Zlí kravaťáci a proradní manažeři. Obraz hudebního průmyslu v Hollywoodu
Letošní nominace na ceny Americké filmové akademie jsou z pohledu hudebního fanouška zajímavé. Vůbec poprvé jsou v hlavních kategoriích nominovány i dva filmy z hudebního prostředí. Snímky Zrodila se hvězda a Bohemian Rhapsody sdílí i stejné záporáky.
Na konci ledna se herec Bradley Cooper objevil na koncertě zpěvačky Lady Gaga v Las Vegas, aby si spolu – poprvé naživo – zazpívali hitový duet Shallow z filmu Zrodila se hvězda. Poté co Cooper vylezl na pódium, musel si připnout mikrofon a sluchátka s odposlechem. Když se mu to chvíli nedařilo, s úsměvem do mikrofonu poznamenal: „Tohle by Jackson Maine nikdy nepoužil.“ Fanoušci v sále se rozesmáli, protože věděli, o čem je řeč. Cooperem ztvárněný hlavní hrdina zmíněného filmu – slavný country-rockový písničkář – je prototypem autentického hudebníka, který vezme do ruky kytaru a posluchače okouzlí silou charismatu a písní. Použít něco takového jako odposlechy do uší by pro něj byla ostuda.
Jeho dívka a později manželka Abby (hraje ji právě Lady Gaga), kterou na začátku filmu potká v baru, začne nejprve zpívat po jeho boku, ale hvězdou se stane až v okamžiku, kdy natáčí komerční elektronický pop pro masy. „Tohle je sračka, a ty to víš!“ vmete jí Jackson při hádce v druhé polovině filmu do tváře zaprodání talentu. Abby/Gaga mu může jen odvětit, že nebýt jejích „sraček“, neměli by kde bydlet. Sama nejspíš tuší, že její produkce není kdovíjaké umění…
Trailer k snínku Zrodila se hvězda, na snímku Lady Gaga a Bradley Cooper, předsfavitelé hlavních rolí. Prý jsou zralí na Oscara. Foto a video: Warner Bros Film Zrodila se hvězda, který vstoupil do českých kin v polovině října a uchází se o osm Oscarů, je remakem – nebo možná spíše „updatem“ – klasického muzikálu z třicátých let s Janet Gaynor. V původní verzi tvoří pár začínající herečka a herec na vrcholu slávy, film se odehrává v kulisách Hollywoodu. Stejně tak druhé – asi nejslavnější – zpracování Hvězdy z roku 1954 s Judy Garland. A totéž platí i o třetí verzi z roku 1976 s Barbrou Streisand. Loňské zpracování se od těch starších ovšem až tak neliší: ve všech čtyřech případech sledujeme konflikt nevinné mladé ženy, kterou semele nesmlouvavý svět zábavního průmyslu.
V případě aktuální verze je onen svět zosobněn mefistofelským manažerem Rezem Gavronem, který Abby nabízí slávu i bohatství, ovšem ta se musí vzdát svých (a manželových) ideálů. Poté, co v závěru filmu spáchá odkopnutý a nechtěný Jackson Maine sebevraždu, rozbije Abby ve vzteku plakáty a zlaté desky, které jí visí na stěně. Jako kdyby chtěla skoncovat se svojí neautentickou kariérou. „Není to tvoje chyba,“ uklidňuje ji Jacksonův starší bratr. V podtextu říká, čí chyba to je – nelidského hudebního průmyslu, který z jednotlivce vysaje duši. Dejte mu prst, a on vám ukousne celou ruku!
Podobný obraz hudebního průmyslu nabízí další loňský trhák – Bohemian Rhapsody. I v životopisném filmu o skupině Queen, který může dostat Oscarů pět, jsou manažeři či lidé z nahrávací společnosti zobrazeni jako křiváci. Jeden Freddieho Mercuryho zradí a vysype na něj v bulváru pomluvy, další kapele nevěří a hází jí klacky pod nohy. Skupina nakonec všem ukáže, jak moc se mýlili. A Mercury použije svoji slávu (ve filmu zobrazenou trochu jako nemoc či nákaza, která převrací hodnoty jedince) k dobrým účelům při závěrečném vystoupení na charitativním megakoncertě Live Aid.
Trailer k snímku Bohemian Rhapsody, video a foto: 20th Century Fox / CinemArt Hudební průmysl a jeho zástupci mají ve filmech o hudebnících role záporáků, kteří stojí muzikantům v cestě ke slávě, k níž byli vyvoleni. Naplno se tím rozehrává protiklad autentického génia a umělého světa průmyslu, který génius ke své cestě vzhůru vlastně nepotřebuje. V ještě širším měřítku je to konflikt obyčejného (malého) člověka a odcizeného světa. „Řekni mi něco, holka, jsi šťastná v tomhle moderním světě, anebo potřebuješ něco víc?“ zpívá se v úvodním verši zmíněného hitu Shallow. Hudební byznys je zlo, jenže pravda je taková, že fiktivní Abby ani pseudo-skuteční Queen (scénář výrazně překrucuje historii kapely) by se ve skutečnosti nejspíš hvězdami nikdy nestali, kdyby je nepodporovala nahrávací společnost.
Ještě se na moment vraťme k filmu Zrodila se hvězda. Hlavní roli měla původně hrát Beyoncé, ale když z projektu odstoupila, začala se o něj zajímat Lady Gaga. Příběh nevinné dívky zkažené hudebním průmyslem, která na konci nahlédne svůj omyl, se jí nejspíš zamlouval, protože zapadal do jejího aktuálně budované image „autentické“ zpěvačky, která chce za sebou nechat svoji minulost královny diskoték. Herečka a její postava mají v očích diváků splynout v jednu – a Gaga si svůj přerod v country písničkářku odbyla na poslední studiové desce Joanne. Jenže album bylo oproti jejím tanečním nahrávkám propadákem. „Rebranding“ provokativní popové zpěvačky do obyčejné holky s kytarou, vystupující v obědových bistrech, byl nevěrohodný; málokdo dokázal uvěřit, že Gaga to myslí vážně a maska autenticity není dalším jejím převlekem.
Podobně nevěrohodně působí – na někoho, kdo hudebnímu průmyslu víc rozumí – i celé příběhy zmíněných filmů Zrodila se hvězda a Bohemian Rhapsody se záporáky na straně jedné a klaďasy na straně druhé, kteří načas podlehnou vábení zla. Když odhlédneme od konkrétností, jsou to spíše pohádky, jež mají diváky dojímat: dobro nakonec přece jen zvítězí, zlo je potrestáno a hrdinové dospějí k poznání.
