Vánoce knižní pošesté: Hvížďala, Přibáň, Dryje, Heryán, Topol – budeme mluvit, budeme psát

Dnešní čtveřice má jedno zřetelné kritérium. Jde o svazky knižních rozhovorů. Žádná sebraná interview z novin či časopisů, nýbrž dialogy, které primárně vznikaly pro knižní publikace.

Dialog o nás a o principech

Karel Hvížďala, Jiří Přibáň: Hledání dějin. O české státnosti a identitě, 883 – 1918 – 2018. Vydala Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 2018, 260 stran, doporučená cena 320 korun.

Grafická úprava knihy je dílem Clary Istlerové, repro: Karolinum

Rozhovor známého publicisty Karla Hvížďaly (*1941) s neméně veřejně známým filozofem práva, profesorem Jiřím Přibáněm (*1967). Jde o druhou jejich společnou knihu tohoto typu, první se před několika lety jmenovala Tyranizovaná společnost. Je ovšem otázkou, zda text Hledání dějin má být ještě označován za rozhovor, neboť výsledný text má podobu spíše esejistického dialogu, kdy otázky, ale především odpovědi mají charakter písemně vycizelovaných obsáhlých replik, nikoliv publicistického interview. Kniha, kterou univerzitní nakladatelství Karolinum vybavilo na obálce samolepkou sdělující, že paperback vyšel k 100. výročí vzniku republiky, sestává z jedenácti kapitol, v nichž se Hvížďala kupříkladu táže, jak, kým a proč je vlastně historie tvořena, jak se mění přístupy k jejímu „vyprávění“, jak se proměňuje chápání pojmu národ, jakou roli hrál jazyk při utváření českého národa, jaká je podoba zdejšího nacionalismu, co užitečného nám může odkázat středověká společnost atd. atp. „Stát, i ten náš mladý, má povinnost postavit se zlu, ale nesmí diktovat, co je dobro, protože to leží mimo jeho pravomoc a kompetence. V českých podmínkách si však politiku raději překládáme do sporu dobra a zla, a proto má leckdo pocit, že stát je tu k prosazování dobra. To je ovšem s myšlenkou pluralitní demokracie a otevřené společnosti neslučitelné, protože politika může dát definitivní odpověď na otázku, co je správné, ale ne, co je dobré. Dobro musíme hledat ve společnosti a v lidském nitru, v žádném případě však ne ve státě a už vůbec ne v osobách ústavních činitelů,“ praví v jedné z odpovědí Přibáň.

Pozor na slova!

Velký Antimasturbátor. Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem o surrealismu a nejen jeho (ne)smyslu. Vydal Spolek Analogon, Praha 2017 (fakticky 2018), 208 stran, doporučená cena 189 korun.

Grafický úpravce knihy Jakub Effenberger použil pro obálku reprodukci objektu Jana Švankmajera z cyklu Svoboda, láska, poesie (2013), repro: Artzona.cz

Do značné míry platí o tomhle paperbacku totéž, co bylo řečeno o předchozím: jde o dialog výrazně ne-publicistický. Surrealistický básník, esejista a šéfredaktor časopisu Analogon František Dryje (*1951) to také v autorské poznámce na konci knihy říká bez vytáček: „… nejde o tradiční knižní či časopisecký rozhovor-dialog, v němž se protistrany dohadují, či tázající zpovídá celebritu atp., nýbrž vlastně o mnohdy až esejistické zevrubné reakce dotazovaného na ucelenější stanoviska a kritické teze tazatelovy.“ Tím tazatelem je běloruský spisovatel a překladatel Max Ščur (*1977), dlouhodobě žijící v Praze. Ščur, řekněme surrealista s laskavým „odstupem“, minimálně vůči jeho pražské variantě, svými poznámkami, jež při hodně dobré vůli můžeme označit i za otázky, otevírá v Dryjem uvažování nad surrealismem a souvislostmi. „Ale, hele, mně zásadně nevadí, že někdo surrealismus, tj. principy, na nichž je založen, nezná, resp. zná povrchně, v takové té prvoplánové školní schematizaci. Tím méně mi vadí, když si někdo veršuje a teoretizuje po svém…,“ odpovídá Dryje v polemickém duchu v úvodu knihy. „Mě bere čert, když si všichni ti kritici tento poměrně složitý, mnohdy i vnitřně rozporný, krizemi protkaný, a přesto živoucí, tj. historicky a zejména vývojově proměnlivý fenomén dovolují na základě své elementární neznalosti soudit, ba bagatelizovat, despektovat atd. Ofrňovat se. To prostě není legitimní, přesněji – je to nelegitimní, neboť prostomyslná arogance ignorantova.“

Knězem ve volném čase

Josef Beránek, Ladislav Heryán: U Božího Mlýna. Fotografie různí autoři. Vyšehrad, Praha 2018, 296 stran, doporučená cena 329 korun.

Obálku s použitím fotografie Eugena Kukly a grafickou úpravu knihy navrhl Vladimír Verner, repro: Vyšehrad

„Obsáhlý rozhovor s katolickým knězem, pedagogem a hudebníkem Ladislavem Heryánem dalece překonává vše, co u nás v daném žánru s osobnostmi církevního života za poslední léta vyšlo. Na české knižní pulty se dostala kniha, o které se bude mluvit.“ otevírá na serveru iLiteratura.cz svou recenzi na tuto publikaci U Božího Mlýna spisovatel a teolog Zdeněk A. Eminger. Heryán (*1960) je katolickým duchovním nestandardního ražení, člověk terénu, praxe, služby, ačkoliv přednáší i na vysoké škole (Evangelické teologické fakultě UK), kvalifikaci na to má. Ostatně jeho životní dráha je na samostatné povídání, samozřejmě na ni v knižním rozhovoru, v němž otázky kladl publicista Josef Beránek (*1968), také dojde. Není to přitom první knižní interview s Heryánem, jemuž je blízké prostředí rockové hudby a undergroundu; před třemi lety vyšla publikace Země bez obzoru, kdy s ním interview pro edici Vyšehradu Rozhovory nad Biblí vedl Petr Vaďura – tahle kniha nyní vyšla v reedici, souběžně s titulem U Božího Mlýna. A kromě toho je Heryán autorem dvou čtenářsky úspěšných esejistických svazků: Exotem na této zemi (2016) a Stopařem na této zemi (2017). Rozhovor U Božího Mlýna, členění do čtrnácti kapitol, je protkán řadou dokumentárních fotografií.

„V knize nenajdete jedinou stránku, na níž by neodkazoval k Ježíši, jehož vykupitelským příběhem dává proměňovat svůj život v jeho veselých i smutných stránkách. I kdybyste jeho zpověď přečetli jen do půlky, je pravděpodobné, že vám křesťanství bude zase o něco sympatičtější, než když o něm slyšíte ve sdělovacích prostředcích, z úst některých církevních představitelů a podivně zaměřených, bojovně naladěných křesťanských laiků,“ napsal mimo jiné v té zmíněné recenzi Zdeněk A. Eminger. „Žádný demokraticky a svobodně smýšlející člověk se nemůže vyhnout konfliktům na úrovni společnosti, politiky a církve. Ze stránek této knihy je zřejmé, že Heryán těmito nárazy trpí, ale že ho rovněž posouvají dál. Zkušenosti se mu vepsaly do tváře jako úsměv, melancholie a smutek, nikoli jako zoufalství a bolest, za nimiž už nic není.“ Ladislav Heryán sám v jedné partii knihy říká: „Jsem tedy učitel na částečný úvazek a ve volném čase kněz, nic víc. (smích) Jak vidím, i lidé mne vnímají především takto, neoslovují mne akademickými tituly, ale většinou pane Heryáne, katolíci otče, protestanti bratře, a nejraději jsem pro lidi i studenty Láďou.“

Tak tedy až po smrti…

Josef Topol: Sezóny srdce. Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly. Obrazový doprovod uspořádali Viktor Stoilov a Jan Šulc, odborně přehlédla Lenka Jungmannová, jmenný rejstřík sestavila Petra Daňková. Torst, Praha 2018, 270 stran, doporučená cena 444 korun.

Karel Hvížďala ještě jednou. Vydání obou těch knih, pod nimiž je zde podepsán, dělí pouhých několik týdnů, avšak jejich vznik odděluje poměrně značný odstup. „Tato kniha vychází po třinácti letech od doby, kdy jsme ji s Josefem Topolem dokončili. Ač mě pan Topol celou dobru při práci podporoval a byl s textem spokojený, když jsem mu ho předal celý k autorizaci, zakázal ho publikovat. Byl světloplachý a bál se asi hlavně publicity a rozruchu – jak se o tom zmiňuje i v této knize-, kterým by na sebe upozornil: chvílemi propadal až třeskuté panice z bulváru,“ píše Hvížďala v ediční poznámce ve svazku, k jehož publikaci nakonec svolil básníkův a dramatikův syn Jáchym Topol. Výsledným tvarem je koláž: textu rozhovoru, velkého množství dokumentárních fotek a různých Topolových textů a případně i textů se k němu nějak vztahujících. Důstojná skladba! Hvížďala tímto svazkem uzavírá svůj cyklus knižních rozhovorů Vzpoury; rozumí se tím různé osoby osobních vzpour proti československé normalizaci po roce 1968. Autor kromě dialogu s Josefem Topolem (1935-2015) do cyklu řadí své rozhovory s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Pavlem Landovským, Karlem Schwarzenbergem, Ivou Kotrlou, Jiřím Suchým a Karolem Sidonem.

Na konec jedna obsažnější pasáž, při které (tedy aspoň mě) mrazí. „Co je to vlastně láska?“ ptá se Hvížďala. A Josef Topol mu odpovídá: „U mě možná věčné hledání otce, o kterého jsem přišel ve čtyřiadvaceti. Dodneška mám provinilý pocit z toho, že jsem mu někdy ublížil. A to jsem mu doopravdy ublížil. Na to se pamatuji. Když jsem přišel do frackovských let a přišla na mě doba úletů, těžko to snášel. Stále mě vedl k pořádku a odpovědnosti. Nikdy mě netloukl: takový otec to nebyl. Pamatuji se, jak jsme na poli nasekali plný trakař jetele, shodili jsme to na mlatě ve stodole a najednou jsme se o něco pohádali. Něčím jsem ho naštval, on se rozpřáhl, že mi jednu vlepí, a já v té vzdorovité době na něj zakřičel: Ty mě bít nebudeš! A přitom jsem do něj strčil, až upadl na záda na hromadu jetele. Rozplakal se. Ani se nechtěl zvednout. V ten moment mi došlo, co jsem udělal. Podal jsem mu ruku. On jen trpce konstatoval: Tohle jsem si vůči vlastnímu tátovi nikdy nedovolil, i kdyby mě chtěl zabít! To byla lekce, která mě vyléčila z puberty. Dodnes se za to, co jsem tehdy udělal, stydím.“