Fotoreportáž: Když uklízečky Guggenheimova muzea stávkují
Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau láká na obrazy Rothka, Warhola nebo sochy Koonse a Serry. Za vším tím uměním a titanovými zdmi se však skrývá svět chudoby, diskriminace a nejistoty, tvrdí místní uklízečky.
Vzduchem lítají tisíce papírků. „Guggenheim entzun, garbikuntza pim pam pum,“ přistane mi jeden u boty. Blížíme se k ikonické stavbě, kterou Bilbao proslulo. Guggenheimovo muzeum navrhl kanadsko-americký architekt Frank Gehry (spolu s Vladem Milunićem se podílel mimochodem také na pražském Tančícím domě). Hudba hraje nahlas, smetáky tančí nad hlavami, muži a ženy v bílých tričkách pobíhají kolem figuríny v dlouhých šatech. „Guggenheim cleaners on strike! (Uklízečky Guggenheimu stávkují!)“ vrazí mi do ruky letáček jeden z pořadatelů a ukazuje ke stolku s podpisovým archem.
Na letáku stojí: „Ženy, které muzeum uklízejí, stávkují. Požadují řádné platové ohodnocení, jelikož se jejich průměrná měsíční mzda pohybuje okolo 600 eur. Muzeum je tak odsuzuje k bídě a neustálé nejistotě. Proč tomu tak je? Jen proto, že se jedná o ženy.“ Stávka začala 11. června, od té doby se koná každý týden. „Zpíváme, tancujeme, chceme být vidět a dělat to, co jsme dvacet let nedělali – nepořádek,“ řekla pro španělský deník El Santo úklidová pracovnice Susana Marcos.
Úklidovou službu galerie tvoří nejen uklízečky, ale také čističi oken a horolezci. Vyčistit spletité Guggenheimovo muzeum není jednoduché. Některé jeho části se uklízejí každý den, jiné jednou za měsíc, další jednou za půl roku. Údržbu ovlivňuje fakt, že je budova pokrytá zejména titanem, ale dotváří ji také sklo a vápenec – každý povrch vyžaduje specifický postup čištění.
„Přestože nám pandemie ukázala, nakolik jsou úklidové služby důležité, nadále postrádá toto povolání, tradičně provozované ženami, řádné uznání. Například muži pracující jako uklízeči v ulicích dosáhnou ročně na zhruba o 7000 eur vyšší částku. Vyjednávání s Guggenheimovým muzeem nikam nevedlo: Očividně si nemyslí, že bychom měly být slušně placeny. Je toto sociální model, který jako společnost chceme pro Bilbao? Za vším tím uměním a titanovými zdmi se skrývá svět chudoby, diskriminace a nejistoty, který město Bilbao, provinční vláda Baskicka a baskická vláda přímo podporují,“ stojí v letáku, který držím v ruce. Je podepsán zkratkou ELA (Eusko Langileen Alkartasuna), nejvlivnějším odborovým svazem v Baskicku.
ELA situaci vidí kriticky a pozastavuje se rovněž nad tím, že se chystá rozšíření Guggenheimova muzea v přírodní oblasti Urdaibai, což bohužel odpovídá tomu, že se „v posledních letech prosazuje model cestovního ruchu, který podporuje nejistá pracovní místa“. Zdůrazňuje také, že muzeum není živé jen z titanových zdí, megalomanských projektů a donátorských kampaní (v současnosti probíhá sbírka na obnovu vnitřní struktury obří sochy Puppy od Jeffa Koonse, která stojí před muzeem); provoz totiž zajišťují zejména jeho pracovníci.
Instalace The Matter of Time od amerického sochaře Richarda Serry v Guggenheimovu muzeu z výšky, foto: Kateřina Zemanová Na stávku, která paradoxně působí jako radostná party, dohlíží jen jedna žena ve žluté reflexní vestě. Humbuk, který uklízečky vytvořily, donutí zastavit téměř každého návštěvníka, který do muzea směřuje. Když pak bude procházet jednotlivými expozicemi, ať už výstavou Bilbao and Painting, připomínající historii Bilbaa, rozsáhlou výpravou do dvacátých let minulého století nazvanou The Roaring Twenties, když se bude proplétat instalací The Matter of Time od amerického sochaře Richarda Serry či si prohlížet „mistrovské kousky“, bude si nejspíš o to víc všímat, jak obří a špatně dosažitelné plochy je třeba čistit.
Vyšla jsem na jednu z teras. Hudba utichla, zdá se, že stávka skončila. „Guggenheim es: el museo de la precariedad laboral (Guggenheim je muzeum nejistého zaměstnání),“ píše se na ústřižcích, které se stále vznášejí vzduchem.
