Vánoce knižní posedmé: Historia magistra vitae? Pithart, Judt a další…

Dnešní čtveřici spojují historické náměty. Sestavu lze označit jako 3 + 1. Jedna kniha domácí provenience, tři tituly překladové, přičemž pod všemi třemi převody je podepsán jeden muž: Martin Pokorný. Zřejmě nejplodnější současný český překladatel náročných titulů: překládá z angličtiny, francouzštiny, němčiny. Přítomné tři svazky (všechno to jsou paperbacky) přeložil z angličtiny, ale vedle toho je podepsán pod dalšími nedávno vydanými tituly, například pod studií letos osmdesátiletého švýcarského germanisty Johannese Anderegga: Nebeské a ďábelské. Proměny lidství a Goethův Faust; vydal pražský Malvern (na ní si Pokorný, jak napsal na sociální sítě, opravdu máknul).

Na tepu doby

Petr Pithart: Prsty do ran I. Výběr z textů 1960-1989. Ediční komentář a připomínky k textu Jan Vít. Academia, Praha 2018, 624 stran, doporučená cena 550 korun.

Autorem obálky IV. svazku Pitharových spisů je Robin Brichta, repro: Academia

Ze žijících českých (ex)politiků je Petr Pithart (*1941) – co se psaní týče – autorem zdaleka neplodnějším a „nejgramotnějším“. V nakladatelství Academia mu vychází edice spisů. Dosud čítá čtyři tituly: reeditované práce Obrana politiky (tu psal Pithart v disentu) a Devětaosmdesátý, dále v edici premiérově vyšlo „rozpomínání a přemítání“ Po Devětaosmdesátém a nyní se řada rozšířila o obsáhlý výbor z kratších autorových textů z let 1960 až 1989 pod názvem Prsty do ran I. Začíná se v té „bichli“ poezií! „Do svého prozření na vysoké škole jsem žil naplno atletikou (sprinty) a hlavně tedy poezií. Přečetl jsem ji, tedy českou, snad skoro celou,“ píše Pithart v úvodním slově a následuje přetisk stránek z časopisu Plamen s dvěma jeho básněmi; další jsou pak ve vstupním bloku svazku připojeny. Samotný výběr z Pithartovy publicistiky a esejistiky počíná rokem 1968, jeho texty pro Literární listy. Blok oficiálně publikovaných příspěvků končí třemi materiály z roku 1969. Následuje časová prodleva – další text pochází až z roku 1976, kdy Pithart cele nastoupil do samizdatových a exilových (Svědectví, Listy) publikačních tribun. Své dobové příspěvky autor doplnil vzpomínkovými a vysvětlujícími poznámkami, které jsou pro odlišení vytištěny na šedém papíře. Příspěvky, z nichž některé se po roce 1989 již dočkaly knižního zveřejnění třeba v kolektivních sbornících, spojuje zájem o českou historii, o výklad a smysl domácích dějin v kontextu minimálně středoevropském. „Ochota mluvit pokud možno jen k věci, tedy ad rem, nikoliv ad personam, je dnes jedinou alternativou k neplodnému nutkání neustále prokazovat vlastní ideovou, politickou, náboženskou totožnost – a vyžadovat to i po druhých. Nezbavíme-li se pošetilého pocitu, že je neustále třeba ‚přiznávat barvu‘, neuděláme-li konec nekonečné celonárodní perlustraci (‚kdo je vlastně kdo‘?), zůstane národní srozumění nepraktickou, idealizovanou chimérou,“ napsal Petr Pithart roku 1985 v textu Šetřme své dějiny!, který otisklo Tigridovo exilové Svědectví.

Snad se autor mýlí

Graham Allison: Osudová past. Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin. Přeložil Martin Pokorný. Prostor, Praha 2018, 536 stran, doporučená cena 497 korun.

Nejnovější, v originále vloni vydaná práce Grahama Allisona (*1940), amerického politologa, jenž byl do minulého roku ředitelem Belferova centra při Harvardově univerzitě, je reakcí na současný měnící se svět. Allison klade otázku, jak může dopadnout situace, kdy hegemonie USA je ohrožena, či spíš už končí, a dopředu se dere Čína. Pro argumentaci hledá oporu v historii. Výchozím bodem Allisonovi je peloponnéská válka (431-404 př. n. l.) mezi stoupajícími, ambiciózními Athénami, a dosavadním hegemonem – Spartou. Autor se odkazuje na známý spis řeckého historika Thúkýdida. Obdobná situace nastala v posledních pěti staletích, tvrdí autor, šestnáctkrát – a jen čtyřikrát svár mezi novou velmocí a dosavadním hegemonem neskončil válkou! Tyto příklady Allison vypočítá a popisuje v poslední čtvrtině knihy; hlavní díl práce náleží definování takzvané Thúkýdidovy pasti a uvažování v jejích intencích nad současnou situací. „Válka mezi Spojenými státy a Čínou není nevyhnutelná, dojít k ní však může. Jak dokládají výše načrtnuté scénáře, základní tlak, pramenící z nezkrotného rozmachu Číny, zakládá situaci, kdy i nahodilé a jinak nepodstatné události mohou spustit dalekosáhlý konflikt,“ uzavírá Allison jednu z kapitol své knihy. „Rozhodováním o tom, zda se podvolit vydírání, dodržet dlouhodobě dané smluvní závazky nebo trvat na projevech úcty, kterou jejich země zasluhuje, mohou reprezentanti obou stran padnout do léčky, o jejíž existenci sice vědí, ale myslí si, že se jí mohou vyhnout. Nezadržitelný pokrok nových technologií (…) vede k umocnění efektů, k jejichž plnému pochopení dospějeme až při jejich reálném využití v probíhajícím konfliktu. Při zachování současných trajektorií je katastrofální válka mezi Čínou a Spojenými státy v nejbližších desetiletích nejenom možná, ale i mnohem pravděpodobnější, než si je většina z nás ochotna přiznat.“

Osudová past je první do češtiny přeloženou Allisonovu knihou a v nakladatelství Prostor otevřela novou edici Globus. Jako následující titul do ní nakladatel Aleš Lederer zařadil druhé vydání knihy Nicka Bostroma Superinteligence. Až budou stroje chytřejší než lidé.

Ticho a zlo v soudní síni

Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě. Svědectví muže, který zažaloval Eichmanna. Přeložil Martin Pokorný, předmluvu Šimona Perese k hebrejské edici přeložila Tereza Maizels, rejstřík vypracoval Michal Plzák. Paseka, Praha 2018, 448 stran, doporučená cena 399 korun.

Už roku 1966 vyšla – v angličtině – kniha Gideona Hausnera (1915-1990), izraelského právníka a politika. V roce 1960 unesl Izrael z Argentiny Adolfa Eichmanna (1906-1962). Když byl vrcholný nacista dopraven do Izraele, byl Gideon Hausner teprve krátce generálním prokurátorem – a na něho padlo, aby vypracoval obžalobu. Hausner v knize líčí průběh a okolnosti procesu s Eichmannem, ovšem až v její druhé polovině; v první půli práce se zevrubně věnuje popisu nacistických brutalit a reakcím různých zemí na ni. „Den nato, 15. prosince 1961, panovalo v soudní síni zvláštní ticho. Každý vnímal tlukot vlastního srdce a cítil na bedrech tíži dějin. Soud se chystal vynést verdikt. Eichmannovi bylo řečeno, aby povstal. Stál strnule, zkamenělý strachem. Bylo očividné, že jej svírají emoce. Soud přitakal argumentu, že rozsudek smrti je v daném případě povinný…“ píše Hausner. Eichmann byl popraven poslední květnový den roku 1962, šlo jediný trest smrti vykonaný v Izraeli civilním soudem. Jedna souvislost: proces se jmenovaným válečným zločincem sledovala také filozofka Hannach Arendtová a roku 1963 publikovala knihu Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil; česky vyšla roku 1995. Proslulá autorka a její hojně diskutovaná práce o „banalitě zla“ je v Hausnerově publikaci zmíněna pouze jednou, v samém závěru, v přehledu reakcí na proces, a to velmi kriticky. Hausner cituje „zničující recenzi“ britského labouristického politika a obhájce sionismu Richarda Crossmana.

Víra a fakta

Tony Judt. Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944-1956. Přeložil Martin Pokorný. Prostor, Praha 2018, 384 stran, doporučená cena 397 korun.

A ještě jedna, tentokrát světle laděná obálka v podání Aleše Lederera, repro: Prostor

Ještě jednou nakladatelství Prostor a jeho edice. Zatímco tedy Allisonova Osudová past otevřela řadu Globus, jiná, nazvaná Obzor, dospěla titulem Falešné ideje, cizí krev ke svému již 100. svazku! Britský historik a esejista Tony Judt (1948-2010) je osvědčeným autorem Prostoru: ten do češtiny zprostředkoval knihy Penzion vzpomínek, Poválečná Evropa a největšího ohlasu dosud zde dosáhl titul Intelektuál ve dvacátém století, což je kniha rozhovorů, které s Judtem vedl proslulý historik Timonthy Snyder. Kromě toho nakladatelství Rybka Publishers přineslo Judtovu knihu Zle se vede zemi: pojednání o naší současné nespokojenosti. Objemnou studii z roku 1992 Past Imperfect: French Intellectuals, 1944-1956, u nás tedy Falešné ideje, cizí krev, začíná autor těmito slovy: „Celá jedna generace francouzských intelektuálů, publicistů, spisovatelů a výtvarných umělců byla po dobu přibližně dvanácti let, počínaje osvobozením Francie v roce 1944, stržena do víru komunismu. Tím nechci říct, že se všichni stali komunisty – o většině to neplatí. Tehdy jako dnes celá řada prominentních francouzských intelektuálů nebyla formálně členy žádného politického uskupení a někteří obzvlášť významní byli rozhodnými odpůrci marxismu (Raymond Aron je jen nejznámějším z nich).“ Právě k Aronovým knihám, zejména k Opiu intelektuálů (1955, česky 2001), má Judtova práce blízko. Našince jistě zaujmou například pasáže, které autor píše v souvislosti s komunistickým pohlavárem Rudolfem Slánským. „Proces se Slánským byl pro mnoho pozorovatelů zvlášť enigmatický: záhadné bylo jeho načasování, jeho účel i bezprecedentní rasismus,“ píše Judt. „I když se mu ve francouzském tisku věnovala rozsáhlá pozornost, málokdo byl s to pochopit, co se vlastně děje. Proces se Slánským se zdál být (naléhavěji, než tomu bylo u moskevských procesů a následných žalob proti Kostovovi, Rajkovi a ostatním) důkazem, že komunistickému teroru principiálně nelze připisovat žádný racionální smysl nebo historický účel.“

A dovětek: glosu k Judtově práci Falešné ideje, cizí krev můžete nalézt v kulturním oddíle našeho spřízněného, „sesterského“ webu ČT 24.