Nepřísluší mi sumarizovat život člověka, který si zažil mnohonásobně víc než já. Následující řádky jsou malou vzpomínkou na to, jakým způsobem se mi otiskl do života. I přes objektivně existující věkovou propast jsem Mirka Kováříka vnímal jako spřízněnou duši.

Chemička, doly, hokej, existenční starosti. Litvínov v očích většiny lidí nikdy nebyl vnímaný jako Mekka kultury. V šedesátých letech tomu však bylo poněkud jinak, ačkoli si v místních hospodách dělňasové dávali přes hubu jako kdykoli jindy (obzvlášť, když do Litvínova přijely chovanky z Kostomlat, jak mi vyprávěl můj bývalý profesor Václav Vokolek). Ospalá díra na úpatí Krušných hor se totiž stala odkladištěm nepohodlných intelektuálů, kteří byli z Prahy přemístěni do sudetského vyhnanství, do krajiny, která se vybarvila snad jen tehdy, když v zimě napadl sníh a chemička ho zbarvila sírou do žluta. Vynucená migrace vyústila v to, že se v Litvínově se na bytových seminářích v baráku zvaném Koldům scházeli takoví tvůrci jako básníci Emil Juliš, Jiří Černohlávek či Ivan Diviš, prozaik a esejista Josef Jedlička nebo právě i Miroslav Kovářík, zakladatel Docela malého divadla, které svého času náleželo k nejprogresivnějším českým scénám.

Mirek byl známý především jako popularizátor české poezie a byl to právě on, kdo (určitě nejen pro mě!) „zhmotnil“ básně Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Jana Zahradníčka a dalších. Album z roku 1989 Pár tónů, které přebývají kombinovalo Vladimírem Mišíkem a skupinou Etc… zhudebněné Hrabětovy básně s Kováříkovu recitací téhož autora. Pro mě se ta deska stala v období dospívaní jakousi mentální skrýší mimo čas a prostor; dala mi do života určitě víc než jen to, že jsem díky ní mohl lákat holky domů na flašku vína a na poslech Hrabětových básní. V albu Pár tónů, které přebývají byla pro mě zabalená určitá intimita, kterou jsem chtěl sdílet („nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád”). Dnes se tomu směju, ale v tom období to bylo součástí nevinnosti, křehkosti a naivity, které nelze získat zpět.

Poslechněte si nahrávku Pár tónů, které přebývají, repro: discogs.com

Když jsme se seznámili, byl Mirek už ve věku mých prarodičů. To mu ani tehdy nebránilo rozumět světu mladých básníků a básnířek, které ostatně od roku 1976 do roku 2011 neúnavně uváděl ve svém pásmu Zelené peří v pražské Malostranské besedě, od níž bydlel, co by kamenem dohodil. Utvrzoval nás v tom, že ten prazvláštní proud básnického vědomí je něčím, co je potřeba za každou cenu bránit a udržovat. Mně se to bohužel moc nepovedlo. Ale tím spíš si hluboce vážím důvěry a naděje, kterou do mě vložil jakožto do aspirujícího básníka a s jakou vstřícností se mnou jednal. Nikdy nezapomenu na radost z Mirkova editorialu, který napsal k mým básním publikovaným v časopise Tvar. Mám to číslo pečlivě schované.

Nikdo z mých kamarádů, co jsme Zeleným peřím prošli, už básně nepíšeme; někteří už ani nejsou mezi námi. Básnickou sbírku pravděpodobně už nikdy nevydám a i kdyby – Mirka na křest již nebudu moci pozvat. Ani na kafe, ačkoli jeho číslo mám v mobilu a – stačilo zavolat. Všechno mohlo být jinak, ale k čemu výčitky? Cítím vděk za to, že jsme se vůbec seznámili a mohli spolu debatovat. Mirek věděl, že naivita, křehkost a nevinnost jsou poklady, které většinou nelze střežit navěky, ale není radno jimi opovrhovat. Bez ohledu na pocit trapnosti, která nás možná při pohledu do zpětného zrcátka přepadne. Vzpomínku na Mirka budu mít navěky v paměti společně s monologem průvodce z Tarkovského filmu Stalker:

Když se člověk narodí, je slabý a pružný,
když umírá, je tvrdý a necitlivý.
Když strom roste, je jemný a vláčný,
a když umírá, je suchý a tvrdý.
Tvrdost a síla jsou společníky smrti.
Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí.
Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí.

Cynismu bylo, je a bude vždy dost. Lidí jako byl Mirek, kteří (řečeno verši Václava Hraběte) „… ve svých rukou nesou/ tento krásný, ztřeštěný/ a jediný/ svět/ a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů/ přes všechny strejčkovské demokracie/ mory/ a války”, však nikoli.

Autor pracuje jako gamedesigner v Centru dramaturgie nových médií České televize.

Mirek Kovářík vypráví o Václavu Hraběti v pořadu Třistatřicettři, zdroj: Česká televize

Miroslav Kovářík: Pár faktů…

Narodil se 15. srpna 1934 v Praze, v rodině zdravotní sestry Alžběty a řidiče tramvaje Františka Kováříkových. Do roku 1949 Miroslav studoval gymnáziu v Michli, odkud byl vyloučen kvůli rukopisnému měsíčníku Vzhůru, který vydával. Po roční pauze byl přijat na pedagogické Gymnázium Víta Nejedlého. Odmaturování na něm (Kovářík absolvoval roku 1952) znamenalo získání aprobace k vyučování na základní škole. Miroslav byl ovšem namísto pedagogické dráhy doporučen na praxi v pražské slévárně ČKD Stalingrad jako dělník; po utrpěném úraze tamtéž pracoval jako technický úředník. V padesátých letech psal básně a pod pseudonymem Jiří Kott si je vydal v samizdatových sbírkách Ovoce noční (1953), Venuše cizí Paní (1954) a Člověk jako já (1958); výbor z nich vyšel roku 2014 pod názvem Ovoce noční.

Roku 1953 absolvoval pohovory kvůli přijetí na vysokou školu, bez úspěchu – nevyhovoval kádrově. Zato obdržel učitelskou pracovní umístěnku do Lomu u Mostu. Pedagogické působení mu na dva roky přerušila základní vojenská služba, po ní se vrátil k učitelství, pro změnu v Litvínově. Zde učil do roku 1961, pak přešel na post odborného pracovníka Okresního muzea Most. V něm byl zaměstnán do roku 1967. V roce 1962 v Litvínově spoluzaložil a stal se uměleckým vedoucím Docela malého divadla, které sídlilo v budově tamní hudební školy. Repertoár byl z podstatné části zaměřen na inscenování poezie a věhlas scény pronikl daleko za hranice Litvínova. V sedmašedesátém roce Kovářík Docela malé divadlo opustil.

V letech 1967–1971 působil v Českém rozhlasu Ústí nad Labem a jako externista v rozhlasovém pořadu Mikrofórum. V ústeckém studiu připravoval rozhlasový týdeník pro mladé posluchače nazvaný Klub. Nastupující normalizátoři pořad v roce 1970 zastavili. „Potom mi zakázali chodit na mikrofon, směl jsem dělat pouze režiséra reklam. Někdy v roce 1973 pak přišel striktní zákaz jakékoliv práce pro rozhlas, který platil až do listopadu 1989,“ vzpomínal Kovářík, který své křestní jméno časem začal psát zkráceně Mirek, předloni pro Český rozhlas Plus. S veřejnoprávním rozhlasem začal znovu spolupracovat počátkem devadesátých let: mezi roky 1995 až 2005 spolumoderoval na tehdejší stanici Praha pořad Dobré jitro, pro ČRo namluvil své pětidílné vzpomínky, připravil množství pořadů o poezii. Od roku 1993 až do ledna 2011 vysílal Zelené peří; tato Kováříkova prezentace a popularizace začínajících básníků nejprve existovala v letech 1976–1990 v živé, klubové formě (především v pražském Divadle Rubín). Texty, které psal právě v souvislosti se svou rozhlasovou činností a publikoval je v letech 2001–2010 v časopise Týdeník Rozhlas, potom utvořily základ obsáhlého svazku Život… a poezie…? (2017), který pro nakladatelství Galén edičně připravil Jan Šulc.

V letech 1968–1992 Mirek Kovářík spolupracoval jako konferenciér (dnes by se řeklo moderátor) s folkovým festivalem Porta. Po převratu jeden čas učil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Literární Akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V roce 2001 obhájil na UK rigorózní práci Slovo, tvar, prostor a získal titul PhDr. Roku 2004 se stal čestným občanem Litvínova.