Současní čeští galeristé a investoři do umění: Martin Janda a jeho White Gallery

Stavba White Gallery
Stavba White Gallery zachycená se současnou výstavou Milana Housera Barva z kosmu, která je otevřená do 26. září, foto: Archiv White Gallery – Martin Polák

Martin Janda (* 1970) vystudoval v první polistopadové vlně pražskou UMPRUM v oborech sklo v architektuře, kov a šperk. Již třicet let se zabývá realizacemi kovových děl v architektuře, případně jejich restaurováním. Mimo to je galerista. Budovu White Gallery, jež je „určena především pro uložení celoživotního výtvarného díla malířky a grafičky Ludmily Jandové (1938–2008)“, vytvořil na okraji vesnice Osík u Litomyšle. Pro veřejnost byla otevřena 13. června 2010 výstavou sochaře Stanislava Kolíbala. Stavbu galerie postupně doplnily další objekty – dle Jandových návrhů jsou vsazeny do zahradního areálu. Nejnověji k nim vloni přibyl ateliér, kde Martin Janda nyní tvoří; od svých padesáti let se totiž plně věnuje vlastní výtvarné práci.

Martin Janda (vpravo) se sochařem Stanislavem Kolíbalem Martin Janda (vpravo) se sochařem Stanislavem Kolíbalem, jehož výstava zahájila veřejný provoz White Gallery; rok 2010, foto: Archiv White Gallery – Michal Hančovský

Co pro vás bylo impulsem k realizaci stavby věnované sbírce tvorby vaší maminky, přičemž ta stavba zároveň slouží jako výstavní síň?

Existuje spousta míst, kam stojí za to si v létě udělat výlet – a White Gallery je přesně tím místem, kam se budete chtít vracet. V šedesátých letech tu našla místo pro svoji tvorbu malířka Ludmila Jandová a spolu se svým manželem, sochařem Františkem Jandou, se zde setkávali se svými přáteli výtvarníky, básníky či filozofy. Všechny jejich nekonečné rozhovory a debaty nad uměním se vepsaly do místní louky a jsou i při dnešní návštěvě tohoto místa patrné z každého jednoho stébla trávy, které obrůstá množství děl, která tu po nich přetrvávají. Okolí galerie postupně doplňují i nové výtvarné objekty, proto je každá další návštěva něčím jiná. Právě místo bylo pro uchování sbírky mých rodičů určující. Zde uložený soubor čítá na čtrnáct tisíc předmětů. Jedná se o její vlastní díla doplněná dary přátel. Jakýkoli transfer tohoto odkazu by ztratil na autenticitě a výpovědi o době, kterou prezentuje. White Gallery se však neomezuje na zakonzervování pozůstalosti. Pokračuje v potkávání se lidí, jimž jsou umění a architektura blízké, a to v prostředí, kde oni sami dál zanechávají svoji stopu.

Nepotýkal jste se zpočátku s nedůvěrou ohledně umístění v lokalitě mimo městská centra?

Fakt, že White Gallery nestojí na pražském nábřeží není jejím handicapem, ale součástí konceptu, který si neklade za cíl oslovit co největší okruh návštěvníků. Cílem bylo postavit se k problematice pozůstalostí po umělcích, kteří tvořili v ústraní a vzdáleni od společnosti i od kunsthistoriků, přičemž i tak vznikly v řadě případů kvalitní soubory děl.

Martin Janda Martin Janda v roce 2020, foto: Archiv White Gallery

Řekl jste, že sbírka kromě tvorby Ludmily Jandové zahrnuje i dary přátel, jde kupříkladu o grafické listy. Jak se sbírkou nakládáte, tedy kromě toho, že ji prostě spravujete.  

Převody těchto celků – vzniklých z dnešního pohledu ve zcela výjimečných, a ze současného pohledu snad již neopakovatelných okolností – na státní instituce nejsou řešením. Stejně tak rozdrobením pozůstalosti do jednotlivých sbírek se možnost, že soubor někdy bude kvalitně kunsthistoricky zpracován a uveden do souvislostí, výrazně snižuje. Proto jsem se rozhodl vytvořit vlastní koncept. Spočívá v tom, že soubor, čítající cca čtrnáct tisíc položek od několika stovek autorů, uložíme na jednom místě. A zde jej bude možné zmapovat, chronologicky a následně tematicky seřadit, systematicky zdokumentovat a umožnit jej zhodnotit teoretikům, kteří by se k němu takto uceleně jinak nedostali. To, že přitom vznikl přidružený výstavní prostor, byl a je bonus, bez něhož by místo bylo pouhou mrtvou schránkou.

Mám dojem, že v tomto ohledu selhal systém státních institucí jako celek. O to lépe jejich úkol převzaly soukromé počiny. Stát promarnil šanci zaznamenat jedinečnost výtvarné scény v čase totality. Na rozdíl od mnoha jiných oborů totalitní režim neubral výtvarné tvorbě vzniklé v ústraní v řadě případů na kvalitě, ba naopak. Bude velmi těžké hledat souvislosti, které tehdy byly na dosah. Nyní se jejich odkaz už stírá. V řadě případů se dnes setkávám s dezinterpretací toho, co jsem měl možnost prožít.

Nicméně jsem optimista. Alespoň v tom smyslu, že věřím, že i tak dojde ke zhodnocení a popularizaci děl, která jsem takto uložil a vytvořil podmínky pro badatelskou činnost. Záměrně jsem nezvolil ekonomicky atraktivní cestu, která spočívá vložením děl do aukčního prostředí, které až zpětně – totiž čistě na základě dosažené výše tržní ceny – stanoví jejich hodnotu. Smutné je, že ona aukční cena je nezřídka zaměňována s přímou kvalitou děl, což v popularizačním procesu života každého jednoho uměleckého předmětu hraje nemalou roli.

Stavba White Gallery Stavba White Gallery zachycená se současnou výstavou Milana Housera Barva z kosmu, která je otevřená do 26. září, foto: Archiv White Gallery – Martin Polák

Považujete některé dílo ve sbírce za důležitější než ostatní?

Ano, totiž to, jímž se v danou chvíli zabývám, ale nikdy nepřestávám cítit jeho sounáležitost k celku. Proto nerad prodávám.

Sám soukromě sbíráte? Pokud ano, postupujete podle nějakého konceptu?

Sbírám. Nechávám se inspirovat svým vlastním vkusem, ale než něco koupím, poradím se s manželkou, jejíhož názoru si vážím a čas ukazuje, že ve všem mívá pravdu.

Jak je nastaven program galerie? A podle jakého klíče vybíráte vystavující umělce?

Více než desetiletá zkušenost s provozem galerie mi poskytla možnost zpětné vazby. Dnes již zájem u mě vystavovat výrazně převažuje možnosti výstavu realizovat. Proto výběr autora či sbírky, kterou plánuji představit, je vždy do určité míry i věcí osobního propojení. Než se oženíte, musíte si vybrat; a tady je to obdobné. Ovšem někdy si vybere nevěsta ženicha, proto se nebráním výzvám, o nichž jsem dosud neuvažoval.

Exteriér White Gallery Exteriér White Gallery při loňské výstavě Second Life, představující kolekci Oldřicha Th. Uttendorfského, honorárního konzula Monackého knížectví, foto: Archiv White Gallery

Je pro vás zásadní osobní přátelství s umělci? Máte nějaké oblíbené?

Nemyslím, že je nezbytné, abyste s vystavujícím umělcem byla vždy takzvaně na jedné vlně. Obecně platí, že všech umělců, které jsem kdy vystavoval, si vážím, ale nespojuji osobní lidské hodnoty se schopností vytvořit skvělé dílo. Pokud lze obdivovat obojí, je to skvělý bonus, mám však na paměti, že nevystavuji umělce, nýbrž jejich díla.

Během letošního léta probíhá ve White Gallery výstava Barva z kosmu letos padesátiletého malíře a sochaře Milana Housera. Čím vás tento autor zaujal?

Jeho díla jsem toužil propojit s prostorem White Gallery již dříve, což se podařilo při loňské výstavě sbírky lékaře a diplomata Oldřicha Th. Uttendorfského, honorárního konzula Monackého knížectví. K letošní samostatné výstavě Milana Housera pak byl už pouhý krůček. Ochoty projít celou peripetií příprav a realizace výstavy si od pana Housera i kurátorky paní Mariky Kupkové velice vážím a z výsledné podoby jsem nadšen.

Ateliér Martina Jandy Ateliér Martina Jandy, který si vybudoval ve svém zahradním areálu na okraji vesnice Osík, vyfotografován z dronu, rok 2020, foto: Archiv White Gallery – Visualarch

Jak byste zhodnotil jedenáctileté fungování White Gallery? Narazil jste na nečekané nesnáze kupříkladu stran financování či v souvislosti s koronavirovou pandemií? A máte i zatím nesplněné cíle?

Jedenáct sezon je dost dlouhá doba. Otázka je, jestli to už nestačilo. Nemyslím, že mým úkolem nebo snad posláním je produkovat kulturu. Ale může se zítra ozvat třeba Anish Kapoor, že uděláme výstavu. Tou nadsázkou chci říct, že výzvám se nebráním a na pomoc druhých nespoléhám. A čas, jímž jsem propojením s White Gallery ukrátil jiné své aktivity, má jistě svou nespornou hodnotu. Nemám tedy v úmyslu s galerií skončit, otázkou je, nakolik bude i nadále přístupná široké veřejnosti. Nicméně od svých padesáti let se plně věnuji i vlastní tvorbě. A ten zatím nedlouhý tvůrčí čas, který mohu hodnotit, je pro mě po všech stránkách příjemný.

A ta pandemie?

Strávili jsme ji zde a setkávání nám chybělo jako všem ostatním. Větší obavy mám však z výkyvů počasí a z přírodních živlů, proti nimž jsou naše snahy pouhou marností. Ale i tak sním. A jak se říká: Od snu je již krůček k jeho naplnění.

Související