Výtvarník Jakub Tajovský: Jakékoliv škatulkování uměleckou práci ochuzuje

Když měl vloni na podzim výstavu v Domě umění Ústí nad Labem, kurátorka Adéla Machová charakterizovala v doprovodném textu autorův přístup mimo jiné takto: „Experiment v malbě, tak lze přiblížit tvůrčí práci současného výtvarného umělce Jakuba Tajovského. Dlouhodobě se věnuje technologickým možnostem stavby obrazu a posouvá hranice plochy malby do prostoru. Jeho práce se vyznačují strukturami a hmotou barvy. K nanášení barev často používá jím vytvořeného a naprogramovaného robota (tzv. Malbot). Vznikají tak nejen malby, ale mnohdy objektové nebo site-specific instalace.“

Při jiné příležitosti kurátorka a pedagožka Katarína Klusová napsala, že „skrze experimenty s technologií Jakub často dochází k výstupům na hranici obrazu a sochy či analogového a virtuálního objektu. Experiment znamená dialog mezi autorem, materiály a procesy utvářejícími obraz.“

Nejednou už v souvislosti s vaší tvorbou zaznělo, že vás zajímá design malby. Jak byste jej vysvětlil někomu, kdo netuší, oč běží? 

Zabývám se materialitou, imaginací a designem malby. To vše se dá shrnout pod pojem materiální inteligence. Označuje vizuální imaginaci vycházející zároveň z člověka, materiálů i dalších subjektů. Když třeba hovořím o materialitě malby, znamená to, že mě fascinuje řemeslná tradice malby, kdy se pracovalo se znalostí základních principů fyziky, chemie a symboliky. Více než v jiných řemeslech se to podobalo alchymistické praxi. A nabyté znalosti pak sloužily jako soubor možností, jak překračovat určité hranice.

Z hlediska překračování hranic mě zajímá inovace technologií a to, jak a nakolik ovlivňovaly a ovlivňují naše vnímání. A skrze obrazy mohu spekulovat, kam nás vedou současné aparáty jako AI, internet, teleskopy a mikroskopická zařízení nebo robotická protetika.

Proto využíváte k malbě i robota?

Ano, ale to nikoliv proto, že bych chtěl být v rámci „překračování hranic“ rychlejší a efektivnější, naopak mi jde o „zpomalení”. Malba jako médium je jedinečná mimo jiné tím, že její inovace nemusí spočívat v urychlení produkce. Může tomu být přímo naopak: můj malířský robot nanáší stopy malby extrémně pomalu, v dlouhých časových intervalech, tak dlouho, jak by se člověk nikdy nedokázal koncentrovat. Sleduji zde efekt zpomalení času a to, jak takové zpomalení ovlivňuje imaginaci. Jinde se snažím o rozvíjení malířských gest napodobujících parazitické struktury dřevokazného hmyzu nebo o defekty chemických reakcí. Vyžaduje to zúžení pozornosti na detail nebo rytmus, jenž nám uniká ve zrychlujícím se životním tempu a v sebestředné lidské perspektivě. To nemyslím jako kritiku, spíš jako faktický stav, s nímž se jako společnost naštěstí učíme pracovat.

Jakub Tajovský, foto: Štěpán Lohr

Jakub Tajovský (* 1991)

Narodil se v Havlíčkově Brodě. Svá vysokoškolská studia absolvoval v Brně – nejprve začal v roce 2010 studovat estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, ale následující rok byl přijat na FaVU VUT, kde v roce 2017 absolvoval obor malířství u profesora Petra Kvíčaly (v roce 2014 byl na stáži na Universidade Catolica v portugalském Portu). Následně na FaVU započal doktorské studium, před jehož ukončením nyní má. Samostatně vystavuje od roku 2011, mimo jiné v Brně, Praze či Lipsku.

Na malířském robotovi spolupracujete s prototypovou dílnou PrusaLab. Často vaše díla vznikají v kooperaci s někým. Čím je to pro vás zajímavé nebo užitečné?

Spolupráce mi pomáhá jako metoda i jako motiv. V dialogu se většinou věci rychleji upřesní. V poslední době hodně spolupracuji se sochařem a architektem Ondřejem Bělicou, v tandemu  rozvíjíme dvě odlišné autorské zkušenosti najednou. Obecněji pak platí, že se programově snažím nedělat rozdíl mezi kolaborací s jednotlivými umělci, skupinou řemeslníků nebo s materiály rozvíjenými v obraze. Každý aktér přináší konkrétní druh imaginace, který není zcela přenositelný. Malbu chápu jako platformu pro nadindividuální sdílení imaginace. Proto mám spolupráce v oblibě. Sdílení zkušeností má ostatně v malířství zajímavou historickou tradici, proto se vztahuji především k tomuto médiu, což může znít trochu paradoxně, vzhledem k tomu, že většina malířské produkce je dnes brána jako solitérní počin. Věřím však, že je to spíše důsledkem ekonomiky malby, než vůle autorstva.

Jste doktorandem na brněnské Fakultě výtvarných umění v Brně. Chystanou dizertaci píšete na jaké téma?

Tématem disertace je „design a distribuce malby”. Je pro mě velkou  výzvou strukturovat svoje přemýšlení o malbě do delšího teoretického útvaru a hlavně řadit své myšlenky důsledně do kontextů, které akademická práce vyžaduje. Na začátku jsem chtěl vytvořit inovovaná malířská skripta. Jenže jsem došel k tomu, že nejsem natolik všeobecně zkušený, abych dokázal zakonzervovat technologické znalosti a zkušenosti do určitého „kánonu“ a udělat to tak důsledně, jako to ve své době dokázal třeba pan Slánský. (Poznámka redakce: Bohuslav Slánský – malíř, restaurátor a  autor dvousvazkové práce Techniky malby.) Tak jsem se pokusil o web, který by byl jakousi open-source verzí malířských skript. Nakonec mě to však vedlo k rozvíjení off-line spoluprací a v rámci disertace se to snažím vše zdokumentovat.

Ne že by nebylo možné vytvořit přehledná skripta současných malířských materiálů a technik, ale vyžadovalo by to celého člověka a já se cítím být víc umělcem než teoretikem a technologem. Docházím v rámci doktorského studia k názoru, že jakékoliv škatulkování uměleckou práci ochuzuje. Je proto pro mě výzvou i ústředním tématem zůstat otevřený, připravený co nejlépe zpracovávat příležitosti a nápady, které se naskytnou.

Vytváříte i autorská tetování – nabízíte limitované motivy a následné provedení. Co vás k tomu přivedlo?

K tetování mě přivedla moje žena Monika, která se mu věnuje již od dokončení bakalářského studia na FAVU. Jednou mi řekla, že mám doma plné šuplíky kreseb, které téměř neprezentuji, a jako tetování by je určitě řada lidí ráda nosila. Vzal jsem ji za slovo a začal se v kresbě pokud možno zdokonalovat. Dnes jednak kresby víc používám i při koncipování výstav, jednak je tetování často médiem, ve kterém mohu zpracovávat určitá témata lépe než jinde. Třeba vloni jsem v sérii Surface of bodies sjednocoval objekty různých původů a rozměrů do jednoduché topografické kresby připomínající členění poledníků a rovnoběžek na globusu. Vznikla spekulativní série planetárních objektů pro vesmír lidského těla. Tetování je pro mě výjimečné řemeslo.

Čím?

Už tím, že je definitivní. Při jeho vytváření je třeba být opravdu důsledný – jak z hlediska uměleckého, tak zdravotního. A je to médium s vlastní kulturou, kterou nemůžete ignorovat.

Nakolik je těžké skloubit tvůrčí činnost manželčinu a vaši s každodenním životem rodiny s malými dětmi?

Samozřejmě, že je to náročné. Ale člověk si o to víc váží času jak svého, tak ostatních. Nejtěžší je komunikovat své dlouhodobé cíle a zahrnovat i ty partnerčiny. Myslím, že to máme oba stejně. Musíme se stále učit komunikovat, jak naplnit své pracovní potřeby a ideálně najít ještě nějaký volný společný čas.

Rodina Jakuba Tajovského, foto: archiv umělce

Jak vnímáte současnou uměleckou scénu a trh v České republice?

Trh se za posledních pár let zvedl. Kdyby lidí, kteří finančně podporují umění, nadále přibývalo tak, jako tomu bylo posledních dejme tomu deset let, bylo by to fajn. Jiná věc je, že provozní nároky spojené s tvorbou umění rostou, a netýká se to jen umění založeného materiálně. Zaráží mě názor, který občas slýchávám, že dříve absolventi vysokých uměleckých škol neočekávali, že se uměním budou někdy živit. Ano, věřím že umění vznikalo, i když na ně nebyly finance – a cítím vůči tomu pokoru. Ale dneska se umění bez financí neobejde, a proto díky všem, kteří umělce podporují!

Jaké jste učinil zkušenosti s tuzemskými výstavními institucemi? Byly pro vás některé důležitější, než jiné?

Úplně ukazovat na nikoho nechci, zvlášť v českém prostředí, kde při současných – zdaleka ne ideálních – provozních podmínkách nezbývá, než že si instituce a umělci musí vycházet vstříc, aby výsledky k něčemu vypadaly. Nicméně význam pro mě mělo třeba to, že mi vloni poskytla příležitost zlínská Galerie Kabinet T., kde jsem mohl prezentovat práci s malířským robotem. Nebo mohu zmínit projekt pro Masarykův onkologický ústav v Brně, kde jsme s Ondřejem Bělicou vytvořili velkou intervenci ve stacionáři chemoterapie. Na příští rok chystáme s Moravskou galerií v Brně, konkrétně s kurátorkou Táňou Šedovou něco, z čeho mám velkou radost, ale víc zatím neřeknu.

Máte nějaké dlouhodobější cíle?

Chtěl bych se více zabývat intervencemi do architektury, to je teď společný cíl, o který se snažíme s Ondřejem Bělicou. Kdyby se mi podařilo zaplnit celý příští rok instalacemi a výstavami natolik, že bych si nemusel přivydělávat jinde, bylo by to skvělé. Snad je to na dobré cestě. A pokud tohle vyjde, potom bych rád usiloval o nějaké zahraniční stáže.