Snové písně staví krásné zámky pomíjivosti

Snové písně původně vyšly v jednom svazku v roce 2003, ovšem předlohou nynější české verze je jejich pozdější dvousvazková podoba. Povídková tvorba George R. R. Martina, jemuž letos v září bude sedmdesát, je v prvním svazku reprezentována čtyřiatřiceti povídkami (dvě z nich jsou formou televizního scénáře), rozdělenými do devíti bloků, které jsou uvozeny autorovým shrnutím nejen vlastního života, ale i tvůrčího gesta, případně pohledu na oblíbené žánry. Pro Martinovy tuzemské fanoušky jsou právě tyto pasáže nejpřínosnější – i proto, že se zde nacházejí texty, které předtím česky nevyšly. Ovšem primárně je kniha určená těm, kteří se s autorovou starší tvorbou ještě nesetkali, případně o ní mají zkreslené představy…

Mistr povídky

Sám Martin v jednom z průvodních textů poznamenává, že existují lidé, kteří jsou formováni pouze jeho epickou sérií Píseň ledu a ohně (známější podle názvu prvního dílu a seriálové adaptace jako Hra o trůny). Tato sága byla pro Martina návratem k literatuře z dobrovolného televizního exilu, do něhož se uchýlil po komerčním neúspěchu svého hororově-rokenrolového románu The Armageddon Rag. Byl to návrat úspěšný, z komerčního hlediska doslova triumfální, ovšem do značné míry také omezující.

Mladý Martin totiž ve své tvorbě naprosto přirozeně střídal žánry a přímé inspirace. První oddíl Snových písní 1 – Čtyřbarevný fanouš – je například zrozen z obdivu ke komiksu (který se později promítl i do projektu Divoké karty, na nějž Martin stále dohlíží z pozice iniciátora a editora). Svět sešitových dobrodružství a fanzinů šedesátých let byl u Martina postupně nahrazován fascinací díly zlatého věku science fiction a počínající mánií fantasy literatury. Všechny tyto zdroje zformovaly Martinův cit pro postavy – barvité, charismatické, schopné utáhnout celou sérii příběhů (k nimž, jak tvůrce ironicky poznamenává, mnohdy nikdy nedošlo).

Hra o trůny – celosvětově úspěšný americký seriál podle předlohy George R. R. Martina produkovaný televizí HBO. Vysílat se začal v roce 2011, foto: HBO

Z dnešního hlediska jsou tyto příběhy slabší, nicméně od dalšího bloku, který již shrnuje povídky, kvalita rapidně stoupá (jak dokládá i počet cen Hugo a Nebula, které za ně autor obdržel). Melancholická čísla jako Druhý stupeň osamění nebo Mlha padá k ránu v nejmenším nezestárly. Což se třeba o zmíněné Písni ledu a ohně říct nedá – epická série dosáhla svého vrcholu třetím dílem, nazvaným Bouře mečů. V něm se koncept kapitol-povídek ještě nezhroutil pod váhou příběhových odboček a nutných vysvětlivek. Jednalo se o dílo, jež formovalo další směřování celého žánru. Dnes je jako celek Píseň ledu a ohně pouze jednou z mnoha sérií; tvůrce spoléhá daleko více na atrakce než na sílu vyprávění. Což u autorových povídek ani v nejmenším neplatí!

Díky propojení s autorovým komentářem vystupuje ve svazku Snové písně 1 procítěnost a „prožitost“ mnoha Martinových textů, která  se line jako červená nit jeho další tvorbou – od slavné Písně pro Lyu o zhrouceném vztahu dvou telepatů po tragická vyprávění na půdorysu pohádky Ledový drak nebo hrdinské fantasy V pustinách. Onen melancholický pocit ztráty, spojovaný především s fantasy (vždyť jak pravil Tolkien: „Všechny velké příběhy jsou tragické.“), je ovšem v Martinově pojetí univerzální. Nedokládá to pouze zmíněná Píseň pro Lyu či jeho první román (Soumrak na Worlornu), ale například i do Snových písní 1 nezařazená povídka Za jediný včerejšek s motivem drogy umožňující znovu prožít vlastní vzpomínky a zároveň s obrazem budování nové, postapokalyptické společnosti, v níž staré časy připomíná pouze slavná píseň Janis Joplin Me and Bobby McGee.

K nasátí melancholie ovšem u Martina dochází i na poli hororů, kde byl autor svého času oprávněně stavěn naroveň Stephenu Kingovi a Danu Simmonsovi. Stručně řečeno: Martin se nikdy nepovažoval za vypravěče sci-fi, fantasy nebo hororů. Byl a je prostě vypravěčem.

Archeologie fantastiky

Snové písně 1 ovšem fungují nejen jako průřez Martinovou tvorbou. Jsou rovněž – díky jeho postřehům – fascinujícím pohledem do dějin fantastiky jako takové. Nejde přitom pouze o umělcovy osobní vzpomínky na kulturu komiksových fanoušků a jejich amatérského obdivu k médiu v dobách před nástupem Stana Leeho. Jednotlivé Martinovy retrospektivy fungují podobně jako memoáry některých rockových hvězd, dlouho uzavřených v omezeném prostoru šedivého rodného domu/města, z něhož je možné uniknout jen díky imaginaci a víře ve vlastní ani ne tak schopnosti, jako spíše lásku k tomu, čím se dotyční později proslaví.

 Dnes, když je Martin globální hvězdou, je až úsměvné, když vypráví o tom, jak se nemohl zúčastnit řady conů, protože na to prostě neměl. Nebo o tom, jakými cestami se k němu dostával jeho první Hugo. Kolem této slavné ceny se Martinovo vyprávění vůbec točí často – především v souvislosti s Gardnerem Dozoisem, zakladatelem klubu lidí, kteří Huga nikdy nevyhráli. Podobné – více či méně vtipné – historické exkurzy se přitom prolínají s Martinovou sebereflexí. Je zajímavé číst si o autorech, kteří jej formovali – a jakým způsobem! Například slova obdivu k J. R. R. Tolkienovi se pak přirozeně napojují na nejrůznější, v češtině většinou nedostupné rozhovory, v nichž Martin popisuje okolnosti zrodu své Písně ledu a ohně. Trochu výstražně může působit spisovatelova poznámka, že sklony k začínání nových a nových projektů se u něj už od začátku tvorby pojily s poněkud tristní úspěšností v jejich dokončování. Ale i tak se Martin nesmazatelně zapsal do dějin fantastiky – a Snové písně 1 dokazují, že tato část jeho díla zůstává i po desetiletích svěží a nezkrocená.

George R. R. Martin: Snové písně – svazek první. Přeložili Jana a Jan Oščádalovi a Richard Podaný. Argo, Praha 2018, 580 stran, doporučená cena 398 korun.