Úžasný film o paměti, osamělosti a – o filmovém umění

Roma Alfonsa Cuaróna (*1961) je dílo oživující minulost na více úrovních. Zatímco režisér s maniakální pečlivostí převádí na plátno své vzpomínky na Mexiko počátku sedmdesátých let, milovníci klasické kinematografie si při sledování jeho snímku záhy nemohou nevybavit éru výrazných autorských režisérů padesátých až sedmdesátých let. Dobu, kdy tvůrci jako Federico Fellini, Ingmar Bergman nebo Akira Kurosawa mohli realizovat své umělecké, často hluboce osobní vize s relativně vysokým rozpočtem. Roma je zkrátka ohlédnutím za dobou, kdy společnost měla daleko více než dnes důvěru v to, že film je výsostně umělecké médium.

Evokace sedmdesátých let. Trailer k filmu Roma, který vyhrál ceny kritiků v Los Angeles, New Yorku, San Francisku, Chicagu či ve Philadelphii. Foto a video: Netflix.

Asi vůbec nejvýmluvnější scénou Romy je ta, kdy dvě postavy sedí v obřím kinosále, kde společně se stovkami dalších lidí sledují Velký flám s Louisem de Funèsem. Na první pohled nás ohromí velkolepost jak samotného sálu, tak záběru, který nám ho ukazuje. Hlavní hrdinka a její nápadník pro sebe mají vyhrazen pouze dolní roh záběru, zbytek zabírá majestátní, do neuvěřitelné hloubky komponovaný výjev davů hledících na plátno. Ústřední postavy musí soupeřit o divákovu pozornost nejen s francouzskou komedií, nýbrž především s velkolepou podívanou na sál, kde vzduchem poletují obláčky cigaretového dýmu (zábavný detail upozorňující, že existovala i kuřácká kina) a který ohromuje už svou architekturou. Není divu, že dialog hlavních figur nám vlastně může přijít méně zajímavý než to, co se děje kolem. Přesně takhle Cuarón inscenuje řadu scén onoho intimního příběhu mladé chudé služky, která nečekaně otěhotní.

Blízkost. Záběr z filmu Roma, který má na Zlatých glóbech nominace na nejlepší režii, scénář a cizojazyčný film, foto: Netflix. V příloze soundrack k snímku.

Alfonso Cuarón je špičkový režisér schopný podat emocionálně vyhrocenou scénu s nápaditým, drtivým a zároveň s nevyděračským vyzněním – mistrovský je v tomhle ohledu dlouhý záběr porodu, kde hrdinku vidíme dole v popředí, zatímco nahoře v pozadí se v rozostřeném obrazu odehrává drama. Režisér od svých hrdinů často úmyslně odvádí divákovu pozornost k časoprostoru tehdejšího Mexika, ale také od velkých událostí, jako byl masakr studentů na festivalu Corpus Cristi, k anekdotickým detailům typu rockové kapely zkoušející pod širým nebem.

V tom, jak se Cuarón neustále kochá oživlými vzpomínkami, je něco až nelidského. Částečně to může být i tím, že režisér tentokrát stojí sám i za kamerou. Pohyb kamery totiž omezil na několik málo neustále opakovaných figur. Příznačné jsou dlouhé kamerové jízdy, kde některá postava „vede“ objektiv po scenérii ve stylu panoramatických výjevů. Tyto záběry poutají k množství objektů a dějů: záběry Cuarónových filmů jsou až marnotratně přeplněné dobovými znaky – od zařízení kuchyně po velkolepé společenské události… A to vše mistrovsky esteticky rozvrženo do časoprostoru filmového obrazu a zvuku. Na rozdíl od většiny filmů, kde se vše víceméně točí kolem postav a příběhu, Roma se odehrává ve světě, který jako by existoval sám pro sebe, bez ohledu na to, že je „pouhou“ kulisou vyprávění. Proto je Roma především filmem o paměti – ta se soustředí na často podružné, ale něčím výrazné detaily, na okolnosti a celkovou náladu.

Ona posedlost okolnostmi odvádějícími pozornost od postav a jejich příběhů mnohdy způsobuje zdání, že Cuaróna příběh chudé hrdinky a její skličující osamělosti až tak nezajímá, že režisér se raději opájí procházkami znovu stvořeným Mexikem sedmdesátých let. V klíčových okamžicích však tvůrce zinscenuje neobyčejně empatické, emocionálně silné výjevy (kromě zmíněného porodu třeba závěrečná scéna na mořském pobřeží, upomínající na obdobně katarzní přerod hlavní figury, lékařky Ryan Stone, předchozího Cuarónova filmu Gravitace). Ostatně ústředním tématem Romy je lhostejnost, s níž hrdinčino niterné drama okolí přijímá.

Je ironické, že dílo, které je tak trochu cinefilním „pornem“, nad nímž se nejvíc rozplývá hrstka nadšenců do kinematografického umění a jež je ideální sledovat v takovém obřím kinosále, jaký nám ukazuje výše zmíněná scéna, nakonec odkoupila streamovací služba Netflix. Pohoršovat se nad tím, že si Romu může kdokoli pustit na displeji mobilního telefonu, však nedává úplně smysl. V době domácích kin a velkých televizních obrazovek už dávno neplatí jednoduchá opozice velké plátno versus malá obrazovka. Netflix navíc nasadil film pouze do omezené kinodistribuce (40 zemí, více než 500 sálů, včetně České republik). Je otázkou, kolik lidí se na film podívá na Netflixu (ten sledovanost své produkce nezveřejňuje), kde Cuarónova festivalovka bude mezi seriály o narkobaronech a béčkovými sci-fi filmy působit jako věc z jiného vesmíru. I to dokazuje zvláštní, v něčem dráždivou anachroničnost Cuarónova projektu. Tím, že Roma působí jako vzpomínka na staré časy velkých uměleckých filmů, říká její osud něco i o tom, jak velmi se kinematografie od oněch časů proměnila.

Sni a dívej se. Další ukázka z filmu Roma, který Mexiko vybralo jako svého kandidáta na Oscary, foto: Netflix

Roma (Mexiko / USA, 2018, 135 minut)

Režie, scénář a kamera: Alfonso Cuarón, střih: Alfonso Cuarón, Adam Gough, scénografie: Eugenio Caballero, kostýmy: Anna Terrazas. Hrají: Yalitza Aparicio, Marina de Tavira, Diego Cortina Autrey, Carlos Peralta, Marco Graf, Daniela Demesa, Nancy García García, Verónica García, Andy Cortés, Fernando Grediaga, Jorge Antonio Guerrero a další.