Svět je mlýnek na maso. Nové filmy z Asie dotahují akční žánr do extrémů

Pro asijské akční filmy z poslední doby je určující dvojice mezinárodních hitů Zátah (2011) a Zátah 2 (2014). Původem welšský režisér Gareth Evans (letos vytvořil krimiseriál Gangs of London) v Indonésii natočil film, který byl pojatý jako jedna dlouhá akční scéna – v prvním Zátahu policejní jednotka postupně procházela mrakodrap vlastněný obávaným drogovým gangem. Pokračování Zátah 2 ještě utvrdilo status hlavní herecké a bojové hvězdy prvního dílu Iko Uwaise. Vedle toho přineslo nekompromisně naturalistický styl akčních scén plných bolestivých zranění a krvavých efektů.

Oba díly jsou navíc virtuózně nasnímané. Souboje se často odehrávají v dlouhých přehledných záběrech, v nichž kamera sice často provádí náročné pohyby, ale zároveň nám ukazuje souvislou a dobře viditelnou akci. Uwais a další herci perfektně ovládají bojová umění a jsou schopní předvádět náročné pohybové kreace. Stejně neuvěřitelné výkony podávají kaskadéři a akční režiséři zodpovědní za to, jak konkrétně budou jednotlivé scény rozvržené v prostoru a jak dynamicky budou působit.

Novější akční filmy z Indonésie, ale i z Filipín, Vietnamu nebo Kambodže na Zátah a Zátah 2 většinou přímo navazují. Jsou to nekompromisní výlety do světa bolesti a utrpení. Většinou nestačí, že poražení po tvrdé ráně padnou k zemi. Obvykle si přitom také něco hodně ošklivě zlomí a vydatně krvácejí. V některých případech dojde na vyloženě groteskní zranění, jaká jinak známe spíš z gore hororů.

Hrdinové obvykle stojí proti zločineckým organizacím, které terorizují společnost a není jim zatěžko týrat a zabíjet nevinné. Obvykle jsou to nelítostní byznysmeni, někdy dokonce sadističtí psychopati. Většina filmů z následujícího výběru se nějak týká dětí, které jsou unášené, ohrožované na životě a stávají se svědky brutálního vraždění. Ve filipínském akčňáku Maria dokonce dcerku hlavní hrdinky zločinci zastřelí a tvůrci nás nechají dívat se na matku oplakávající tělo holčičky. Ve filmu The Night Comes for Us malá holčička pobodá jednoho z členů gangu. Dnešní akční filmy zkrátka dovádějí do naturalistických extrémů prvky, které z tohoto žánru důvěrně známe. Někdy, jako třeba v případě zmíněné Marie, je to trochu zbytečná hra na efekt. Jindy, například v rovněž filipínském BuyBust, se dá dokonce mluvit o komentáři společenské situace.

The Night Comes for Us (Indonésie, 2018, stopáž 121 minut)

Již zmíněnou hereckou hvězdu Ika Uwaise převzala po Garethu Evansovi dvojice režisérů Timo Tjahjanto a Kimo Stamboel. Ti se předtím uvedli hlavně sadistickým hororem Macabre, který vyloženě stavěl na vynalézavých a odpudivých fyzických zraněních a na utrpení. Ve svém prvním společném filmu Headshot (2016, rovněž k vidění na Netflixu) spojili to, co umí nejlépe Uwais, s tím, v čem vynikají oni. Výsledkem byla akční řezničina, v níž hrdina například vezme náboj a zapíchne ho soupeři rukou do oka. Headshot přitom bylo spíš komiksově nadsazené béčko s démonicky zlým záporákem, který hází děti do studny, aby z nich vychoval nesmiřitelné zabijáky a kde si hrdina, coby nízkorozpočtovější verze Jasona Bourna, po amnézii vzpomíná na svou temnou minulost.

Další film The Night Comes for Us už natočil v Německu narozený (*1980) indonéský režisér Tjahjanto sám a Uwaisovi v něm přiřkl důležitou, i když spíše vedlejší roli. Podařilo se mu dotáhnout silné stránky předchozího titulu a lépe zahladit stopy po dírách a klišé ve scénáři. Film má občas náběh na gangsterskou ságu, ale na to má děj přece jen poněkud prostoduchý a nedotažený. Důležitější je, že Tjahjanto opustil béčkovou schematičnost Headshotu a jde spíš po linii ponurých kriminálních příběhů o hrdinech, kteří se za každou cenu chtěli stát hlavouny v gangsterském světě; a když se jim to povede, zjistí, že se ocitli v pasti, z níž není úniku. Největší předností The Night Comes for Us jsou nevídaně brutální akční pasáže; nikoliv náhodou se první bojová sekvence filmu odehrává v řeznicví. The Night Comes for Us nemá konkrétní společensko-kritický přesah, nicméně jeho pojetí světa jako bezútěšného mlýnku na maso, ovládaného zrádnými mocenskými klikami, určitý obraz současnosti předkládá.

BuyBust (Filipíny, 2018, stopáž 128 minut)

Filipínský režisér Erik Matti (*1965) naopak podal svou variaci na první Zátah jako otevřeně společensko-kritickou záležitost. Film BuyBust je rovněž pojatý jako dlouhá akční scéna, ovšem namísto mrakodrapu se odehrává v jednom ze slumů na okraji filipínské metropole Manily. Do slumu se vydává protidrogová jednotka na noční zátah, při němž má chytit drogového bosse Biggie Chena. Akce se zvrhne v masakr, do něhož se zapojí i frustrovaní obyvatelé slumu, nucení žít v prostředí plném zločinu a násilí.

BuyBust je první filipínský akční snímek natočený v tak velkorysých podmínkách. Etablovaný filipínský mainstreamový režisér Matti vytvořil obří, několikakilometrovou napodobeninu reálného slumu. V ní natáčel se stovkami statistů a kaskadérů, ale také s několika experty na MMA a další bojové techniky. Noční manilský slum ve filmu vypadá jako nekonečný nepřehledný labyrint uliček a malých příbytků, v němž se tísní stovky, tisícovky obyčejných lidí i zločinců (ostatně Manila patří k nejhustěji zalidněným místům na Zemi). BuyBust postupně ukazuje permanentní nebezpečí, v němž tu lidé žijí – ozbrojené střety gangů s policií, při kterých umírají lidé, nedostatečné zabezpečení ústící například v nehody s elektrickým proudem a především vědomí, že obyvatelé jsou odkázáni sami na sebe, protože policie tu nic nezmůže. Dokonce i bitky v tomhle nihilistickém filmu nepůsobí elegantně, jako tomu bývá v jiných bojových snímcích, nýbrž jako hrubé a neurvalé potyčky. Závěrečný kamerový průlet nad obří lokací plnou mrtvol působí impozantně.

Zcela ve stínu tohoto ambiciózního opusu stojí dvojice dalších nových filipínských akčních filmů. We Will Not Die Tonight i Maria (také ji nabízí Netflix) mají stejně jako BuyBust výrazné ženské hrdinky, ztvárněné známými filipínskými herečkami, jenže také mnohem skromnější rozpočet i ambice. Akční scény sice nejsou špatné, ale mnohem častěji se v nich stříhá (případně se akce odehrává částečně skrytě za hromadou pytlů s pískem) a jejich zápletky si vystačí s hodně prvoplánovými triky a schématy. Nejsou to špatné žánrovky, ale první liga téhle disciplíny je úplně někde jinde.

Jailbreak (Kambodža, 2017, stopáž 100 minut)

V záplavě smrtelně vážných akčňáků potěší kus, který si sám ze sebe umí udělat legraci a přitom zůstává poctivým příspěvkem k žánru. Snímek Jailbreak je asi první výraznější akční film pocházející z Kambodžy. Jimmy Henderson, italský filmový samouk pracující v Londýně a v Kambodži, natočil Jailbreak coby součást své snahy vnést do kambodžské kinematografie nové žánry a velkorysejší projekty. Po thrilleru Hanuman je to jeho první výlet do čistě akční kinematografie.

Jailbreak je další variací na povědomý motiv policejní jednotky uvězněné v nebezpečné lokaci. Tentokrát je to věznice, kam policisté převážejí zločince s přezdívkou Playboy. Jeho organizace však vyvolá vězeňskou vzpouru, během níž má být Playboy zabit, aby neprozradil, kdo je pravý vůdce gangu. Film má působivé masové akční scény natočené se skutečnými praktiky bojových umění – dokonce po vzoru jiných filmů z asijských zemí také vyzdvihuje národní kambodžský bojový styl bokator.

Jailbreak není komedií, ale spíše vědomě brakovou akcí, která si ze sebe občas dovede utahovat, hlavně pomocí mírně vychýlených postav. Kromě gangstera Playboye, který po celý film se marně pokouší najít si chvilku, aby se vymočil, je tu třeba lidožravý vězeň přezdívaný Kanibal, který snědl i vlastní varlata, nebo sebevědomá šéfka gangu ztvárněná bývalou pornoherečkou Céline Tran.

Furie (Vietnam, 2019, stopáž 98 minut)

Vietnam má na rozdíl od Kambodžy svůj první velký bojový film dávno za sebou díky herci a kaskadérovi Johnnymu Nguyenovi. Ten už v roce 2007 natočil film Rebel, což byla jeho varianta „národních“ akčních spektáklů, jako byl hongkongský Ip Man. Rebel tak mimo jiné velebí vietnamský bojový styl vovinam. Ve Furii o tradiční národní způsoby, jak někoho zabít holýma rukama, ale příliš nejde. Hlavní hrdinka je bývalá členka zločineckého gangu, která poslední léta tráví na venkově výchovou své dcery. Tedy do doby, než dceru unesou členové její bývalé organizace, kteří se mimo jiné věnují obchodu s orgány a s dětmi.

Furie má nepochybně znaky, které přispěly mimo jiné k tomu, že byla za Vietnam vybrána do širší oscarové nominace na nejlepší zahraniční film. Jsou to nicméně znaky podobné těm, které najdeme v dalších zde zmiňovaných filmech – upozorňování na brutální praktiky mocných zločineckých gangů, přiblížení reálií života v asijských metropolích (a v tomhle případě i na venkově) a tentokrát obzvlášť výraznou hlavní ženskou postavu, která obstojí jako plnohodnotný akční hrdina.

Novým asijským akčním filmům se Furie vyrovná i kvalitou produkce. Režisér filmu Le Van Kiet (*1978) pochází z Vietnamu, ale studoval na americké filmové škole. Rovněž hlavní herecká hvězda Veronica Ngo vystupovala nejen ve zmíněném Rebelovi, ale také v hollywoodských vysokorozpočtových snímcích Star Wars: The Last Jedi, Bright a Da 5 Bloods. Furie je její one woman show. Možná proto je to film přeci jen o něco jednodušší ve vyprávění a skromnější v akčních scénách, než jak jsme zvyklí z filmů s Iko Uwaisem nebo z BuyBust. Furie je rozhodně solidní akční snímek, avšak v porovnání s ostatními trochu postrádá osobitost a odvahu dotahovat věci do extrémů.