Artoulka: Po brněnském street artu
Procházku zaměřenou na práci umělce tvořícího pod značkou Timo zahájíme optimistickým heslem „Máš celej zbytek života před sebou“. Po cestě se zastavíme v kulturním centru brněnského „Bronxu“ a občerstvíme se v Café in the Ghetto. Projdeme čtvrtěmi Husovice, Zábrdovice a Juliánov. Toulku zakončíme na Bílé hoře s vyhlídkou na celé město.
Máš celej zbytek života před sebou
Artoulka začíná na Lesnické ulici, poblíž zastávky Tomanova. Na betonovém plotě nové dentální ordinace najdeme Timovo povzbudivé poselství. Jednoduchý patkový font, krátký úderný text, jemný humor s duchovním přesahem, to jsou typické znaky pro jeho tvorbu. Umožňuje mnohoznačné čtení, nedoříkává, jen naznačuje. Postupně si o jeho práci řekneme víc.
Z Lesnické naše kroky povedou k brněnské káznici, protože projít touhle čtvrtí a neužít si její atmosféry by byl učiněný hřích.
Dobrý výchozí bod, foto: Timo
Káznice a Café in the Ghetto
Bývalá káznice na ulici Bratislavská v brněnských Zábrdovicích (nebo chcete-li brněnském Bronxu) má neobvykle silnou atmosféru. Budova, která bývala v 18. století sirotčincem a později nápravným zařízením, podle něhož získala své jméno, má špatnou pověst hlavně kvůli využití ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, kdy tu bylo nespravedlivě zmařeno mnoho lidských životů. Mezi vězněné osobnosti patřili například básníci Zdeněk Rotrekl či Jan Zahradníček.
Káznice na Cejlu se uzavřela v roce 1956 a od té doby budova chátrala. Částečně ji pro své účely využíval Moravský zemský archiv, který z areálu odešel v roce 2007. Od roku 2009 prostor znovu oživují umělecké akce, divadelní představení či festivaly.
Tradiční akcí, která se v káznici koná každý rok, je Ghettofest. První ročník proběhl v roce 2012 a zúčastnilo se ho více než 3000 lidí, mezi nimi i Timo – ten pro tuto akci vytvořil pop-artový portrét tehdejšího primátora Romana Onderky. Jeho dílo na fasádě budovy humorně ilustruje komunikaci při nabídkách spolupráce – jde o příklad Timovy komerčně zaměřené tvorby.
Kavárna s příhodným názvem Café in the Ghetto se nachází v těsné blízkosti areálu káznice a Muzea romské kultury, na náměstíčku pod vzrostlými platany. Podnik provozuje nezisková organizace Tripitaka a Centrum Platan, které pracuje s lidmi se zkušeností s duševním onemocněním. Za zmínku stojí i vitrínová galerie, jejíž výstavy můžete navštívit kdykoliv. Pro výlet do těchto končin doporučujeme víkend, kdy tato místa ožívají autentickou atmosférou.
V těle ryby bez vody
Při procházce po okolí brněnského Cejlu si můžeme prohlédnout malby na štítových zdech domů. Jedná se o projekt Městské galerie, který se uskutečnil díky participativnímu rozpočtu města Brna.
Galerie pod širým nebem znovu otevřela problematiku způsobu práce se sociálně vyloučenými lokalitami. S nápadem přišel Martin Reiner, místní rezident a kulturní postava brněnské literární scény. Vytipoval a oslovil umělce, sehnal peníze, zorganizoval realizaci. Jen se poněkud zapomnělo na původní komunitu a Městská galerie tak prezentuje především postoje přistěhovalců, kteří zde kupují levné byty a snaží se ghetto přetvořit podle svého.
Pro další zastávku jsme zvolili malbu od Evy Koťátkové a Jana Brože s názvem V těle ryby bez vody v ulici Bratislavská. Motiv ryb se v díle Evy Koťátkové objevuje opakovaně. Tento mural můžeme v návaznosti na lokalitu číst kriticky. Představuje postava v nadživotním měřítku zachumlaná ve spacáku bezdomovce? Kdo z nás se může cítit jako ryba na suchu? Za koho tady autorka promlouvá? V rozhovoru říká: „(Pro svou tvorbu) často používám reálné nebo fiktivní příběhy. V těch se pak pokouším vcítit do pozice někoho jiného, za koho mluvím. Někým jiným v této situaci může být třeba ten, koho za normálních okolností není slyšet.“ Pokud si budete chtít prohlédnout další realizované muraly od Venduly Chalánkové a Petra Lysáčka, Františka Skály nebo Jana Šrámka, najdete je v blízkém okolí – viz mapa na stránkách projektu.
Eva Koťátková, V těle ryby bez vody, foto: Městská galerie Brno
Podchod u Staré Osady
Betonovou zeď u podchodu na Staré Osadě obsadily dva Timovy verše: Mám rád mraky, co plynou do prázdna / jejich cena není na trhu průkazná. Timovy vzkazy jsou často nejednoznačné. Sám na otázku, zda se neobává, že jeho zprávu lidé pochopí jinak, než zamýšlel, odpovídá, že ho nezajímá, jak si ji kdo vyloží, protože on se nesnaží o nic významově přesného. Občas ho ale překvapí, že je někdo pochopí úplně jinak, než by ho napadlo.
Timo k poezii přistupuje pokorně. Básně pojímá jako sváteční záležitost, kdy člověk přestává pracovat a jen sleduje okolní svět. Vybraná místa se nesnaží zkrášlovat, ale dává jim nový smysl. Zabývá se souběžně více aspekty díla – jeho umístěním, načasováním, kdy je pozorovatel uvidí, a tématem. Svůj Lustr umístil na betonovou plochu nad veřejný podchod. Můžeme ho chápat jako běžné domácí svítidlo, které nám má posloužit k osvětlení cesty podchodem. Anebo nám pod správným zorným uhlem bude lustr připadat spojený s nebem, jako by visel z oblohy. V jeho textech se často objevuje duchovní podtext – básně mu dávají možnost artikulovat vztah s Bohem, s tím, co nás přesahuje.
Příkladem snahy vytvořit si vztah s uživateli veřejného prostoru může být dílo Slyšíme se?. V tomto případě umělec klade procházejícímu otázku, na kterou očekává odpověď, tedy navazuje kontakt. Dotaz ale můžeme chápat také jako řečnický, který naráží na obecný problém komunikace, zda jsme vůbec schopní mluvit spolu, poslouchat se. Nesmíme zapomenout ani to, že se nápis nachází nad vchodem do podchodu, ve kterém vzniká ozvěna – zvolání otázky nám přinese ozvěnu jako odpověď.
Hned vedle podchodu se nachází další Timovo dílo Jsi klidná jak sluneční hodiny, které si opět pohrává s nejednoznačností. Popisem mohl tvůrce myslet nehybnou stěnu, na které se dílo nachází i nějakou konkrétní ženu. Před nedávnem k tomu neznámý autor dopsal „ve tmě“, čímž rozšířil původní význam.
Timo tvoří přibližně od roku 1997. Začínal jako sprejer, ale zhruba na přelomu tisíciletí se posunul dál, směrem ke svému charakteristickému rukopisu. V souladu s obecným trendem v graffiti nejdřív přidával k písmu různé obrázky, ale v momentě, kdy u něho definitivně převážil konceptuální přístup, zůstal na rozdíl od naprosté většiny ostatních umělců věrný písmu. I když dokáže vytvořit velkoformátové nástěnné malby, je to pro něho stále spíš výjimečný počin. Létající postava Robinzonády jakoby pluje prostorem šedé betonové zdi a chytá Timův podpis. Proč se vlastně podepisuje právě tak? Jeho pseudonym je odvozen z latinského slova pro strach – timor. Vybral si ho proto, že strach je pro něj hybným momentem, při (nelegální) tvorbě ve veřejném prostoru ho doslova popohání.
Podobně jako tyto dveře vedoucí nikam Timo vymaloval interiér restaurace v Juliánově, ale jinak jde o netypický kousek. Svou jednoduchostí, jemnou barevností i umístěním akcentuje monotónnost veřejného prostoru.
Výzva zívá
Timova díla nutí kolemjdoucí zpomalit, nebo zastavit, zkoumat prostor a aktivně vyhledávat poselství. Některá z nich nejsou při letmém pohledu po prostranství viditelná. Na tomto příkladu můžeme ukázat, jak se okolí stává nedílnou součástí díla a získává uměleckou a v tomto případě i poetickou hodnotu.
Konečná Juliánov
Ze Staré Osady se autobusem nebo pěšky dostaneme na konečnou tramvaje číslo devět, na zastávku Juliánov. Vzkaz na konečných tramvají, kde do vajec dávají dobrou noc najdeme přímo na stěně zastávky. Zmínky o konečných „šalin“ můžeme v Timově tvorbě najít vícekrát.
Konečné zastávky mohou evokovat jistý klid spojený s jejich umístěním na periferii města, se zklidněním a zastavením těchto v Brně tak oblíbených hromadných dopravních prostředků.
někdo by s tím měl něco dělat
Když půjdeme asi padesát metrů od zastávky směrem nahoru do kopce, po levé straně uvidíme nápis někdo by s tím měl něco dělat. Nápis působí kolážovitým dojmem, jednotlivá písmena jsou jakoby vystřižená z novin a časopisů – vzkaz má formu anonymního oznámení. Nekonkrétní apel na nekonkrétní problém. Opět se shledáváme s autorovou oblíbenou nepřímočarostí. Možná odkazuje na to, že každý má občas pocit, že by se s něčím mělo něco udělat, ale sám se toho nechce chopit.
b jako brno
Naší toulku zakončíme na Bílé hoře, na jejímž vrcholu najdeme jedno z nejznámějších Timových děl. Stejně se jmenuje i monografie z roku 2019, která reflektuje jeho více než dvacetileté umělecké působení. Lepší místo pro tento nápis si vybrat nemohl – na Bílé hoře uvidíte téměř celé Brno jako na dlani. Nápis je nasprejovaný na boku asi metr dlouhé pamětní desky, jedné ze dvou částí Památníku dělnického hnutí od architektů Jiřího Auermüllera a Ladislava Martínka postaveném v roce 1957. Druhou část památníku tvoří masivní vrstvená betonová plastika s průhledy na architektonicky upraveném prostranství.
Nápis b jako brno je posledním zastavením naší trasy, doufáme ale, že bude začátkem dalšího objevování Timových děl, rozprostřených po celém Brně a nejen tady.
