V putyce U Zlaté rukavice se umírá zaživa. V realitě, v románu i ve filmu

V hospodě U Zlaté rukavice se na předsudky netrpí. Nade dveřmi svítí dodnes hrdě nadpis: Honka Stube. Tenhle prostor, který do sebe vtahuje existence bez budoucnosti, zato s velmi pestrou minulostí, se sice v současnosti stal oblíbenou lokací turistů a „lovců exotických selfie“, ale německý režisér Fatih Akin přesto vzpomíná, jak ho genius loci legendární hospody hluboce zasáhl: „Byla tam i jedna starší žena, která by klidně mohla být ve filmu. Vypadala jako jedna z postav, sedmdesátnice, německá alkoholička. Seděla vedle mě a začala mě hladit po ruce a vlasech a přesvědčovat mě, abych jí koupil drink. Vyprávěla mi svůj příběh, jak byla čtyřicet let vdaná a poté, co děti odešly, ji opustil manžel. Neví, co má dělat a celou penzi utrácí v tom podniku. Něčeho ve mně se dotkla, vyvolala ve mně melancholický pocit a ten se mě držel i den poté. Ta žena se nezabije, ale pomalu umírá. A to stojí za vyprávění.“

Akin seděl U Zlaté rukavice s německým prozaikem a kabaretiérem Heinzem Strunkem, který Honkovi, hospodě i Hamburku první poloviny sedmdesátých let věnoval román nazvaný podle ikonického podniku. Jeho kniha je pozoruhodná už tím, že se vyhýbá faktu, že Fritz Honka byl sériový vrah. S neobyčejnou expresivitou a citem pro detail i introspekci naopak zachycuje prostředí, v němž se Fritz (řečený Fiete) pohybuje; prostředí plné prázdnoty, beznaděje, špíny, ale i zvláštní přízemní poezie a netradičních hierarchií, bohatých osobních příběhů. V románu, který právě vychází česky, vytvořil autor rázovité panoptikum, jemuž vévodí pokřivený Fiete, člověk zápolící se samotou, dětskými traumaty i s touhou polepšit se, povznést se nad svoje přízemní pudy, které živí laciný alkohol.

Strunkův text je doslova zamořený přízemností, nezvladatelným chtíčem, vztekem, pomstychtivostí, ale vypravěč tyto poklesky a patologické úchylky nepřisuzuje jen „proletářskému“ prostředí. Druhou linii románu tvoří portrét tradiční hanzovní hamburské rodiny, dekadentní plátno plné poruch osobnosti, ústrků a uslintané vilnosti. Více empatie je projevováno troskám od Rukavice než příslušníkům vyšších společenských vrstev. Na tomhle postupu je sice něco potměšilého, ale díky barvitému stylu a zvrhlé zábavnosti tohoto kontrastu román funguje. Strunkova metoda je možná dryjáčnická a hraničí s exploatací, ale je natolik důsledná, že dokáže čtenáře pohltit a vtáhnout do světa strašidelných existencí.

Štamgast před svým lokálem. Snímek z filmu U zlaté rukavice, foto: © 2018 Warner Bros. Ent. / Gordon Timpen

Fatih Akin se poněkud překvapivě po oscarovém a politicky angažovaném dramatu Odnikud, jež se zabývalo alarmujícím vzestupem ultra-pravicového terorismu v Německu, rozhodl adaptovat Strunkův text do podoby hraného filmu. A ještě překvapivěji změnil perspektivu. Všímá si totiž především věcí, jimž se román vyhýbá. Už v úvodní scéně tak otestuje zažívání diváků virtuózně nasnímanou sekvencí záběrů, v nichž se Honka pokouší zbavit těla mrtvé prostitutky. Filmová verze je inscenačně zručná, precizní v tom, co před očima diváka skryje a co popíše jen odporným zvukem, který funguje jako roznětka způsobující až lehčí nevolnost. Akinova metoda funguje tak sugestivně, že film v určité chvíli jako by začal na plátně smrdět. V Berlíně, kde si odbyl premiéru, ho svorně odmítla většina kritiky i veřejnosti. Čeští diváci nyní dostávají šanci si tenhle nevšední zážitek vyzkoušet v kinech.

Filmová verze U Zlaté rukavice dělá to, co před časem slíbil Lars von Trier, ale ne tak úplně dodržel. I když jeho poslední film Jack staví dům měl být prvním otevřeným pohledem „do kuchyně sériového vraha“, dánský enfant terrible vytvořil spíš provokativní metaforu tvůrčí úzkosti a specifickou terapii filmem. Sériový vrah Jack funguje symbolicky, podobně jako jeho (jinak velmi grafické) násilí. Je to umělec, estét, pro nějž je vražda svébytným dílem. Honka je přízemní primitiv, který zabíjí pod vlivem žitné, chaoticky, brutálně, bez plánu. Vybírá si jediné oběti, na které stačí – alkoholem a životem zdevastované staré prostitutky. A protože vraždí impulzivně, nedokáže se těl ani pořádně zbavit. Ukrývá je tak do zdí své zavšivené mansardy a ukrutný puch maskuje spreji, stromečky Wunderbaum a výmluvami, že za něj může řecká rodina žijící o patro níž.

Trendem v moderním thrilleru jsou vraždící géniové. Chirurgicky přesní psychopati se sofistikovanými metodami, zálibou v šifrách a manipulacích. To platí nejen o americké kinematografii, ale třeba i o donedávna tak produktivní Scandi noir. San Pauli ze svého plesnivého lůna ovšem vyvrhlo vraha, jehož modus operandi je pekelně zmatený a oběti nikdo nepostrádá. Režisér Akin se podobně jako spisovatel Strunk fixuje na sociální prostředí, z nějž takové „monstrum“ vyrůstá. Román i film spojuje osobitý mix hororu a grotesky. Akin odboural rovinu s vyšší třídou a nahradil ji Honkovou posedlostí blonďatou teenagerkou Petrou, kterou si „řezník“ ze San Pauli vizualizuje (jak jinak) v prostředí řeznictví, se syrovým masem v ústech. Fantazijní výjevy této „romance z masny“ patří k nemnoha místům, kde film sklouzává ke zbytečné lacinosti. Podobně kontroverzní je i rozhodnutí nedodávat Honkovi žádné psychologické motivace, jimž je přitom v románu věnováno dost prostoru. I když mladý německý herec Jonas Dassler předvádí pod obludnými prostetiky působivý výkon, Akinův Honka je pořád figura na hraně (zručné) karikatury.

Ovšem i tak se infernální špeluňka se zažloutlými záclonkami, pestrobarevnými světly a nikdy nemlčícím jukeboxem chrlícím debilizující kanonádu nostalgických šlágrů (nevyjímaje jeden z německých kousků Karla Gotta), ona špeluňka, kde se levná žitná slévá s Fantou, kde veškerá lidská vážnost spočívá v přezdívkách a kde se v sedě čeká na smrt, mění podobně jako ve Strunkově knize v magnetizující, uhrančivý prostor. A režisér Akin se mu nevysmívá.

Za šokujícím panoptikem je cítit pro tohoto režiséra typická náklonnost k outsiderům, k vyděděncům, pro něž je život nekonečný boj o zítřek. S trochou nadsázky lze říci, že Fritz Honka byl pro autora filmů jako Proti zdi, Soul Kitchen či Pomalu a bezbolestně vlastně úplně logickou volbou korespondující s jeho poetikou. Akin sám je impulzivní, živelný filmař, který vždy soucítil s figurami na hraně ztráty sebekontroly. Honka je možná extrém. Ale do Akinova světa zapadá on i putyka U Zlaté rukavice.

Je už zkrátka na každém, aby si ověřil, zda tuhle hraniční „hladkost“ jeho žaludek snese… pokud ne – stále je tu Strunkův román. Možná výrazně méně explicitní, ale bez debat rovnocenně zrůdný. A s o poznání plastičtější psychologií.

Obálka knihy i plakát nesou stejný portrét filmového Fritze Honky (Jonas Dassler), repro: © 2018 Warner Bros. Ent. / Gordon Timpen

Heinz Strunk: U Zlaté rukavice. Přeložil Vítězslav Čížek. Euromedia Group – Kalibr, Praha 2019, 208 stran, doporučená cena 259 korun.

U Zlaté rukavice (Německo, 2019, stopáž 110 minut)

Scénář a režie: Fatih Akin, kamera: Rainer Klausmann, střih: Andrew Bird. Hrají: Jonas Dassler, Philipp Baltus, Dirk Böhling, Uwe Rohde, Margarete Tiesel, Marc Hosemann, Adam Bousdoukos, Katja Studt, Tristan Göbel, Hark Bohm, Victoria Trauttmansdorff a další.