Zemřel Petr Král. Básník, který dechem hloubil šedou dne

V životě Petra Krále (1941–2020) jakoby rezonovaly všechny podstatné události druhé poloviny minulého století, celý ten podivuhodný spektákl, který často měnil dějiny ve frašku, úsvit ve skepsi a absurditu a bezvýznamnost zaměňoval za skutečnost.

Od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se Petr Král svou poetikou i kritickým myšlením podílel na činnosti básníků a malířů sdružených kolem Vratislava Effenbergera, okruhu, který je s odstupem let více či méně považován za surrealistický. Jeho účastníci sice v různé intenzitě navazovali na výboje předválečné avantgardy, avšak surrealismus pro ně představoval v oné poststalinistické době, v níž se effenbergerovský okruh formoval, spíše východisko než konečnou stanici. Královy básně ze šedesátých let charakterizuje nejen ironický výsměch, okouzlení z míjení, do nichž transformoval své osobní zážitky, ale i závratě z přeřeknutí, z hemžení lidských tiků i poněkud potrhlá „pocta“ všemožným nebožtíkům včetně dr. Tyrše, stejně jako i nezvyklý dar vidění. „Jak se blíží večer/ city opět přicházejí do módy/ večer s přitažlivou záhadou toho co se děje/ v prázdných autech zanechaných u kraje chodníků“.

Počátkem roku 1968 se Petr – spolu s dalšími – podílel na výstavě francouzských surrealistů nazvané Princip slasti, která se konala v Brně, v Praze a v Bratislavě. Vzápětí po srpnové okupaci odjel do Paříže, kde prožil téměř čtyřicet let. Sám k tomu později řekl: „Vyjel jsem za změnou života, za přehozením výhybky. Napřed proto, abych si vychutnal Paříž s tou úžasnou vůní dusné manéže, pilin a kouře z gauloisek, která mě tam rázem tak uchvátila, a Francií, kterou jsem za ní tušil… A stále ještě trochu za surrealismem“.

V Paříži prošel řadou okrajových zaměstnání, smysl po dobrodružství a po objevech propojil se samotným smyslem poezie. Jeho poezie se částečně proměňuje. Začíná totiž psát francouzsky, což – vzhledem k jazyku pro něho stále ještě novému – vede k tomu, že si v prvních letech exilu v textech hraje s minimem slov, jež však mají „vyvolat maximum možných zážitků“. Přichází i s vlastním pojetím básně-skeletu, v nichž je přítomno pouze několik základních slov, jež má čtenář sám dotvořit, nejlépe reálným činem či gestem.

Petr Král čte svoji poezii a hovoří o ní 5. listopadu 1990 v pražské Viole na svém večeru nazvaném Uprostřed chůze; konal se jako sedmý díl cyklu Autoři čtou, foto: Josef Chuchma

Propojit každodenní život s poezií, rozuměj s dobrou a přitom prostou, tradiční, již málem se vytrácející francouzskou kuchyní, má pro Petra stejný význam jako samotná báseň; a poslouchání jazzu náhle stačí rozsvítit celé podmračené dny: „všechno to jíní které se vyvalí do světa z Konitzova saxofonu“. Hluk sbíječky na protějším chodníku má sice daleko k někdejšímu Apollinairovu okouzlení, ale o to je pravdivější. Ostatně: „Teprve ze zubařova křesílka na dalekém předměstí/ pak uvidí jak se zvenku hrne do okna další jaro“.

Píše o filmu do vlivného a uznávaného časopisu Positif, kritiky do deníku Le Monde, publikuje své básnické a teoretické texty v revue Phases, postupně dokončuje se zaujetím básníka zásadní knihu o němé grotesce – Groteska čili Morálka šlehačkového dortu (v ČR pak vyšla roku 1998), která patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti kdy vyšlo.

Královy básně se prohlubují, rozvolňují, mnohdy se proměňují v celá pásma, v nichž zaznívá i beatnická inspirace stejně jako každodenní katastrofy, viz třeba jeho sbírka P.S. čili Cesty do ráje. Uhrančivou barvou se pro básníka stává šedá se všemi svými nespočetnými odstíny. Postupně dospívá ke zcela zvláštní poloze poezie, k vlastnímu pojetí „každodenní pěší metafyziky“. Poezií už nejsou obrazy, byť jakkoli vtíravé, nýbrž snaha dozvědět se něco nového o sobě i o povaze skutečnosti: „Přežíváme den v čerstvém šustění ubrousků a soumraku.“

Po listopadu 1989 pracuje Petr Král několik měsíců coby tiskový mluvčí na československém velvyslanectví v Paříži, ale z jistého místa raději odchází do každodenní nejistoty. Odmítá být snaživým úředníkem ve světě, kde ostrovy tvořivosti a svobodného myšlení nenávratně jeden za druhým kdesi mizí. Nakrátko se vrací do Čech, ale rozladěn tím, co se tu děje, vrací se do Paříže, dokonce se stěhuje do uličky pod Montmartrem, v níž jakoby ještě přežíval prach i vůně začínajícího dvacátého století. Do Prahy definitivně přesídlil až roku 2006.

Petr Král byl jedním z mála českých básníků, kteří se nakonec ve Francii prosadili. Deník Le Monde jej počátkem nového tisíciletí zařadil mezi deset významných současných francouzských básníků, v roce 2010 mu francouzský stát udělil řád umění a literatury – jde o nejvyšší francouzskou hodnost tohoto řádu v oblasti kultury. Vloni obdržel cenu Francouzské akademie.

Jako editor se Petr soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku, například antologií současné české poezie, básněmi Jaroslava Seiferta či knihou Surrealismus v Československu. A naopak zde publikoval řadu překladů zásadních textů francouzských surrealistů, mimo jiné rozsáhlý výbor z poezie André Bretona či Tristana Tzary a první úplný překlad Soupaultových Magnetických polí.

Jeho kritický postoj, rozhled, neústupnost, odvaha postavit se a přesně pojmenovat poklesky myšlení i úpadek okolního světa, včetně toho uměleckého, mu vynesla i řadu kritiků a nepřátel. Jeho ojedinělá i osobitá poezie zde zůstávala – a zůstává – poněkud nedoceněná, v něčem možná i úmyslně přehlížená. Dokonce se tu a tam ozývaly hlasy, proč je právě Petr Král nejvydávanějším českým básníkem současnosti. Paradoxně nic na tom nemění, že v roce 2016 získal cenu Literárního fondu za doslova monumentální svazek studií, esejů a kritik, za příklad jednoho svobodného myšlení, příznačně nazvaný Vlastizrady, stejně jako Státní cenu za literaturu v témže roce.

Petr Král 27. října 2004 v Praze, foto: ČTK – Gérard Gratadour

S Petrem Králem odešel i kus světa, který se už nevrátí. Světa, který Petr svým způsobem a s nezvyklou elegancí myšlení i každodenních gest představoval. Vzpomínám si na jednu větu, kterou četl kdesi v rukopise, jejž posuzoval pro nakladatelství Gallimard, a kterou několikrát připomněl: „Prostor, jenž nám zbývá, není větší než špička jehly, ale na té špičce je stále všechno možné.“

 Autor je básník, esejista, překladatel – a byl přítelem Petra Krále