Výtvarnice Adéla Součková: Malířky byly dlouhodobě a systematicky ignorovány
Spíš než obrazy vytváří Adéla Součková instalace, objekty. Dokážou prostor zaplnit podobně jako ona sama. Její tvorba je poetická, hravá i alarmující. Podává zprávu o fenoménu sociálních sítí, o pradávných archetypech i koloběhu života. Teď svá díla vystavuje vedle děl Adrieny Šimotové v pražské Ville Pellé.
Po vernisáži výstavy 1 + 1 =1 ve Ville Pellé jste hned odjela do Paříže, kde jste aktuálně na umělecké rezidenci. Pořád platí, že tam chcete zakotvit?
Pokud budou příznivé možnosti, tak ano. Vážně o tom přemýšlím.
V čem vás Paříž tak zaujala?
Paříž je po brexitu víc internacionální, než byla předtím. Vždy se o ní uvažovalo jako o centru umění, ale platilo to spíš pro modernismus, pro čas avantgard. Pak zapadla do své regionality. Teď to město zase ožívá a otevírá se. Taky bych řekla, že moje práce je srozumitelnější ve francouzském než v německém kontextu, protože je hodně pocitová, fyzická a poetická. Pro moji práci je ale dost podstatné pohybovat se a pracovat i v neevropském prostředí.
Anatomy of Anorexy, 2021, zdroj: archiv Adély Součkové
Proč je pro vás tak důležité neevropské prostředí a jeho vlivy?
Moje základní a střední vzdělání jako typické Češky bylo osvícenské, strnulé, znalostní. Mám pocit, že mě nerozvíjelo tak, jak by mohlo. Když se pohybuju v zemích, které jsou chudší, více postavené na mezilidských vazbách a nemají racionalistickou historii, mám dojem, že tam spousta věcí funguje lépe, respektive vztahově, často inkluzivně, otevřeně. Je to jiný komplexní svět znalostí a schopností. Vnímám také daleko větší vazbu ke krajině, ke spiritualitě, jež je v Čechách historicky zanedbaná. Samozřejmě, má to i svoje temné stránky.
O jakém kontinentu to hovoříte?
O jihovýchodní Asii, kterou jsem v posledních letech často navštěvovala a kde jsem se naučila vidět svět ve více dialogickém vztahu ke krajině a životu v ní. Podle mě je důležité tento typ myšlení přinášet i do našeho prostoru, protože se o něm a z něho máme co učit.
Dlouho jste žila mezi Berlínem a Prahou. Jak jednoduché, nebo složité je pro českého umělce se v zahraničí uchytit?
Jednoduše – je to o náhodě, o štěstí a o soustředěné práci.
Obraz Státní znak, Duch svatý, 2022, pastel, uhel a přírodní barvivo na látce, foto: Villa Pellé
Hrají v tom nějakou roli sociální sítě? Ve své práci je totiž často tematizujete…
Začala jsem se poetikou digitality zabývat na základě toho, že pro mě byly obtížné některé základní počítačové úkony. Takže jsem je začala poetizovat. Díky tomu zjistila, že mají mnohovrstevnatou symboliku. Představovala jsem si Google coby Boha, wi-fi jako telepatii… a ta pseudospirituální symbolika mi přijde inspirativní pro kritické přemýšlení o technologiích.
Nicméně sítím nerozumím. Řekla bych, že se sebeprezentace na sítích nebo v sítích liší místo od místa a generace od generace. Pro mladší generaci je to asi důležitější, ovšem v každé zemi to funguje jinak. V Německu se hodně kritizuje digitální dohled, proto spousta umělců sítě nepoužívá; ve Francii se mi zdá, že je to nevyhnutelné. Neexistuje na to jednoznačná odpověď. Já se například se svým instagramovým profilem neidentifikuju, nepředstavuju si, že vypovídá o mně; pouze velice nepřesně reprezentuje moji práci. Vnímám ho jako konstrukt, který vytvářím. Sítě používám – a současně se snažím nebýt jimi používána. Ale podle mě je to beztak iluze, to asi nejde.
Obraz Pod dohledem nebe, 2023, uhel a přírodní barvivo na látce, foto: Villa Pellé
Jak tenká ta hranice mezi tím používat, a nebýt používán podle vás je?
Ta hranice je doopravdy tenká. Sleduju, jak je tento systém přesnější a přesnější. Sbírají se naše osobní data a využívají se například k cílené reklamě. Mám už pocit, že síť díky svým algoritmům věští můj příští krok. Tím se mimochodem zabývá jedna z mých posledních zvukových instalací, na které jsem pracovala v Indonésii. Jedná se v podstatě o dialog mezi oblohou plnou satelitů, které věští naši budoucnost, s věštkyní, jež věští pomocí starých postupů.
Věštění z pozorování oblohy se dotýkáte i v jednom ze svých obrazů – Věštění z letu letadel.
To jsem si na začátku koronavirové pandemie představovala věštkyni, která je pod dohledem nebes a digitálních těles, dívá se na nebe a věští z letu letadel. Samozřejmě by si mohla přečíst letový řád a vědět, ale mně šlo o humornou či ironickou metaforickou nadsázku toho, jak se člověk k technologiím může vztahovat archaickou formou, úplně absurdně je spiritualizovat.
Věštění z letu letadel, 2020, uhel a přírodní barvivo na látce. Z cyklu Trajektorie pohybu, foto: Johana Pošová
Tento obraz je nyní k vidění ve Ville Pellé, kde jsou vaše díla vystavena vedle prací Adrieny Šimotové. Jak tohle spojení vnímáte? Přijdou vám její díla v něčem inspirující?
Adriena Šimotová mě vždycky fascinovala svojí přímočarou intimitou, citlivostí a křehkostí dotyku, vnitřní sebejistotou. Dělí nás asi půl století, což do výstavy přináší zajímavé mezigenerační srovnání. Já daleko víc než Adriena tematizuju spirituální aspekty, mluvím o obecnějších věcech, ale také s jistou mírou fyzičnosti a křehkosti. To nás, myslím, spojuje.
Je obraz médium, které přetrvá? Zatím mám i z tohoto generačního propojení mezi vámi a Šimotovou dojem, že zájem o něj se jen tak nevyčerpá. Nicméně i vy tvoříte napříč médii.
Závěsný klasický obraz přetrvá, jenom jeho význam se proměňuje. Přežije i díky tomu, že je nejjednodušeji obchodovatelný i adjustovatelný, neboli jasně definovaný rámem. Trh s uměním nikdy nedopustí, aby obraz nepřetrval. Nicméně vždycky jsem chtěla vytvářet i fyzické instalační zážitky, kdy člověk vstupuje do prostředí, které vytvořím: Takové prostředí je to pro mne více pohlcující a imerzivní než klasický závěsný obraz.
Které z používaných médií vám dává největší svobodu v uměleckém vyjádření?
Otázkou spíš je, co mi dává největší nesvobodu – a to je moje mysl. Právě mysl jako primární nástroj je něco, co mě v mojí svobodě může zrazovat a limitovat. Mysl je to, co se snažím nejvíc osvobodit. Když se mi podaří vytvořit prostor, kdy mám odvahu a sama sebe překvapím, při tom, co vytvářím, tak je to přesně moment, jehož se snažím docílit, kdy vznikají nejzajímavější věci. Tehdy se naplňuje moje romantická představa o smyslu umění. Překračuju svoji mysl a nechávám promlouvat – nevím, co to je – možná tělo, nebo nějaký abstraktnější aspekt mého bytí.
Zaujalo mě, že na aktuální výstavě dáváte do souvislosti s mozkem nebo s myslí chleby.
Tak on český bochník chleba může mozek jednoduše připomínat. (Smích.) Když začala pandemie covidu, dívala jsem se na Instagram, kde všichni pekli chleba, přišlo mi hezké, že se to děje, ale zároveň trochu naivní. Přemýšlela jsem nad svými prarodiči nebo praprarodiči ze Slovenska, což byli lidé úplně z jiné reality, chléb pro ně symbolizoval to, co není hlad. Byla to nezbytnost, potřeba, která jim dávala existenciální jistotu. A ve mně se nějak propojila představa chleba a hladu. Přemýšlela jsem nad transgeneračním přenosem hladu a jak se může v současnosti projevovat v mojí mysli. Já hlad nemám, ale něco z té nejistoty, že ho budu mít, je něco, co, věřím, v našich myslích přetrvává.
Transgenerační přenos hladu může ovlivňovat i vztah k penězům, k potřebě shromažďování. Pro mě byl třeba silný zážitek, když mi můj pradědeček říkal, že se nejlíp měl za Hitlera, protože se víc staral o rolníky. Byl z rolnického prostředí a přežití pro něj bylo logicky důležitější než politická identifikace. Představuju si, jak chléb přeneseně vstupuje do těla, prorůstá do hlavy a člověk pak „myslí chlebem“ – z hlediska přežití. Ale o tři generace později.
Z cyklu Z darů naší země, 2024, uhel, přírodní barviva na textilu, výšivka, zdroj: archiv Adély Součkové
Za svými předky se vydáváte i v jiných obrazech, zabýváte se koloběhem života. Co jste díky tomu zjistila sama o sobě?
K takovému přemýšlení jsem se dostala v Indonésii, kde jsem studovala Kejawèn, to je prastará animistická praxe, která v sobě má vlivy súfismu, hinduismu, buddhismu a dalších směrů. Předci tam hrají ústřední roli, protože právě oni nám vnukají myšlenky. Zároveň předci nejsou limitovaní pouze na lidský svět, předci jsou i stébla trávy, krajina, v níž žijeme. Neutváří nás jen rodiče, ale i prostředí. A právě to je jedna z věcí, co jsem si uvědomila. Určilo mě i to, jak se v Čechách kroutí větve stromů, stejně jako genetická a osobnostní výbava mých rodičů, prarodičů. V některých svých pracích se snažím tento způsob myšlení zpřístupňovat.
Obraz Upload – Genealogický strom kvete, 2023, pastel, uhel a přírodní barvivo na látce, foto: Villa Pellé
Pro vás je důležité obstarat si přírodní barvy, s nimiž pak pracujete. Jak to tvůrčí proces ovlivňuje? Proč jste se vlastně pro přírodní barviva rozhodla? Hrálo v tom nějak roli to, že jste zjistila, že máte alergii na terpentýn?
Závěsný obraz mi už od začátku studia přišel dost archaický, měla jsem pocit, že je potřeba ho oživit. Chtěla jsem, aby dýchal, hýbal se a reagoval na vítr. Proto jsem začala tvořit na textil. A uvědomila jsem si, že je pro mě důležité, aby jeho barva byla přírodní, stejně jako to, abych si ji obstarala sama a nekoupila si ji na internetu. Obrazy najednou začaly nabývat symbolický, rituální charakter. Takže doufám, že když se k nim divák přibližuje, promlouvají k němu spíš fyzickým než intelektuálním způsobem. Se symboly přitom chci pracovat bez jakékoliv ideologie, ovšem uvědomuju si, že je to utopická představa. Symboly totiž často vznikaly v návaznosti na politickou situaci a manipulaci, a následně získávaly spirituální a symbolický význam, byla to do jisté míry součást věrouky, jako můžeme vidět třeba u chleba v křesťanství. Přijde mi důležité do jistých symbolů přinášet feministický aspekt. Koneckonců materiály, s nimiž pracuju, si často vybírám kvůli tomu, že jsou historicky spojené s takzvanými méněcennými ženskými pracemi.
Označila byste se za feministku?
Ano.
Co pro vás feminismus znamená?
Feminismus je jednou z reakcí na systémové nerovnosti – reagoval primárně na nerovnost žen, v současnosti to zahrnuje také myšlení, které se vyrovnává s historickými strukturami a překračuje je. Hodně jsem přemýšlela o době, kdy vznikaly encyklopedie. Tehdy se svět od základu pojmenovával, vše se kategorizovalo; stejně jako biblický Adam byl ten, který pojmenovával a dával jména zvířatům a realitě. Právě překračování tohoto kategorizování a vnímání prostředí ve větší komplexitě je něco, co je veskrze feministické. To pak samozřejmě promění i to, jak se řídí instituce, jak inkluzivně učit na vysoké škole, jak dopřávat všem vyrovnaný hlas, nejen těm nejhlasitějším.
Také to má pro mě silně ekologický podtext. Přírodu využíváme, ale nevracíme nic zpět. Tradičnější kultury často berou z krajiny, co potřebují, ale také to vrací. Berete si, co doopravdy potřebujete, třeba strom, poděkujete a počkáte, aby se les mohl obnovit.
Feminismus vnímám třeba i tak, že obraz nevytvářím s touhou, aby vzniklo veledílo, ale spíš jako prostor pro prožívání, které přivádí člověka ke komplexnějšímu myšlení. V profesním prostředí pak trvám na tom, aby vše bylo rovnocenně nastavené, abychom měly stejnou finanční odměnu jako naši kolegové, abychom měly stejné pracovní příležitosti jako oni. To je pořád ještě problém.
Adéla Součková zakryla fasádu Kunsthalle Praha, 2019.
Jak rovných příležitostí a platových podmínek docilujete?
Tematizuju to. Jde o systémový problém, nespravedlnost funguje, existuje, jsou na to statistiky. Pravidelně to zažívám a nenapadá mě jiný způsob než říkat, že to není v pořádku. Už jen to, že sběratelé mají daleko větší tendence a daleko větší důvěru v nákup mladých umělců než mladých umělkyň, je problém. Teprve u nejmladší generace se to mění.
A existuje nějaký lék kromě toho, že to budete tematizovat?
Celá společnost se musí změnit. Ještě v mojí generaci, když jsme studovali na pražské Akademii výtvarných umění, spousta pedagogů studentkám říkala, že je dobře, že mají talent, ale stejně pak začnou rodit a všeho nechají. Je tu historicky nastavené myšlení, které se doopravdy musí proměňovat a aktivně tematizovat. Myslím, že mezigenerační podpora mezi umělkyněmi velmi pomáhá, stejně jako kritika kompetitivnosti a různé iniciativy jako Ne!musíš to vydržet, jež pojmenovávají témata, po staletí pořádně nepojmenovaná nahlas, a tím otevírají možnost pro změnu.
Tři semestry jste vedla ateliér malby na pražské AVU – jako vůbec první žena v její historii. Čím si to vysvětlujete? Ateliér kresby tam ženy přitom vedly a vedou. V čem je malba jiná?
Generace malířů devadesátých let byla velice vlivná, průbojná, silná a myslím, že mezi sebe nechtěla často nikoho pustit. Malířky byly dlouhodobě systémově ignorovány. Také hodně českých umělkyň přemýšlí o malbě a jejích přesazích, nepracují pouze malířsky. Z mého úhlu pohledu to malbu posiluje, ale konzervativní tvůrci to nevnímali jako něco dostatečného. O malbě prostě přemýšleli tak, že to má být závěsný obraz na zdi, ideálně v interiéru někoho bohatého, a měl by být namalovaný olejem, který vydrží staletí.
Z cyklu Z darů naší země, 2024, uhel, přírodní barviva na textilu, výšivka, zdroj: archiv Adély Součkové
A to se změnilo?
Myslím, že se to proměňuje.
Pro Novinky jste řekla, že když jste na AVU učila, sice tam byla nová progresivní rektorka, ale patriarchální struktury tam jsou stále hluboce zakořeněné. Jak se to projevovalo?
Mladá žena je tam automaticky vnímaná jako míň kompetentní, míň spolehlivá, míň schopná. Když vidí zaměstnankyni ve vedoucí pozici, interpretují ji jako asistentku – na tom jsem se shodla se svými kolegyněmi. I mladé progresivní studentstvo někdy vnímá pedagožky do jisté míry jako matky a má tendenci na ně klást větší a komplexnější nároky a kritizovat je jiným způsobem než muže. To je ostatně vidět i v politice. Stejně jako Mária Topolčanská, rektorka AVU (16. října tohoto roku oznámila rezignaci, pozn. red.), byla také kritizována jiným způsobem, než tomu bylo třeba u Tomáše Vaňka.
Vnímala jste něco takového i v nedávné petici části kulturní veřejnosti namířené proti AVU, Národní galerii Praha a Ceně Jindřicha Chalupeckého?
Ta petice obsahovala mnoho nepravd a byla naprosto nešťastná, nesmyslná a zvláštním způsobem polarizovala to, co bylo už polarizované. Česká kultura by se měla semknout, podporovat se, aby měla silnější argumentační schopnosti vůči ministerstvu a státu. Určitě je důležité instituce kritizovat, ale tato kritika byla natolik nekonstruktivní, že nic pozitivního nepřinesla.
Malířka Adéla Součková, foto: Michaela Karásek-Čejková
Adéla Součková (* 1985)
Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Vladimíra Skrepla, předtím Jitky Svobodové) a Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech (ateliér Ulrike Grossarth). Absolvovala řadu uměleckých rezidencí, například v New Yorku nebo v Indonésii. V roce 2014 a 2015 byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu, v roce 2018 finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Aktuálně žije v Paříži.
