Když jednou děláte graffiti, nestane se z vás dědek, co kouká na seriál a už nemá chuť tvořit, říká Chemis

Člověk by řekl, že vaším hlavním ateliérem bude ulice. Co všechno vzniká tady?

Tenhle ateliér mám úplně nově, zatím jsem tu udělal jen jednu věc. Pomalu si to tu zařizuju, chtěl bych vytvářet i obrazy. Během zimních měsíců už toho tady bude vznikat víc. Ale je pravda, že drtivá většina se děje venku.

Kde se vám tvoří lépe?

Určitě venku. Ale chyběl mi prostor pro menší tvorbu. Navíc budu moci dělat i věci, do nichž mi nebude nikdo mluvit. Zdi, po kterých maluju, přeci jen pořád někomu patří, moje věci musí někdo schválit. Když budu tvořit tady, nikoho se ptát nemusím. Témata, která rád pojednávám, nemusí sedět každému. Ne každý chce mít na zdi kritiku nebo nějaká kontroverzní témata. Řekl bych tedy, že ateliér mi otevírá víc možností.

Takže se ze street artisty stane umělec v ateliéru?

To bych neřekl, pořád mě baví cestovat, pracovat na zdech. Důležitá je pro mě opravdu spíš ta svoboda. Ne, že bych dělal vyloženě explicitní témata, ale i na politická témata se těžko shání plochy. U kormidla je vždy nějaká politická strana, takže když člověk požádá třeba město, že by chtěl malovat na jejich zdech, budou se bát jistá témata otevřít. Třeba proto, že by pak od občanů schytali kritiku, že to není pro všechny, že to není dekorace. Kdybych měl své zdi, můžu si dělat, co chci. Ale nemám je.

Mám to chápat tak, že jste si pořídil ateliér i kvůli tomu, abyste měl svoje vlastní zdi?

Ne, ne, chtěl bych dělat i věci na plátno a sítotisky ve větším množství. Mým cílem je, abych měl jen pár zakázek a zbytek času věnoval volné tvorbě, ale tu musím mít z čeho financovat… Takže doufám, že mi tvorba menších formátů otevře možnost více vyjadřovat vlastní myšlenky, než tomu je u zakázek pro klienty. Samozřejmě i s klienty už mluvím o tom, že chci mít volnost, že se nebudu řídit podle jejich instrukcí, ale vždycky je to o kompromisu. Například všichni rádi odkazují na místo, kde se daná stavba nachází, ale to je podle mě trochu nudný. Lidi přeci vědí, odkud jsou, a nepotřebují na to poukazovat ještě víc. Spíš jim chci otvírat něco nového, přinést něco, nad čím budou moci přemýšlet.

Dmitrij Proškin (Chemis)

Narodil se v Kazachstánu, ve městě Oral. Už v dětství se jeho rodina přestěhovala do Česka. Ke graffiti jej přivedlo kreslení během hodin chemie – odtud pseudonym Chemis. V šestnácti letech začaly jeho nelegální graffiti výpravy po městě. Časem se však jeho výtvarné zásahy do veřejného prostoru proměnily v legální a propracovaný street art. Díky svojí tvorbě procestoval svět – po Evropě maloval stěny s lidskoprávní tematikou, pobýval v Kanadě, maloval na newyorské Hall of Fame, v místě, kde graffiti vznikalo.

Dmitrij Proškin alias Chemis ve svém ateliéru, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Kde je ta hranice, co vám zákazníci ještě dovolí a co už ne?

U každého je to někde jinde. Záleží, kdo je vlastníkem. Některé hranice už vytuším, například u majetku města. Když vlastník není jenom jeden, ale jde o společenství vlastníků, musí dojít i ke kompromisu mezi nimi, to jsou samozřejmě složitější situace. Když je vlastníkem firma, většinou zase chce nějaký PR obraz, ale najdou se mezi nimi i skvělí klienti, kteří se nebojí otevřít i složitější témata. U těch, co chtějí jenom zkrášlovat, už moc otevřený nebývám. Většinou to odmítám nebo deleguju na své kolegy.

Nedávno se na jednom z domů právě v Nuslích objevil váš mural, který má podobu plic a má upozornit na zvyšující se počet astmatiků. Jak něco tak velkého vlastně vzniká?

To, že to vzniklo v Nuslích, je spíš plán B. Oslovila mě Chemistry Gallery, která pořádá streetartový festival, na který zve umělce z celého světa. Měli vytipovanou jednu zeď právě v Holešovicích, tam to ale nevyšlo, protože je na ní zrovna jiné dílo. Vybrali tedy barák v Nuslích, který vlastní jen jedna majitelka. Jednání s ní bylo jednoduché. Pak jsem ovšem musel vytvořit koncept, pracoval jsem na něm několik měsíců, který musí schválit památkáři. Teprve pak přecházím k realizaci. V tomto případě trvala asi tři týdny.

Nový mural má podobu plic a má upozornit na zvyšující se počet astmatiků, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Pracoval jste na tom sám?

Většinu jsem dělal sám, ale pomáhal mi i jeden kolega.

Jak probíhá jednání s památkáři?

To nikdy nevyjednávám já, ale klient sám. Jsem od toho docela odstíněný. Zatím jsem problém neměl. Jediný problém je, že to jednání docela trvá, zdržuje to celou akci.

Jak často na památkově chráněných budovách vlastně tvoříte?

Památkově chráněná je už pomalu celá Praha, takže docela často.

Nedávno vzbudily kontroverze křížence spitfirů a motýlů od Davida Černého – hlavně kvůli tomu, že je umístil na památkově chráněnou budovu, pražský obchodní dům Máj. Ve veřejném prostoru se vyskytujete také velmi často, stejně jako Černý. Co si o této kauze myslíte?

Na tom se neshodnu ani se svojí ženou… Vzhledem k tomu, že mají jen dočasný charakter, neřekl bych, že by to měl být nějaký problém. Ta budova sama prochází rekonstrukcí, nemyslím si, že tam zůstal kámen na kameni, takže jestli to zvenčí bude na pár let vypadat trochu jinak, je to za mě v pořádku. Myslím, že je to jen nafouklá bublina, kterou vyvolalo spíš vystoupení v České televizi než nějaký konstruktivní dialog o tom, jestli to tam být má, nebo ne.

Chemis při práci, foto: ČTK – Václav Šálek

Když jsem s Černým vedla na téma umění ve veřejném prostoru rozhovor, řekl mi, že je to tu „přízemně zamindrákované“. Máte stejný pocit?

Mám. Jako umělec nechcete mít při uvažování, jak bude dílo ve veřejném prostoru vypadat, žádné hranice. A vždycky je to boj se „zaprděností“. Dělám věci i v zahraničí, takže můžu říct, že jsou tam určitě otevřenější. Ale i tam mě někdy překvapí, že některé malby nechtějí. Nicméně místa, která pro muraly vybírají, by tady podle mě neprošla, například v centru, v hlavní ulici. U nás jisté zpátečnictví prostě existuje. Praha je sice někde jinde, ale ve městech, kde nemají tolik zkušeností, si netroufnou šokovat. Ale mění se to, a měnit se to bude, protože starostové jsou čím dál tím mladší, vnímají to podobně jako třeba já. Nic to ovšem nemění na tom, že ve společnosti jsou mnohé další problémy, do kterých je třeba investovat, muraly na zdech jsou až druhotná věc.

Související článek

David Černý: Dneska už umění není závod s nudou, ale závod v ničem

• Kateřina Zemanová

Máte určité hranice, co byste veřejném prostoru zobrazovat nechtěl?

I když by mě to ani netáhlo, tak třeba explicitní scény, něco, co by v lidech mohlo vyvolávat nenávist. Nerad bych ještě víc prohluboval problémy.

Ale problematická témata často zobrazujete – nicméně ve vašich muralech většinou nevidím náznak jejich řešení. Je to proto, že to řešení neznáme?

Řekl bych, že na spoustu problémů řešení známe, ale může být složité ho dosáhnout. Nicméně není mým úkolem problém vyřešit, protože například postrádám tu moc. Už jen to, že problém můžu vytáhnout, poukázat na něj, by mohlo pomoci, aby se na něj soustředili ti, co tu moc mají.

Co vás v současnosti nejvíc trápí?

Pořád mě štve situace na Ukrajině. Ale i to, kam to směřuje na Slovensku. Udivuje mě, že ve vývoji lze jít i zpátky, že to tam nechají zajít tak daleko. Taky mě štve, jak se zapomnělo na životní prostředí. Šlo to stranou a to je škoda; už to není téma číslo jedna.

Plánujete se k něčemu z toho vyjádřit i prostřednictvím svých muralů?

To bych chtěl, ale samozřejmě například situaci na Slovensku by bylo dobré glosovat přímo tam. Nejsem si jistý, nakolik by to tam aktuálně bylo složité. Jsem taky dost pracovně vytížený, takže najít si na to čas bude pro mě těžké. Ale v plánu to mám.

Když jsem sledovala některá vaše videa o tom, jak muraly vznikají, říkala jsem si, zda také čerpáte inspiraci u starých mistrů a vůbec u staršího umění, kdy ještě neexistoval street art…

Při svých cestách se vždycky snažím navštívit místní muzea a galerie. Tam samozřejmě inspiraci čerpám. Vždycky mě však velmi bavila secese a všechno kolem Muchy, to mě zejména zpočátku hodně inspirovalo. Líbí se mi, jak je to organické, jak je v tom cítit pohyb. Snažím se, aby moje malby vypadaly podobně – ne co do stylu, ale aby tam byl důraz na pohyb a detaily.

Může malba opravdu změnit svět v lepší místo, jak to píšete na svých webovkách?

Kdybych tomu nevěřil, tak dělám něco jinýho. Je to stejné jako s hudbou – člověk by řekl, že písnička nemůže nic změnit, ale víme, že tomu tak není. Třeba teď, u hokeje, když jsme slyšeli hymnu, najednou byl člověk hrdej, že je pohromadě s dalšími. Stejně tak věřím, že i malba může v lidech něco vyvolat. Jasným symbolem byla ta holčička s ukrajinskou vlajkou, která v lidech probudila naději a ukázala, že za Ukrajinci stojíme. Díky té malbě se vybralo spoustu peněz, věnovali jsme je na různé projekty, které doopravdy pomohou.

Vaše malby většinou mají jasně čitelná sdělení. I vy jste nicméně vyrostl v graffiti komunitě, nezačínal jste na legálních plochách. V podcastu Graff Cast jste řekl, že graffiti nemusí být nutně přístupné široké veřejnosti, že slouží hlavně pro danou komunitu a požitek z tvorby. Jaká je tedy role graffiti ve veřejném prostoru?

To jsem měl na mysli graffiti jako takové, písmena a tak… – když jsem je tvořil, skutečně jsem je dělal pouze pro sebe a pro skupinu, v níž jsem se pohyboval. Tehdy to pro mě znamenalo něco úplně jiného. Opravdu není potřeba, aby tomu každý rozuměl. Někdo kolem toho projde a ani se na to nepodívá.

Všechny nás to však obklopuje, graffiti se v podstatě ve veřejném prostoru nejde vyhnout. Vážně to tedy nemá mít nějaký větší význam i pro ostatní, co kolem toho jenom chodí?

Graffiti je odboj proti systému. Dívám se na to otevřeně. Samozřejmě chápu, že to lidé mohou vnímat i negativně, že to prostor hyzdí, ale vzhledem k tomu, že jsem to sám dělal, jsem k tomu dost benevolentní. Je to vyjádření rebelie mladýho člověka. Každý si našel něco, v čem byl rebelem. Někdo se zase oblíká do černého, chodí po ulici a lidé se ho bojí, protože je hrozně zmalovaný…

A kdyby vám někdo nasprejoval na zeď vašeho baráčku něco, co by nebylo třeba zrovna dobře řemeslně zvládnuté, byl byste také tak benevolentní?

Asi bych si to předělal podle sebe. Určitě bych to ale nijak nehrotil. Každý má možnost to přetřít nebo odstranit. Nemusí to tam přece zůstat.

Chemis při práci, foto: ČTK – Michal Kamaryt

V jednom z rozhovorů jste hovořil o „hranicích lidské důstojnosti“ při tvorbě nelegálních graffiti. Kde pro vás ty hranice leží?

Ctím historii a architekturu. Určitě bych nelegální tvorbu nedělal na historických budovách, památkách. Nemaloval bych taky po konkrétních rodinných domech. Když jsem to dělal nelegálně, vždycky jsem se zaměřoval jen na veřejná prostranství, mosty, účelové stavby… Na obytných stavbách jsem maloval opravdu málokdy. Lézt někomu na zahradu a pomalovat mu dům by se mi nelíbilo.

Různé tagy vídám taky na záchodech.

To jsem taky nikdy nepochopil. Tam bych rozhodně vystavovat nebo mít svoje jméno nechtěl. Veřejné záchody ve mně budí úplně jiné emoce než nějaká galerie.

V rozhovoru pro Czech Crunch jste řekl: „Nelegální street art je naprosto autentický, v tom je jeho síla.” Legální street art tedy autentický není?

I legální street art je autentický, ale ten nelegální je stoprocentně autentický, protože tam nedochází ke komunikaci s vlastníkem budovy nebo kýmkoliv jiným. Malujete vždycky sám za sebe. Komunikace s vlastníkem nebo s firmou vždy výsledek ovlivňuje, jen záleží, do jaké míry.

Jak moc ovlivňují zadavatelé vás?

Čím dál tím méně, protože si je – jak jsem už naznačil – vybírám. Oni vědí, že cokoliv, co udělám, bude jejich očekáváním odpovídat, a já zase očekávám, že dostanu volnost.

Muraly Chemise jsou často politicky a společensky angažované, foto: ČTK – Roman Vondrouš

Dočetla jsem se, že jste začínal s rapem, ale nikde jsem už nedohledala žádné vaše songy.

To bylo dávno před tím, než byl vůbec YouTube a další platformy. Jedna skladba by se asi někde ještě našla, ale už se k tomu neplánuju vůbec vracet.

Jaká hudba vás nyní inspiruje? Co posloucháte?

Poslouchám hodně reggae a oldschoolový hip hop, který jsem poslouchal dřív. Ale reggae mě baví víc. Protože ty texty pojednávají spíš o životě než o bohatství, jako je tomu u dnešního rapu.

Dá se street art vlastně dělat napořád? Kdy chodí street artisti do důchodu?

Nevím. Ale lidem, kteří s graffiti začínali v New Yorku, je dneska šedesát sedmdesát let je a pořád vypadají stejně nekonformně jako před lety. Myslím si, že když to člověk jednou prožije, už takový zůstane. Nestane se z vás morous, dědek, co jenom kouká na seriál a nemá chuť tvořit. A řekl bych, že tohle dědkovství nebude ani moje budoucnost.

Chemis při práci, foto: ČTK – Václav Šálek

Dobře, teď je vám sedmatřicet, ale to znamená, že i když vám bude sedmdesát, budu mít šanci vidět vás na lešení se sprejem v ruce?

Nevím, jestli budu stále tak aktivní, a nevím, jestli na lešení, ale minimálně někde na verandě s vínem v ruce budu malovat třeba obraz na plátno. Přesto doufám, že pro mě ulice zůstane hlavní, tam moje díla oslovují náhodné kolemjdoucí.

Toužíte po nějaké pořádné nebo řekněme konkrétní výtvarné výzvě?

Co se velikosti muralů týká, tak to asi ne. Neplatí totiž, že „čím větší, tím lepší“. Teď zrovna pracuju na sedm set metrů dlouhé zdi a je to strašně náročný. Sám za sebe megalomanské projekty nepotřebuju. Pro mě je dream job cestovat a tvořit na zajímavých místech, v různých koutech světa. Nemám tedy konkrétní cíl, jeden bod, který bych chtěl splnit. Můj cíl je spíš proces.

Máte rodinu, děti. Jak moc jednoduché je tenhle dream job realizovat?

Snažíme se s tím bojovat, někdy je to složité, je to hlavně časově náročné. Malby musí vznikat naráz, nemůžu to na týden přerušit. Stále tedy hledáme kompromis. Děti zároveň rostou, takže je to čím dál tím lehčí. Moje žena taky pracuje na plný úvazek. Plánujeme tedy skoro každý den, jak bude vypadat ten další.