Vojtěch Kovařík: Mám rád, když obraz prodám někomu, kdo si ho nechá
Jeho jméno jste možná ještě nezaznamenali. O jeho obrazy měl přitom zájem i Leonardo DiCaprio. Malíř Vojtěch Kovařík působí skromně, říká o sobě, že je pohádkář. Fascinují ho řecké báje a pověsti. A tuto fascinaci promítá i do svých obrazů a soch, které jsou teď k vidění v pražském Museu Kampa. Mimochodem – je to nejmladší umělec, který tu kdy samostatně vystavoval.
Váš bratr Jan Vytiska ve svých malbách tematizuje folklor, venkovskou mytologii. Vy se věnujete starým řeckým bájím a pověstem. Staré pověsti české vás nikdy nelákaly?
Nelákaly, ale oba jsme svým způsobem „pohádkáři“.
Čím vás řecká mytologie tak zaujala?
Jezdili jsme často v létě do Řecka, odjakživa mi tamější kultura přišla natolik impozantní, že jsem se k ní začal tak nějak přirozeně vracet čím dál víc, až se to v mé tvorbě stalo nejdůležitějším výchozím bodem. Ve své době dosáhla bodu, který i pro současnou společnost zůstává zásadní, přináší učení a je to fundament naší civilizace. Jsem přesvědčený, že abych porozuměl současnému světu, musím pochopit prazáklad civilizace. Inspirace ke mně často přichází z knih nebo z obrazových reprodukcí. A pak se často stane, že se mi v hlavě začne naléhavě vytvářet obraz.
Nakolik jsou příběhy za vašimi obrazy důležité? Na výstavě je nastiňují popisky…
Pro mě jsou názvy děl podstatné a zároveň je to ještě taková autorova střídmě vnucovaná představa o dílu. Některé příběhy jsou pro mě zajímavější, ty rozpracovávám obecně více. Ale někdy si upravím méně zajímavý příběh v zajímavější, dle vlastní fantazie.
Selene a Endymion, 2024, foto: Matěj Doležel
Přesto – existuje příběh, který vás provází dlouhodobě?
Několikrát už jsem maloval Afroditu, Hérakla, Prométhea a Teiresiáse. Zrovna příběh Teiresiáse je pro mě velice lákavý k výtvarnému zpracování – dle mýtů to byl bůh, který si zkusil obě pohlaví a měl vyhodnotit, které z nich je na tom lépe. S příběhem Afrodity pracuji spíš symbolicky, v mé nejnovější betonové realizaci zase řeším otázku krásy. Oba tyto příklady můžete vidět na aktuální výstavě na Kampě.
Platí u vás přímá úměra, že čím silnější příběh zobrazujete, tím větší plátno využíváte?
Většinou ano. Velké příběhy si tak nějak logicky říkají o velká plátna. I na výstavě na Kampě jsem chtěl člověka obrazy obklopit. Mám rád, když plátno svou velikostí přesahuje měřítko člověka. Jsou to také rozměry, které se mi malují nejlépe.
Kolik děl ročně vznikne?
Dřív jich bylo mnohem víc, protože technika malby mi dovolovala pracovat rychleji. Teď jsem schopný utáhnout tak dvě sólové výstavy za rok a k tomu nějaké skupinové. Ale i tak jsem v ateliéru pořád.
Proč je vaše technika nyní pomalejší?
Předtím jsem pracoval převážně se spreji, s nimiž vznikaly obrazy podstatně rychleji. Až postupně jsem se dostal k oleji, k písku a k jiným médiím, která techniku malby zpomalila.
Jak vás „keramické“ období ovlivnilo?
Studoval jsem na UMPRUM v Uherském Hradišti, obor Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Tenkrát ateliér vedl Jiří Vlach, úžasný člověk a také kreslíř, sochař a medailér. Studium mě bavilo, i když mé výsledky nestojí příliš za zmínku. Pamatuji si, že koncem studia mě začala bavit práce s pláty a s nízkým reliéfem. A pak už jsem snad jen kreslil, a to byl důvod, proč jsem posléze pokračoval v Ateliéru kresby na ostravské FaVU.
Říkáte, že jste nechtěl jít ve šlépějích svých bratrů. Jak jste na tom nyní? Inspirujete se navzájem? Nebo se stále snažíte vymanit?
Určitě mě ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Vymanit jsem se akorát chtěl v době, kdy jsem se hlásil na střední školu, a nechtěl jsem studovat stejný obor jako bratři přede mnou. Tak jsem šel studovat keramiku. A pak jakmile už jsem studoval na střední, nepřipouštěl jsem si možnost, že bych měl dělat v životě něco jiného než výtvarno. A v tomhle mě určitě bratři inspirovali, protože jsou o pár let starší a už tenkrát měli dobře našlápnuto.
Do českého výtvarného povědomí jste se výrazněji dostal, když jste získal Cenu kritiky za mladou malbu. Tehdejší porotkyně a současná kurátorka vaší výstavy na Kampě Martina Vítková prohlásila, že možná zapůsobila „ostravská syrovost v pražské jemnosti“. Vnímáte odlišnost v přístupu těchto dvou scén?
Určitě. AVU a UMPRUM jsou prestižní školy, není úplně jednoduché se na ně dostat. Na FaVU do Ostravy se přijímá mnohem více studentů a ve finále je to ani třeba tolik nezajímá. Na druhou stranu jsem za dob svých studií v Ostravě necítil žádné ego, prostředí bylo přirozené, ateliéry prostorné a profesoři dávali dost volnosti pro seberealizaci, podporovali nás ve vlastní cestě. Taky si myslím, že tvorba studentů v Ostravě může být i o něco větší příležitostí k nalezení sebe sama a obecně není tak silně ovlivněná tvorbou vedoucích osobností ateliérů, jak je tomu třeba na AVU.
Obecně častěji než doma vystavujete a prodáváte v zahraničí. Vzpomenete si na milník, kdy se z neznámého kluka stal malíř, o kterého mají zájem zahraniční sběratelé?
Měl jsem asi dobré načasování a taky štěstí. Když jsem končil studium v Ostravě, maloval jsem od rána do noci každý den a v magisterském studiu jsem obětoval veškeré předměty, abych se mohl věnovat čistě jen malbě. Toho si pak někdo všiml a hned po škole se mi povedlo se dostat na rezidence, které mi výrazně pomohly.
Vojtěch Kovařík v ateliéru, foto: Museum Kampa
Bylo složité se na takové rezidence dostat?
Měl jsem štěstí. Na všechny rezidence mě pozvali, takže složité to nebylo. Na tu první rezidenci mě kontaktovali přímo přes Instagram. Poté jsem měl několik výstav v zahraničí, takže další nabídky už přišly díky nim. Na všech těchto rezidencích bylo jedinou podmínkou, že si z toho, co tam vytvořím, vyberou jedno dílo.
Jakou roli ve vašem úspěchu tedy sehrály sociální sítě?
Ze začátku velkou!
A teď?
Teď už je to vlastně jedno.
Na malíře máte nezvykle velký počet followerů, nějakých čtyřicet tisíc. Opravdu je vám to už jedno?
Když jsem studoval a dával tam první obrazy, bylo to opravdu důležité. Prodal jsem tak i pár děl. Teď už sítě vnímám i jako nevýhodu.
Proč?
Berou mi čas. Jsem navázaný na galerie, takže Instagram k propagaci vyloženě nepotřebuju.
Érós a Psyché, 2024, foto: Matěj Doležel
Je něco, co jste se od zahraničních galeristů naučil – a měli by se to naučit i tuzemští galeristé?
Těžká otázka. Já hlavně nejsem galerista, takže nemohu radit galeristům, co mají dělat. Nicméně určitě vnímám, že je pro galeristy i umělce důležité účastnit se veletrhů. U nás už to ale nějaké galerie dělají, a to je dobře.
V čem je zdejší kulturní scéna podle vás jiná?
Ten rozdíl vidím v určité uzavřenosti. Byl jsem vychovávaný k otevřenosti světu. Měl jsem to štěstí, že jsme toho hodně nacestovali a díky tomu jsem viděl kus světa, a to se do člověka a jeho vnímání prostě propíše.
Cokoliv jsem o vás zatím četla, psalo se tam o vašem uznání v zahraničí a nedocenění v Česku. Vnímáte to také tak? A těší vás to, anebo trápí?
Všechno dohromady. Vždycky jsem tvořil trochu odděleně od zdejších uměleckých komunit. Měl jsem rád intimní přístup k práci. Věřím, že je to důležité i pro přemýšlení, vznikají pak neovlivněné věci, vycházející opravdu ze mě. Možná jsem si tedy jistý distanc držel záměrně. Poměrně dlouho jsem žil v Rožnově, a když už jsem někde vystavoval, tak hlavně v zahraničí. Jako návštěvník často jezdím do Vídně, tamější výstavy mě naplňují, pak mám chuť tvořit.
Vaše malba Aphrodité se v aukční síni Christie’s vydražila za více jak osm milionů korun, což tenkrát překvapilo i samotnou aukční síň. Vás to nepřekvapilo?
Překvapilo! Ale tušil jsem, že částka bude vysoká, protože obraz byl součástí Evening Sale a tam padají často rekordy.
Co to pro vás tenkrát znamenalo?
Pro mě asi nic zásadního. Víc to asi znamenalo pro toho člověka, co si ode mě tenkrát obraz koupil a potom ho takhle výhodně prodal. K sekundárnímu trhu, k aukcím, nemám velký vztah. Mám rád, když obraz prodám někomu, kdo si ho nechá. Kdo ho nebere pouze jako investici. Samozřejmě vím, že se to tak běžně děje, ale galerie, které mě zastupují, se snaží prodávat obrazy tak, aby se to stávalo co nejméně. Poslední sbírky, kam se moje díla dostala, jsou muzejní, což je to nejlepší, co se umělci může přihodit. Dílo do aukce nepůjde a pomůže mu to v dlouhodobě kariéře.
Jste i hudebník, máte kapelu München Konflikt. A také jste vystupoval jako DJ Koblížek, kdy jste využíval desky z vaší sbírky vinylů. Jak velká ta sbírka je?
S kapelou už dva roky hibernujeme, každý bydlí v jiném městě, a tak je těžké se setkat. Nicméně věřím, že se nám povede jednou naši kapelu resuscitovat. Podobně jsem na tom s projektem DJ Koblížek. Akorát to sbírání vinylů stále pokračuje. Hudba je pro mě životně důležitá, je nutně propojená s tím, co dělám. Bez hudby se mi špatně maluje. Když potřebuji brainwashing, jdu si sednout za bicí. Hudbou se dokážu vyčistit.
Jste ovšem úspěšnější malíř než hudebník, ne?
Záleží, jak si představujete úspěch. Úspěchem je, že mohu dělat to, co chci. A já dělám obojí od srdce, protože mě to přirozeně naplňuje, a jestli jsem v tom špatný, nebo dobrý, musí posoudit někdo jiný.
Když jsem se nedávno bavila s Danielem Pitínem, posteskl si, že nemá téměř žádnou sbírku svých obrazů, protože je všechny prodal. Vy kromě vinylů sbíráte i vlastní obrazy?
Snažím se nechat si z každé etapy alespoň jedno dílo, jinak většina jde samozřejmě pryč.
Pokud se nepletu, chtěl jste se odstěhovat do Itálie. Je to stále v plánu?
To už se stalo, ale bydleli jsme tam jen půl roku a vrátili se. V té době se seběhlo několik událostí, které nás donutily přijet nazpět. Teď jsme spokojeni v Brně a uvidíme, kam nás osud požene.
Vojtěch Kovařík, foto: Museum Kampa
Vojtěch Kovařík (* 1993)
Narodil se ve Valašském Meziříčí. Studoval keramiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Tam ho také začala zajímat socha. Poté studoval kresbu na Fakultě umění Ostravské univerzity a malbu na Academy of Fine Art ve Varšavě. Do českého povědomí se dostal v roce 2019, když získal Cenu kritiky za mladou malbu. Od té doby vystavoval zejména v zahraničí. Zastupují ho pařížská galerie Derouillon a galerie Mendes Wood DM.
