Zůstat opodál. Muzikanti, kteří se nechtějí nechat „zavěsit“
Nahraná hudba je dnes čím dál víc permanentně na dosah – na internetových streamech. Ale vůbec to neznamená, že tam najdete všechno a hned.
Americký hudebník Will Oldham se v polovině listopadu vrátil po letech ke svému slavnému písničkářskému alter-egu Bonnie „Prince“ Billy a vydal pod ním nové album I Made a Place. Kdo ho v inkriminovaný pátek (den, kdy vychází nové desky) hledal na streamovacích službách, se zlou se potázal. Zatímco singly z I Made a Place na Spotify figurují, celé album tam chybí. „Spotify nemá nic společného s láskou k hudbě. Nezajímá je hudba, jen si říkají: ‚Ach, tady je komodita, kterou můžou využít a vydělat na ní spousty peněz.‘ A zároveň si přivlastňují a sabotují způsob, kterým si hudbu užíváme,“ prohlašoval předloni písničkář v rozhovoru pro britský deník Telegraph.
Tehdy ještě většina jeho hudby na Spotify nebyla – streamovací služby bojkotoval on sám i jeho americký label Drag City. Jenže vloni podlehli a všechny klasické desky od Bonnie „Prince“ Billyho jsou teď na Spotify k dispozici. Tedy až na tu zmíněnou aktuální, kterou si lze přes web koupit na fyzických nosičích (CD, vinyl, kazeta) a také jako digitální download, avšak coby stream si ji poslechnout zatím nelze. Což je zvláštní pocit: nahrávky se díky Spotify staly natolik snadno dostupné, že je těžké smířit se s tím, že novinka není k dispozici v den vydání. Na dostupnost hudby si člověk zvyká rychle a snadno, zpět od komfortu se téměř nikomu nechce.
Bonnie „Prince“ Billy, který své nové album I Made a Place streamovacím službám neposkytl, foto: Christian-HansenJenže fanoušci menšinových žánrů či různých obskurit znají tuhle streamovací „nedostupnost“ docela dobře: často si musí diskotéky doplňovat pomocí portálů jako Bandcamp nebo Soundcloud. Platí to i u českých alternativních kapel či labelů, které se občas rozhodnou, že se jim nevyplatí písně na Spotify nahrávat – peníze, které služba vyplácí, jsou zajímavé pro hvězdy, kdežto „malí“ interpreti moc šancí vydělat nemají. Rozhodně méně než na digitálních downloadech či nosičích.
Ostatně nahrávky jako Winter in America od Gil Scott-Herona nebo zásadní dílo avantgardy Troutmask Replica od Captaina Beefhearta – tato díla bývají řazena ke skutečným milníkům moderního hudby – na Spotify či Google Play rovněž nenajdete. A nejen to: na největších streamovacích službách chybí i někteří světově proslulí mainstreamoví hudebníci či známá jména alternativní scény. Důvody k tomu mají různé, i když, pravda, seznam „absentérů“ řídne. Ještě před pár lety Spotify bojkotovali třeba Taylor Swift, Beatles, Pink Floyd nebo Thom Yorke z Radiohead; ti všichni měli problém s odměňováním hudebníků, které bylo podle nich nedostatečné. Jenže streamování je dnes natolik důležité, že nebýt „v síti“ v podstatě znamená vymazat se z obecného povědomí. Takže zmíněná jména si cestu ke streamům nakonec našla.
Obaly alb Winter in America a Troutmask Replica od Captaina Beefhearta. Tyto nahrávky jsou legálně dostupné na fyzických nosičích, repro: Amazon.comJedinou hvězdou z „první popové ligy“, kterou na největších službách nenajdete, zůstává rapper Jay-Z. Ten před pěti lety založil s některými dalšími umělci vlastní službu Tidal, která měla být zaměřená na streamování hudby ve vysoké zvukové kvalitě. Chvíli to vypadalo na lítý konkurenční boj s exkluzivním obsahem, své desky tady vydali Rihanna nebo Kanye West, ovšem tytéž nahrávky se později objevily i jinde. Jay-Z nakonec zůstal z hvězd jediný – a dodnes Spotify ignoruje. Otázkou je, jak dlouho ještě jeho Tidal dokáže vzdorovat přesile podstatně větších konkurentů.
Za zmínku stojí někteří další „absentéři“ na Spotify. Kdo si z tuzemských klientů této služby chtěl dát na začátku letošního listopadu před pražským koncertem hiphopových legend De La Soul opáčko jejich desek, zjistil, že třeba 3 Feet High and Rising – jedna z nejslavnějších nahrávek rapové historie – se na Spotify nevyskytuje. Trio z New Yorku je totiž dlouhodobě ve sporu se svým bývalým vydavatelem, společností Tommy Boy. Nelíbí se mu, že by na jejich hudbě firma tvrdě vydělávala, takže umístění svých raných desek na streamovací platformě blokují.
K nalezení Na Spotify nejsou ani řadové desky zpěvačky Aaliyah, která v roce 2001 zemřela při letecké nehodě. Práva na její písně vlastní její strýc Barry Hankerson, který současně byl jejím manažerem. Hankerson prý nedůvěřuje novým technologiím, před lety ani nesvolil k reedicím desek své neteře a hudba jedné z nejslavnějších zpěvaček z přelomu tisíciletí se vypařila z veřejného prostoru.
Možná, že k něčemu podobnému směřuje i Joanna Newsom, jejíž epické trojalbum z roku 2010 Have One On Me figurovalo ve výročních žebříčcích nejlepších desek minulé dekády. Jenže na Spotify si ji neposlechnete. „Spotify je cynický systém, který nenávidí muzikanty. Je to byznys postavený na tom, aby obcházel myšlenku placení umělcům za jejich hudbu,“ prohlásila v roce 2016 v rozhovoru pro list Los Angeles Times. Problém dle Newsom tkví v příliš nízkých platbách, které platforma vyplácí autorům i interpretům. To je častá stížnost hudebníků, kteří byli v minulosti zvyklí na to, že jim fyzické nosiče vydělávaly podstatně více peněz.
Obal trojalba Have One On Me a fotografie americké harfenistky, klavíristky a zpěvačky Joanny Newsom (*1982), repro: Amazon.com, foto: reviler.org„Důvod, proč jsme se na Spotify příliš nehrnuli, byl ten, že zbytek hudebního průmyslu nám tvrdil, že fyzické nosiče jsou mrtvé, ale my jsme je pořád prodávali. Nicméně tenhle argument už neplatí ani pro nás,“ nechal se nedávno slyšet manažer britských rockových klasiků King Crimson, kteří se na Spotify nechali nahrát až letos na jaře. Je to tak: platby jsou nízké a streamování devalvuje hodnotu hudby. Jenže co naplat: dnes jde o dominantní formu distribuce, a tudíž těžko zůstat tvrdohlavě zásadový a ekonomicky se ocitnout na vedlejší koleji. Lepší nějaké peníze, než žádné.
I pro posluchače má dominantní a pohodlná přítomnost hudby na internetu svoji znejisťující až odvrácenou tvář. Písně a alba z playlistů mohou z čista jasna zmizet, třeba kvůli sporům muzikantů (či jejich dědiců) a labelu. Nemluvě o tom, kdyby úplně vypnul internet. Dřív byla sbírka vinylů či kompaktů posvátná a věčná, byť člověk o hudbu mohl přijít mechanickým poškozením.
Ale co by pak měli říkat fanoušci filmů a seriálů, kteří obdobně upustili od nakupování DVD a blu-ray disků a přechod na nový distribuční model znamenal nejen pro TV seriály, ale i pro filmy obrovskou fragmentarizaci obsahu?! Kdo by totiž chtěl teoreticky sledovat všechny nejnovější seriály, musel by si předplácet Netflix, HBO Go, Amazon Prime, Disney Plus, případně ještě nějaké menší služby. V tomhle punktu je to s hudebními streamovacími platformami přece jen jednodušší.