Současní čeští galeristé a investoři do umění: Jaroslav Pulicar, Galerie 34

V dosavadním cyklu rozhovorů s galeristy a investory do umění je Jaroslav Pulicar (* 1954) výjimkou a „outsiderem“. Zatímco předešlí galeristé hovořili o investicích v řádech desítek i více milionů, Pulicar provozuje galerii a sběratelství v měřítku nepoměrně menším.

Co vás přivedlo k založení galerie ve vlastním bytě? Kdy vznikla?

V roce 2009, nedlouho poté, co jsem se do Botanické 34 nastěhoval. Chodba bez přímého osvětlení se mi hned po nastěhování zdála vhodná k instalaci fotografií, které mám rád a chci je mít na očích, měl jsem na mysli třeba fotky Markéty Luskačové, Pavla Diase, Viktora Koláře či Karla Cudlína… Když se tedy ustálila situace po stěhování a dodělávky nábytku, tyto fotky jsem nainstaloval a brzy mě napadlo, že bych je mohl časem obměnit, anebo pověsit soubor fotek od někoho známého. A v tu chvíli to začalo dostávat obrysy „galerie“. Říkám „galerie“ v uvozovkách proto, že uvedený prostor se všemožnými neduhy má k opravdové galerii velmi daleko. Nicméně v uvedeném roce 2009 jsem se rozhodl, že nainstaluji fotky kamaráda Karla Cudlína a rozešlu pozvánky pár známým, čímž se provoz odstartoval.

Jak sestavujete program?

V počátcích to tedy byli autoři z okruhu fotografických přátel s tím, že jsem držel výběr autorů, kteří se zabývají dokumentem. Ale už v počátcích mi bylo jasné, že pokud chci držet provoz v horizontu aspoň několika let, tak si s dokumentární fotografií nevystačím. Nebylo to neradostné poznání. V galerii tedy už vystavovali i autoři jinak zaměření, například Dušan Šimánek, skupina EPOS, Vilém Reichmann a jiní.

V jaké frekvenci výstavy probíhají?

Snažím se o čtyři do roka, ale není to rigidní. Tím, že výstava je instalována jeden měsíc, poskytuje to jakousi variabilitu. Občas se stane, že vznikne mimořádná nabídka – například fotografie Vojty Dukáta, které byly tou dobou v Brně zapůjčeny z Holandska, nebo možnost představit soubor fotografií Miroslava Tichého. Takto vznikl jakýsi neplánovaný, ale vítaný vstup do výstavního plánu a akcí bylo za rok třeba šest.

Portrét vernisážových hostů v Galerii 34. foto: archiv Galerie 34

Ovlivnila pandemie chod galerie?

Pochopitelně. Prostor jednopokojového bytu vytvářel při zahájeních dobrou atmosféru neformálnosti, navíc od výstavy Bohdana Holomíčka je součástí zahájení projekce z díla zúčastněného autora, kdy se v malém pokoji tlačí hlava na hlavě. Toto vše pochopitelně jde proti pandemické situaci. Asi by mi jako soukromé osobě nikdo nemohl vyčítat, že výstavy dál organizuji, ale mám samozřejmě za bezpečnost provozu jakousi vnitřní odpovědnost. Atmosféra, která zde vždy byla, jde proti všemu, co se v souvislosti s opatřeními proti covidu–19 vyžaduje. V současnosti tedy vyčkávám.

Nakolik se propojuje vaše praxe fotografa a galeristy?

Rozhodně se nevnímám jako galerista. Kontakt s autory, s nimiž při výstavě přijdu do styku, beru jako obohacení. Protože jsem sám jako fotograf tvořil v jakémsi dobrovolném ústraní mimo takzvaný provoz, zaostřují se mi při chodu galerie fasety mého fotografického pohledu.

Byla pro vás některá výstava důležitější než jiná?

Ne. Vystavovala u mě jména ve fotografii zavedená, ale také kupříkladu Jiří Balák, strojvůdce, který dlouhé roky fotografuje krajinu z lokomotivy a vzniká tím docela sevřený a zajímavý soubor – na tuto výstavu, která byla jednou z prvních, vzpomínám rád.

Z pozvánek na výstavy v Galerii 34, repro: Galerie 34

Překvapilo vás něco, co jste od provozování bytové galerie nečekal?

Překvapilo mě, jak se galerie rychle a dobře zavedla, že o ní kdekdo ví. Přitom musím říct, že ji nijak zvlášť nepropaguji a jsem jejímu provozu leccos dlužen, přece jen se pohybujeme na území soukromého bytu – kdyby to byl aspoň ateliér…! Rozhodně však nikomu nebráním, aby ke mně zašel. Těší mě, že na každé výstavě se objevuje přibližně čtvrtina lidí, kteří jsou zde poprvé a vůbec je neznám, a kteří to berou jako novou zkušenost. Často mi někdo při setkáních mimo galerii řekne, že u mě přece byl a že se mu u mě líbilo. Což mi připadne jako velmi dostatečný honorář za provozování galerie.

Sbíráte vy sám umění? Případně jaké?

Sbírám s mírnou intenzitou fotografie od anonymních autorů – nejlépe momentní tvorbu. Mám na mysli to, co je k vidění v kdejakém bazaru, ony pohlednice s olámanými rohy; u některých mi připadne, že je něco takzvaně „ufoceno“. Dobré věci se však dají pořídit téměř výhradně na aukcích, kde mám – s ohledem na finance – poněkud omezený akční rádius.

Nyní tedy nevystavuje. A máte nějakou expozici připravenou?

Mám připravenou jubilejní padesátou výstavu z mých „half-frames“, což jsou první políčka z filmu při analogovém fotografování, kde je půlka naexponována a polovina ne, přičemž na té naexponované polovině se něco zajímavého děje. K těmto záběrům jsem pozval asi deset kamarádů výtvarníků, kteří je dotvořili nebo jim sloužily jako podklad pro jejich tvorbu. Vystaveny budou tedy samotné „half-frames” a s nimi i uvedené výtvarné výstupy.

Rozhovor Jaroslava Pulicara s historikem umění Lukášem Bártlem o tom, jaká byla jeho cesta k fotografii a co všechno ji ovlivnilo, zdroj: Youtube

Jaké máte s galerií dlouhodobější plány?

V tuto chvíli mám dohodnuto asi pět autorů, kteří by v následujícím roce či dvou let u mě mohli vystavovat. Takže jsem připraven. Nechci, aby zmizela ona vibrační atmosféra často přeplněného bytu, kdy lidé přicházejí a odcházejí až do pozdních nočních hodin, na kuchyňském stole je k mání spousta vína, k tomu škvarkové pomazánky, opakování projekce někdy i třikrát, a nejednou i postupné rozvazování se autora, který původně připravil dvacet minut projekce a později je ochoten promítat víc než jen ten přísný prezentační výběr… Toto vše pravděpodobně dozná vinou hygienicko-epidemické situace nějakých změn. Zvažuju, co z toho lze zachovat, anebo co čím nahradit. Základní heslo je však jasné: Galerie 34 byla před covidem a bude i po něm!