Výstavní série Spooky Butt: Lidské tělo vystupující v jeho smířlivé děsivosti
Série brněnských site-specific výstav Spooky Butt se věnuje tématům tělesnosti, rezonujícím současnou uměleckou scénou. Avšak kurátoři Šimon Kadlčák a Daniel Hüttler nezvolili kriticko-společenské měřítko, spíše se zaměřují na pojetí těla v jeho biologické podstatě. Co vše obnáší být člověkem? Proč nás z toho jímá strach?
Spooky Butt probíhá v katakombách brněnského Centra experimentálního divadla. Sérii dramaturgicky a produkčně zaštiťuje umělecká platforma Terén, která podporuje scénické umění a performance s výraznými interdisciplinárními přesahy, stejně jako výtvarné projekty – to vše s akcentací mezioborové konfrontace. Spooky Butt do tohoto konceptu zapadá už proto, že překračuje formát pár týdnů či měsíců trvající statické výstavy. U Spooky Butt byl zvolen formát fluidní, tedy tři kratší intenzivní expozice, přičemž ke každé z nich byl připraven doprovodný program (performance, přednášky, workshopy).
Obyčejná těla, kyborgové, paraziti
První blok, proběhnuvší v červenci, tematizoval hrůzu z lidské tělesnosti a byl svého druhu úvodem do problematiky. Tělo zde bylo nahlíženo jako cosi děsivého. Divák se pohyboval v útrobách podzemních katakomb, aby byl naveden k uvažování nad nekontrolovatelností biologických procesů odehrávajících se v tělech. Do jaké míry si uvědomujeme, co se děje uvnitř nás samotných? Přemýšlíme nad světem a vesmírem, a občas se zapomeneme zamyslet nad zdánlivou banalitou, jako je třeba fakt, že si každý z nás občas krkne – a že na tom není nic špatného. Proč se těchto procesů děsíme? Proč jsou tabuizována témata úzce spojená s každým z nás?
Ve druhém výstavním bloku byl divák konfrontován s transhumanismem, který se právě nad „nejobyčejnějším“ lidstvím snaží zvítězit. Pomocí různých technologií jsou vymýšleny způsoby, jak člověka bojujícího s nedokonalostí dovést k dokonalosti. Transhumanismus rovněž promýšlí nesmrtelný život – elixír z Čapkovy Věci Makropulos se zdá být nadčasový. Pomohou technologie zachránit člověka, anebo jej postupně zahubí?
Na jedné straně tedy život protkaný vylučováním a krkáním, na straně druhé touha po nesmrtelnosti, třeba v podobě kyborga, který nikdy nepocítí tuto biologickou omezenost. Kde končí tento rozpor? Logicky u třetího bloku pojmenovaného Co-Parasitic: Microbial Regression. Ten reflektuje parazitní soužití uvnitř našich těl, v nichž se neustále hemží mikroorganismy a udržují nás při životě na základě určité kooperace. Tyto organismy původně nebyly součástí našich těl, ale kdybychom je odstranili, nejspíš zemřeme. V konečném důsledku tedy nemáme absolutní kontrolu nad tím, co se uvnitř nás odehrává.
Jistá naděje tu je…
Stejně jako na předchozích výstavách série, i tentokrát jsou zúčastnění umělci jak brněnští, tak zahraniční. Kurátoři namixovali díla etablovaných tvůrců s autory, kteří se do scény teprve začleňují nebo ani neplánovali být její součástí. Nápadité je architektonické pojetí: vstup do každého ze tří bloků byl totiž odlišný, stejně tak prostorové řešení. Návštěvník se na cestě poslední výstavou téměř ztratí a jsou mu ukázány prostory, které neměl šanci spatřit na předešlých blocích.
Když vejde do katakomb, jímá ho pocit téměř absolutní tmy. Ale najednou se mu prostor začne otevírat a může se oddat labyrintu se všemi jeho nejistotami. V expozici Co-Parasitic: Microbial Regression jej jako první uvítá efektně nasvícený mystický obraz od vídeňského umělce Sebastiana Mittla, který se jakoby vynořuje ze země. Obrazy a umělecké instalace se tu vůbec nečekaně vyjevují z nerovných stěn a z labyrintu katakomb. Divák se nejednou musí sehnout a dotknout se stěny nebo některého z exponátů. Z útrob tu například vyrůstají instalace od berlínského umělce Leona Eisermanna v podobě různých ready-made objektů či ledniček, které jsou polepeny malbami, kresbami a magnetkami umělce. Dřevěná skulptura od Laury Lintrup, Dánky působící ve Vídni, svými ostny upozorňuje na nebezpečnost parazita. Petr Náprávník, student FaVU, přispěl vrstvenými kolážemi, jejichž motivy se jakoby do nekonečna opakují a vytvářejí tím dojem psychedelické atmosféry. Vídeňský umělec Lukas Posch nabízí obrazy spletitých křivek a forem, stejně jako plátno, jež redukuje člověka na ty části, bez nichž by nemohl přežít.
Občas návštěvník u instalací či obrazů zauvažuje, zda to či ono dílo má něco společného s tematikou hrůzy z tělesnosti. Psychedelický či snový prvek však může symbolizovat hraničnost, která s trilogií Spooky Butt souvisí. Pohybujeme se na hranici mezi životem a smrtí, mezi snem a realitou, mezi biologickou nevyhnutelností a nadpozemskou nesmrtelností. Pohyb na hraně možná nejvýstižněji tematizuje člověka a lidskost, která je často tak nejasná a nedokonalá. A v tomto hraničním bodě se možná nejvíce ukazuje její pravdivost.
Procházíme červeně nasvícenou chodbou, světla blikají, v dáli slyšíme hudbu. Jdeme po schodech okolo svítivé pavučiny za níž je starý klavír kontrastující s romantickou malbou Štěpána Brože. Neustále něčím překvapováni, jdeme dál – nahoru po úzkých schodech, abychom se nakonec střetli s malbou dvou srdcí od Lukase Posche, nad níž už není nic než trámy, skrze něž prosvěcuje denní světlo.
Série Spooky Butt pro mě tedy končí nadějí, že je z temných a nekontrolovatelných útrob cesta ven. Fakt, že jsme v konečném důsledku „pouhými“ lidmi, je z určitého hlediska uklidňující. Každý z nás je součástí celku založeného na kooperaci jednotlivých prvků, včetně těch mikrobiálních. Společenská témata tak přirozeně vyvstávají například i z vnitřních procesů v našem těle. Co je ukryto uvnitř, totiž často vychází na povrch, ať si jsme toho vědomi či nikoliv.
Spooky Butt 3: Co-Parasitic / Microbial Regression. Kurátoři: Šimon Kadlčák a Daniel Hüttler. Katakomby Centra experimentálního divadla, Zelný trh 294, Brno. Výstava trvá do 12. září 2021.
