Artoulka: Po plzeňské architektuře omývané řekou
S Plzní si automaticky spojujeme legendární pivovar. Průmysl, včetně toho pivovarnického, se mohl od poloviny 19. století rozvíjet i díky dostupnosti vody, kterou reprezentují čtyři toky procházející městem. Na plzeňské Artoulce se vydáme po březích jedné z nich – Radbuzy – a prohlédneme si tamější veřejné a industriální budovy, které mění svoji funkci v souladu se současnými potřebami. A nakonec dojdeme i do toho pivovaru.
Papírna Plzeň
V roce 1870 vstoupila do panoramatu řeky Radbuzy hala plzeňské papírny. Podnik zaznamenal největší rozvoj v dekádách před první světovou válkou, kdy jej vedli bratři Piettové. Tehdy se areál, v jehož sousedství majitelé založili velkorysý park, rozšířil o několik dalších objektů s neomítnutým cihelným zdivem. Pro osvětlení interiérů vyvinul František Křižík v roce 1881 obloukovou lampu. Společnost se úspěšně rozvíjela i po vzniku Československa – kromě stometrového komína se dodnes zachovalo funkcionalistické skladiště spojené krytým mostem se starší třídírnou papíru. Výroba papíru v podniku pokračovala jak po poválečném znárodnění, tak po privatizaci v devadesátých letech. Přestože se zdejší stroje v roce 2005 zastavily, je část památkově chráněného areálu už deset let opět živá – z někdejší třídírny se díky aktivitě jednoho z plzeňských spolků stalo kulturní centrum. Krátce po jeho vzniku jej však od řeky tvrdě oddělila architektonicky banální budova domova pro seniory. Citlivěji se má k přírodnímu prostředí i k industriálnímu dědictví zachovat připravovaná konverze areálu papírny na novou městskou čtvrť.
Původní budova plzeňské papírny, foto: Matěj Hošek
Zimní stadion
V roce 1950 si plzeňský hokejový klub zvolil pro umístění umělé ledové plochy dnešní Štefánikovo náměstí. Po postupu do nejvyšší soutěže však již nezastřešené kluziště nevyhovovalo. Robert Šrek v knize Naprej! uvádí citaci z novinového článku z roku 1965: „Bojovalo se deset minut v mlze, pak na sebe přestali vidět brankáři, pak rozhodčí, pak spoluhráči, utkání se končí, vstupenky platí na náhradní termín. – Hrome, mít tak pořádně zastřešený zimák.“ A ten se již rýsoval. Ze soutěže vypsané v roce 1964 vzešla vítězná studie architekta Vladimíra Urbance, který spolupracoval s konstruktérem Pavlem Janečkem a statikem Ladislavem Švábkem. Autoři navrhli konstrukci stavby jako systém dvou předpjatých lanových soustav, kotvených prostřednictvím obvodových deltoidů (kosodélníků) do železobetonové konstrukce tribun. Charakteristický výraz stadionu tvoří právě ony prostorové deltoidy. Prosklená válcová hmota restaurace svými tvary odkazuje na restauraci z československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu.
Plzeňský zimní stadion s nápaditou konstrukcí, foto: Petr Jehlík – Plzeňský architektonický manuál (PAM) DEPO2015
Zárodek průmyslového areálu na levém břehu řeky Radbuzy vznikl na konci šedesátých let 19. století jako cukrovar. Podnik však brzy zkrachoval. Když se na konci století v Plzni začaly podle projektu Františka Křižíka stavět tramvajové trati, město část území adaptovalo na vozovnu a parní elektrárnu. V polovině dvacátých let minulého století původní remízu doplnila ještě jedna a na konci dekády se areál rozšířil o stání pro autobusy. V první polovině třicátých let vznikla zdejší dominanta – funkcionalistická hala ústředních dílen. Po válce tramvaje vystřídaly trolejbusy a v roce 1952 město vystavělo halu autobusových garáží zastřešenou dvojicí ladných skořepin. Depo pak fungovalo dalších šest desítek let, než ho městské dopravní podniky přesunuly do nového komplexu na území Škodovky. Téměř vzápětí se z území stalo centrum projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015; od té doby zde funguje kulturní a kreativní zóna. Nejstarší dochovaná část areálu v současnosti slouží jako městské centrum robotiky.
Dříve vozovny, dnes kulturní centrum, foto: Matěj Hošek, ilustrace: Bety Suchanová
Korandův sbor
Na levém břehu Radbuzy – na dohled od trojice železničních mostů – Plzeň v roce 1871 zřídila první městské lázně. Vedle pak měla svoji budovu Řemeslnická beseda – ve dvacátých letech minulého století právě v jejím sále Josef Skupa poprvé uvedl na scénu Spejbla a Hurvínka. Krátce nato, po sevření koryta Radbuzy do vysokých regulačních zdí, město nabídlo tyto pozemky Českobratrskému evangelickému východnímu sboru. Sbor nesoucí jméno prvního plzeňského husitského kazatele Václava Korandy zde v druhé polovině třicátých let vystavěl evangelickou osadu, jíž progresivní modernistické formy vtiskl architekt Jaroslav Fišer. Ve vnitrobloku za sborovým nájemním domem, jehož průčelí s výrazným žlutým kalichem prolamuje vstupní schodiště, se skrývá modlitebna, vystavěná na kruhovém půdorysu a zaklenutá kupolí s proskleným vrchlíkem. Nezdobné, modře vymalované síni, pod níž se nachází kolumbárium, dominuje monumentální socha Krista, kopie originálu dánského sochaře Berthela Thorvaldsena.
Anglické nábřeží
Díky výstavbě zmíněných regulačních zdí vznikla podél Radbuzy nábřeží určená k zástavbě. V části Anglického nábřeží – mezi dnešním Wilsonovým mostem a Západočeským muzeem v Plzni – se ve třicátých letech minulého století připravovala stavba Domu umění, k níž však nikdy nedošlo. Prostranství, zbavené mezitím starší drobné zástavby, sloužilo v druhé polovině 20. století jako místo uměleckých gest odpovídajících dobové ideologii. V letech 1953–1962 zde byl umístěn Stalinův pomník sochaře Josefa Malejovského a architekta R. F. Podzemného, který zkraje osmdesátých let nahradil památník československo-sovětského přátelství se sochařskými díly Rudolfa Svobody. Vysoký mramorový obelisk, původní součást díla, byl v roce 1993 transformován na památník obětem komunistického teroru. V roce 2015 pak na Svobodovo dílo reagovali ve své dočasné instalaci umělci Michal Pěchouček a Pavel Karous. Zejména díky aktivitě angažované veřejnosti byl o čtyři roky později stavebně upraven a zpřístupněn půlkilometrový úsek náplavky s cílem doplnit centrum města o nové veřejné prostranství bezprostředně navazující na řeku.
Paluba Hamburk
V roce 1836, čtvrtstoletí před napojením Plzně na železniční síť, vznikl poblíž budoucího vlakového nádraží hostinec U města Hamburku. V minulém století přízvisko přešlo na monumentální školní budovu při Šumavské ulici. Zanedbávané prostranství na druhé straně ulice, u ohradní zdi nádraží, dlouho sloužilo jako divoké parkoviště. K jeho proměně v kultivovaný veřejný prostor vedlo vybudování bočního vstupu do nádraží a vznik sousedního autobusového terminálu. Palubu Hamburk tvořenou třemi bloky kontejnerů navrhli architekti z místního projectstudia8 a vybudována byla vloni. Ve vyšším patrovém bloku najdete informační centrum, výstavní prostor a terasu s dvanáctimetrovou vyhlídkovou věží. V gastrobloku funguje kavárna, stánky s dalším občerstvením a prodejna květin. Ústředním prostorem paluby je terasa uzavřená pobytovými schody, na které navazuje víceúčelová plocha a blok se sdílenými koloběžkami nebo parkovištěm pro kola. Veřejný charakter a mnohost funkcí, které oblíbenému pop-up konceptu dávají lidský rozměr, doplňují pravidelně obměňované umělecké instalace – v současnosti Myslitel od Michala Trpáka.
Paluba Hamburk, která doplňuje hlavní plzeňské nádraží, foto: Matěj Hošek, ilustrace: Bety Suchanová Obchodní dům Prior
V září 1968 žilo Československo srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. V Plzni se tehdy také otevřel jeden z prvních poválečných plnosortimentních obchodních domů v Československu. Postaven byl v přednádražním prostoru při dnešní Americké třídě podle projektu architektů Zbyňka Tichého, Václava Zoubka a Jaroslava Pekla. Budovu střídmých, pozdně moderních forem se stříbřitým pláštěm z hliníkových kazet a prodejní plochou 5700 m2 už od výstavby pronásledovaly konstrukční a technologické problémy. Navzdory tomu někdejší Prior představuje jeden z nejlepších příkladů poválečné architektury v Plzni. V horizontu několika let však ustoupí připravované výstavbě nové obchodní čtvrti.
Dům kultury
Livkdidaci již potkal (roku 2012) nedaleký Dům kultury, navržený architektem Miloslavem Hrubcem. Velké architektonické gesto z osmdesátých let bylo navzdory protestům veřejnosti – a s pomocí argumentů o nehospodárnosti – zbořeno po pouhém čtvrtstoletí od otevření. Proti plánované realizaci nákupního centra se však v následném referendu vyslovilo 36 000 Plzeňanů, a investor byl nucen celý záměr městotvorně upravit podle nově vzniklé územní studie.
Městské lázně
Městské lázně patří mezi ikony Plzně – celé generace místních se tady učily plavat. Pražský architekt Bedřich Bendelmayer je v roce 1914 situoval na levý břeh Radbuzy, přibližně do míst původních lázní z roku 1871. Realizace upraveného projektu však započala až roku 1926 na opačné straně řeky. Přestože budova měla tradicionalistické formy, odkazující na historii lázeňství sahající až do antických dob, po dokončení stavby šlo o nejmodernější lázně v republice. Po jednom z náletů v roce 1944 dům ztratil monumentální sloupové průčelí. Po rekonstrukci a znovuotevření v roce 1953 lázně fungovaly další čtyři desítky let. Pak se město objektu vzdalo. Lázně dodnes zůstávají v soukromých rukou, v posledních deseti letech slouží jako paintballové hřiště. Jejich neutěšený stav se v západočeské metropoli stal politickým tématem. Zájem o koupi stavby a její adaptaci na kulturní centrum projevilo současné vedení kraje. V minulosti se spekulovalo také o úpravě objektu pro potřeby Západočeské galerie v Plzni, která už od roku 2009 marně čeká na realizaci vítězného projektu své nové budovy.
Původně elektrocentrála, dnes řemeslný pivovar, foto: Archiv pivovaru Proud
Pivovar Proud
Největším průmyslovým areálem u Radbuzy je od druhé poloviny devatenáctého století plzeňský pivovar. Jedním z mezníků ve vývoji podniku se stal projekt technického ředitele společnosti Františka Spalka z let 1904–1907, jímž si pivovar zajistil soběstačnost ve výrobě elektřiny i v zásobování vodou. Kromě vodárenských zařízení včetně dominantní vodárenské věže zahrnoval Spalkův projekt podnikovou elektrárnu, situovanou do původního pivovarského parku na břehu Radbuzy. Stavbu realizovanou stavitelem Eduardem Krohem a sestávající ze strojovny, kotelny a téměř 70 metrů vysokého komínu poničil v roce 1945 jeden ze spojeneckých náletů. Po opravě fungovala elektrocentrála ještě několik desítek let, výrobu vlastní energie však pivovar začal postupně nahrazovat odběrem z veřejné sítě. V letech 2019–2021 prošla tehdy již opuštěná, avšak autenticky dochovaná budova adaptací podle projektu studia Mimosa. Dnes slouží výrobě piva podnikového minipivovaru Proud. Přístupná je v rámci organizované prohlídky vždy v pátek a v sobotu.
Poznali jsme po cestě podél řeky jen část plzeňských staveb, které stojí za pozornost. Pokud jste dostali chuť město podrobněji prozkoumat, na vašich toulkách vám dobře poslouží Plzeňský architektonický manuál (PAM). Čeká vás tam třeba trasa po plzeňských realizacích Adolfa Loose…
