Třicetiny Prostoru a Paseky. Nakladatelství, která neztratila čest a tah

Aleš Lederer, červen 1990
Aleš Lederer ve své kanceláři nakladatelství Prostor, které tehdy sídlilo u Prašné brány v centru Prahy; červen 1990, foto: Josef Chuchma

Aleš Lederer (*1953), syn novináře Jiřího Lederera, který zemřel roku 1983 v emigraci, začal v první polovině osmdesátých let vydávat samizdatovou revue Prostor. Časem k ní přibyla i samizdatová knižní edice. Lederer se v listopadu 1989 ocitl ve víru revolučního dění (ostatně viz fotografie přiložená k tomuto textu), ale současně už myslel na podnikání: hned v prosinci si oficiálně zažádal o nakladatelskou živnost a 17. toho měsíce  obdržel potvrzení, že žádosti bylo vyhověno. Ještě před Vánocemi 1989 poslal do tisku první knihu, studii Pavla Tigrida Politická emigrace v atomovém věku. Studie původně vyšla v jednom z exilových nakladatelství, nyní tenká brožura se světlou obálkou byla v lednu 1990 vyrobena a distribuována v nákladu 100 tisíc výtisků (pro srovnání: nyní se knihy tohoto typu vydávají a prodávají ve stovkách kusů). Lederer – a nelze to říct jinak – rázem zbohatl. Nakladatelskou činnost už nemusel provozovat v bytě na pražském Žižkově, v němž žil se ženou a s třemi dětmi; pronajal si pěkné prostory v domě U Prašné brány 3, v samém centru hlavního města. Vypadalo to na velkou expanzi. Ale situace časem zhoustla.

Aleš Lederer ve své kanceláři nakladatelství Prostor Aleš Lederer ve své kanceláři nakladatelství Prostor, které tehdy sídlilo u Prašné brány v centru Prahy; červen 1990, foto: Josef Chuchma

V první polovině devadesátého roku Lederer profesionalizoval nakladatelství a do května byl i tiskovým mluvčím české vlády vedené Petrem Pithartem. Prostor edičně orientoval především Kristián Suda, jenž byl v letech 1991–1997 jeho editorem. Především on vnesl do edičních plánů rakouské spisovatele Petera Handkeho (nedávno převzal Nobelovu cenu) a Thomase Bernharda, jichž byl Prostor v tom čase výhradním tuzemským nakladatelem. Prostor preferoval zahraniční autory před tuzemskými (z českých žijících prozaiků soustavně vydával jen Lubomíra Martínka). Beletrii v edičním profilu kombinoval s esejistikou a posléze i s historickými studiemi. Vydal například sérii knih francouzského filozofa a esejisty Gillese Lipovetského o povaze postmoderní doby.

Aleši Ledererovi však dlouho bylo „pouhé“ nakladatelování těsné. V roce 1992 spoluvydával deník Prostor, těsně svázáný s ODA (Občanskou demokratickou aliancí), která však pohořela ve volbách a deník ke konci roku zhasl. Lederer provozoval produkční společnost, která pro Českou televizi zajišťovala v letech 1995–1998 investigativní pořad Nadoraz. Ledererovo inklinování k žurnalistickým angažmá mělo pokračování v letech 1999/2000, kdy byl šéfredaktorem časopisu Týden; dodejme, že to nebyla zrovna úspěšná éra tohoto periodika. Pro Lederera znamenaly tyto mimonakladatelské aktivity jednak výzvu, protože v sobě měl – vzhledem k rodinnému původu a ke své předlistopadové aktivitě – pochopitelný společenský a politický „nerv“; jednak jimi saturoval své (respektive rodinné) životní náklady, protože držet při životě nakladatelství s esteticky a myšlenkově náročným profilem nebyl snadný úkol.

Kromě naznačené skladby titulů nesla značku Prostor i revue, zprvu zaměřením navazující na stejnojmenný samizdatový časopis. Koncem roku 1994 Lederer vydávání revue z finančních důvodů pozastavil. Euforický čas definitivně skončil. Časopis od poloviny roku 1996 obnovil svoji existenci, za redakčního vedení Milana Hanuše výrazně inklinoval k duchovním vědám a jisté ezoteričnosti; Ledererova podpora již byla střídmá, časopis sháněl finance různě. Před několika lety  Prostor prošel další radikální obměnou – co do formátu, tak obsahu, který se modernizoval, aktualizoval, dynamizoval. Je to již jiný svět, jiný časopis. Nynější redakce (Marina Vohralík Šternová, Magdaléna Křížová, Ondřej Trhoň) těsně spolupracuje s pražským univerzitním a kulturně společenským centrem Kampus Hybernská.

Obecně lze říci, že Lederer se v devadesátých letech snažil svoji činnost pokud možno diverzifikovat. Dnes je prakticky zapomenutá jeho nedlouhá aktivita na poli populárních časopisů, kde se snažil uchytit se společníkem. V roce 1998 založil nakladatelství Eroika, publikující převážně prózy současných autorek; tuhle značku například nesly první a prodejně velmi úspěšné knihy Ireny Obermannové. Eroika však poslední roky přešla do spícího stádia: letos se v ní neobjevil žádný nový titul, vloni jeden, předloni dva.

Samotná knižní produkce se značkou Prostor soustavně vnášela na tuzemský trh skvělé tituly: jak v drobné, kapesní edici Střed, v níž se objevuje beletrie i esejistika, tak v edici vesměs „fundamentálních“, obsáhlých titulů nazvané Obzor. Z ní připomeňme například svazky Hitlerova Vídeň rakouské historičky Brigitte Hamannové, Praha černá a zlatá Petera Demetze, emeritního profesora německé a srovnávací literatury na Yaleově univerzitě, antologii české protikomunistické publicistiky z let 1945–1948 Na ztracené vartě Západu nebo z poslední doby knihy britského historika Tonyho Judta a jeho amerického kolegy Timothyho Snydera – některé z těch titulů vyšly v koedici právě s nakladatelstvím Paseka. Pominout nelze spisy významné představitelky modernismu Milady Součkové; tento počin, edičně řízený Kristiánem Sudou, významně napomohl vřazení díla této autorky, desítky let žijící v americkém exilu, do dějin českého písemnictví.

Alena Wagnerová a redaktor nakladatelství Prostor Kristián Suda v kanceláři ProstoruAlena Wagnerová a redaktor nakladatelství Prostor Kristián Suda v kanceláři Prostoru u příležitosti vydání autorčiny knihy Odsunuté vzpomínky; Praha, 19. října 1993, foto: Josef Chuchma

Lederer držel Prostor nad vodou někdy, ze svého pohledu, až silou vůle. Při osobních hovorech si stýskal, jak nevděčná práce to je. Leccos také skončilo ve výprodejích. Zasvěcenější kruhy dost překvapil na počátku této dekády, v roce 2011, když vydal dvě knihy politikovi Jiřímu Paroubkovi. Co na to říct? Očividně to byla zakázka, na níž nakladatel netratil. Ale jinak během právě končícího desetiletí Aleš Lederer provoz a produkci Prostoru stabilizoval, po přestálém infarktu jako kdyby pochopil, že je třeba se koncentrovat, nerozptylovat; odskoky a úlety se již nekonají.

Nelze pominout, že obří redaktorskou práci za ta léta v Prostoru vykonal Richard Štencl, který v první polovině devadesátých let psával výtečné komentáře do Respektu, ale pozvolna na žurnalistickou činnost rezignoval. „Uspané“ samostatné nakladatelství Eroika v profilu Prostoru nahradila ženská edice Astra, kvalitativně vybranější. Ledererovi se podařilo získat italskou autorku (či autora) jménem Elena Ferrante (jde o pseudonym, pravá identita pisatele/pisatelky není objasněná); zejména její neapolská tetralogie je typem knih, po němž ekonomicky touží každý nakladatel. Předloni vznikla edice Pozdní sběr, která vrací do povědomí prózy cizojazyčných autorů 20. století; paperbacky s květinovými motivy na obálce dosud přinesly pět titulů anglického klasika Williama Somerseta Maughama, prózu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí, romány ruských Ivana Šmeljova a Michaila Osorgina či povídkový soubor Láska v temné ulici Američana Irwina Shawa. „Jde o díla dnes pozapomenutá či zapadlá, jejichž kvalitu prověřil čas a bůhvíproč se ocitla mimo pozornost širší čtenářské veřejnosti. Chceme je vrátit zpátky na trh,“ zdůvodnil vznikl edice nakladatel Aleš Lederer.

Prostor tedy oslavil třicetiny ve slušné fazóně a knihou Rozhovory přes rozbouřené vody, v níž čtyři publicisté připravili interview o „prostoru svobody“ s tuctem osobností veřejného života včetně amerického historika Timothyho Snydera.

Ladislav Horáček v létě 1991 před pražskou prodejnou svého nakladatelství Ladislav Horáček v létě 1991 před pražskou prodejnou svého nakladatelství v Ibsenově ulici, foto: Josef Chuchma

„Hned 9. prosince 1989 jsem na schůzi Protialkoholní společnosti doktora Řimsy po nějakém projevu prohlásil, že tímto považuji nakladatelství Paseka za založené. (…) Ještě v prosinci 1989 jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou-Kruisovou připravili ediční plán nakladatelství Paseka,“ vzpomínal v roce 2009 Ladislav Horáček (1947–2015) na založení své firmy v interview s Petrem Placákem pro časopis Babylon. Ten rozhovor je volně přístupný a stojí celý za přečtení, neboť v uvolněné řeči přibližuje tuhou realitu státního nakladatelování v osmdesátých a následnou divočinu v devadesátých letech. Horáček totiž od roku 1980 působil ve Středočeském nakladatelství; tehdy existovala takzvaná krajská nakladatelství, a tohle bylo jedno z nich. Do jejich plánů se sem tam podařilo propašovat původní český titul, který „velká“ pražská nakladatelství z nějakých, vesměs ideových důvodů nevzala. Horáček se pohyboval v šedé zóně, konkrétněji v její pražské vrstvě, která se realizovala mimo svoji oficiální pracovní činnost, scházela se po hospodách a nejednou se stýkala i s lidmi, které režim více či méně pronásledoval.

Na tomto principu spřátelených duší vzniklo nakladatelství Paseka a jeho počáteční ediční tvář: prvním titulem bylo v roce 1990 vydání Krvavého románu Josefa Váchala. Váchalovo dílo se pak stalo jedním z poznávacích znaků Paseky. „My jsme původně chtěli s Ivanem Beránkem vydávat takovou obskurní, podivnou literaturu, která by nějak navazovala na Krvavý román. Pak jsem se znovu potkal s historiky – Petrem Čornejem, Jiřím Rakem, Pavlem Bělinou, Janem P. Kučerou a dalšími, kteří zrovna dokončovali Dějiny zemí Koruny české, první polistopadovou učebnici českých dějin, a nějak se nepohodli se Státním pedagogickým nakladatelstvím. Seděli jsme v hospodě na Betlémském náměstí a někdo řekl: ‚Hele, tady Láďa má nakladatelství a mohl by to vydat on.‘ Od té doby se historická literatura stala významnou součástí produkce Paseky,“ vyprávěl také Horáček Placákovi ve zmíněném interview.

Svým způsobem obskurní, ale ekonomicky pochopitelné bylo rozhodnutí vydávat v Pasece knihy o Tarzanovi. Horáček zjistil, že Portmoneum, dům, o němž Váchal píše v Krvavém románu, skutečně existuje – v Litomyšli. Nacházel se však v krajně dezolátním stavu. Horáček nemovitost koupil, opravil ji a Váchalovy nástěnné malby nechal zrestaurovat. Stálo ho to milióny a nadělal dluhy. Vedle toho ještě na pražských Vinohradech, kousek od domu, v němž žil od dětství, provozoval hospodu Paseka.

Ladislav Horáček roku 2014, na stole cena Magnesia Litera a pivoLadislav Horáček na snímku z roku 2014. Na stole má postavenu Literu za nakladatelský čin, kterou Paseka získala v soutěži Magnesia Litera za projekt mnohadílných Velkých dějin zemí Koruny české, foto: Archiv nakl. Paseka

V roce 1999 Horáček, vzpamatovávající se po prodělaném infarktu, vtáhl – z obav o své síly – do Paseky porevolučního šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta Vladimíra Pistoria, jenž byl tehdy za dost podivných okolností zbaven v MF funkce. Energický Pistorius coby ředitel Paseky následující rok přivedl ze svého předchozího působiště některé kolegy. Paseka se rozrostla a stala se na knižním trhu firmou řekněme větší střední velikosti. Spojenectví Horáček & Pistorius vydrželo do roku 2005; následujícího roku se Pistorius přestěhoval za svou novou ženou do Příbrami a založili tam nakladatelství Pistorius & Olšanská. Paseku postupně začala řídit Horáčkova dcera Anna, která do otcovy firmy nastoupila v osmnácti letech, začala tam jako pomocná síla v knihkupectví (to Paseka rovněž provozovala) a prošla celou strukturou podniku. Redakční osazenstvo se časem zase ztenčilo, neboť na tuzemské nakladatele citelně dolehly propady spjaté s velkou finanční krizí. Ladislav Horáček ale firmu držel, ale víceméně na ni už „jen“ dohlížel. Opět těžce onemocněl, tentokrát rakovinou. Ale dožil se završení svého nakladatelského životního projektu, jehož první svazek vyšel roku 1999 – totiž knižního souboru Velké dějiny zemí Koruny české (patnáct dílů v celkem devatenácti svazcích, téměř čtrnáct tisíc stran, 2819 obrázků, 161 map).

Po Horáčkově smrti zůstala dcera Anna Rezková Horáčková na Paseku „sama“. Firma přestala provozovat knihkupectví (v pražské Kaprově ulici spravovala tradiční obchod známý jako Knihkupectví Fišer; dnes se tam nachází náležitě drahé restaurační zařízení). V roce 2017 zemřela redakční opora firmy, anglista s mimořádným rozhledem a málo vídanou pečlivostí Milan Macháček, jehož do Paseky přivedl Vladimír Pistorius; zesnul i kmenový autor Petr Šabach. Někdejší jistoty padly. Anna Rezková Horáčková spolu se šéfredaktorem Jakubem Sedláčkem kormidlují firmu v koridoru menšího středního nakladatelství moderního střihu. Je patrné, jak každý titul zvažují, jak racionálně skládají ediční plány (například nejdou do rozsáhlých edic), jak se učí z toho, co v minulých letech nezafungovalo.

Anna Horáčková a Jakub Sedláček drží v rukou knihy z produkce Paseky Anna Horáčková a Jakub Sedláček, současné vedení nakladatelství Paseka, foto: Agáta Dolejší – nakladatelství Paseka

Dobrá kondice Prostoru a Paseky vynikne v kontextu jiných nakladatelství, která svoji publikační éru rovněž započala záhy po převratu. Obrovský kšeft učinilo hned v roce 1990 se Škvoreckého Tankovým praporem nakladatelství Galaxie. Záhy zahučelo do propadliště dějin. Brněnské nakladatelství Atlantis začalo jako značka prominentních autorů exilové a samizdatové větve české literatury; dnes se nachází ve stavu faktické hibernace – loni vydalo jediný titul, letos stejně tak. A vzpomene si dneska někdo na olomouckou Votobii, která od roku 1991 chrlila knihu za knihou? Nebo si vezměte nakladatelství Ivo Železný, rovněž založené roku 1991; kdysi bylo dravcem, pak dlouho skomíralo, předloni definitivně zaniklo. Takže tím spíš: gratulace Prostoru a Pasece!

Související