Zuzana Janečková: Jako lidé jsme nejen lovci a sběrači, ale i nosiči. A nechte se vést zvířaty

Umělkyně a kurátorka Zuzana Janečková (* 1979) se narodila ve slovenském Martině. Nejprve absolvovala učitelství na Fakultě humanitních věd Univerzity Mateje Bela v Banské Bystrici. Následovala Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě (v Ateliéru prostorových komunikací a Ateliéru videa a multimediální tvorby). Pak se Janečková přesunula na jih Moravy, absolvovala doktorandské studium na Fakultě výtvarných umění v Brně (Ateliér performance). V letech 2012–2021 působila jako kurátorka v brněnské Galerii TIC. Učila (2017–2020) na Střední škole umění a designu v Brně – obor Nová média. Od roku 2012 působí v redakční radě slovenské verze portálu artalk.cz, příležitostně píše recenze pro časopis Flash Art. Je členkou umělecko-kritického uskupení Café Utopia (Katarína Hládeková, Marika Kupková, Markéta Žáčková) a otužilecké skupiny Turčianske nanuky. Z jihomoravské metropole se před časem přestěhovala zpět na střední Slovensko, kde rozvíjí možnosti umělecké a mezioborové tvorby a prezentace mimo městská centra.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jak ve své umělecké, tak i kurátorské činnosti zkoumá hybridní umělecké tvary, sběratelství, ekologický aktivismus, mezidruhovou hierarchii a antropocentrismus či otázky související s tématem péče a autorství. Pro představu, kudy Zuzana Janečková také kráčí, dobře poslouží následující věty, v nichž vypráví o jedné své současné aktivitě:

„Teď mě hodně zajímá zkoumání krajiny, kterou mě provázejí různé jiné entity. Jde o ongoing (průběžný – pozn. red.) projekt Miksi Ei?, v překladu Proč ne?. V jeho rámci se nechávám venčit různými živočichy nebo entitami. Zatím to byli psy a kočky. Měním běžný přístup, a to tak, že nechávám zvířata, ať vedou ona mě. Je to pro ně zpočátku matoucí, ale pak si celkem rychle zvyknou a je vidět, že se na procházky hodně těší. Poznáváme tak spolu prostor a krajinu jinak. Tohle vidím do budoucna jako celoživotní projekt a jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet a s kým budu další prostory takhle zkoumat. Nespěchám v tom. Nejdřív jsem venčila jen psy, pak jsem zaznamenávala naše trasy, potom jsem si nechala jednu trasu vytetovat na nohu. Teď mě krajinou provází kocour Henry, který mě v Brně jednoho dne navštívil na zahrádce a už u mě zůstal, a taky se se mnou přestěhoval. Má zcela jinou dynamiku než psi. Hodně stojíme nebo ležíme. Chtěla bych se někdy nechat vést i divokou kočkou, nebo jiným divokým zvířetem či entitou. Třeba větrem nebo řekou…“

Miksi Ei? / Prečo nie?, 2021. Autor tetování na autorčině noze: Ján Gašparovič, foto: Eva Rybářová

A na čem kromě těchto speciálních vycházek momentálně pracujete?

Na projektu Štandy, který se zabývá nosiči/nosičkami a nosičstvím. Ve Vysokých i Nízkých Tatrách i na Velké Fatře se – jako už na jednom z mála míst na světě – zachovává tento způsob vynášení materiálu a zásob na vysokohorské chaty. Není to jen kvůli ekologii, jde i o životní postoj. Vyrábím si teď vlastní krosnu na vynášky. Na Chatu pod Rysy se chystám ještě tento měsíc. Na ostatní pak postupně, po dohodě s chataři. Vyzkoušela jsem si to minulý rok a vím, že vynesu plus minus pětadvacet kilo. Celý život něco někam přenáším, vždy jsem ověšená taškami a ruksaky, když nemám žádný náklad, cítím se divně. Baví mě i systém balení a ukládání věcí. Jde o jistý druh komprimované kompozice nebo objektu, kdy je prostor využitý na maximum. Začala jsem tento fenomén systematičtěji zkoumat a zabývat se tím, že nejsme jen lovci a sběrači, ale i nosiči. Název Štandy označuje místa, na něž nosiči nebo nosičky během výstupu „odsedají“ a odpočívají; a používá se také v lezecké terminologii. Jsou to specifické místa oddechu, spočinutí, zpomalení, a zároveň z nich bývá krásný výhled do krajiny. Kdysi jsem také zkoušela lézt, skály a výšky mě totiž fascinují odmala.

Od minulého roku také dramaturgicky vedu nové kulturně-rezidenční centrum v Domě Jana Hálu ve Važci, což je v podstatě to, co mě nejvíc zajímá a co byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla přestěhovat z Brna na Liptov. Dům i obec Važec mají velmi zajímavý a dramatický osud. Obec celá vyhořela v roce 1931 a dřevěnici, která je národní kulturní památkou, postihl požár i minulý rok. Byla postavená v roce 1921, přežila tedy dva požáry. Galerie Jana Hálu byla v roce 2005 vykradená a dodnes ta krádež není objasněna. Začátkem tohoto roku se však záhadně objevil první obraz…

Miksi Ei? / Prečo nie? Z rezidence ve finské Mustarindě, 2019, foto: Zuzana Janečková

Prostředí, folklór, zvyky a různé události jsou pro mě natolik podnětné, že v podstatě nevím, kde začít. Žilo, a ještě stále tu žije množství zajímavých osobností z různých oblastí. A to ani nemluvím o Važecké jaskyni, kde působil malíř a speleolog František Havránek. A žil zde také přední slovenský básník Janko Silan. Z nedaleké obce Hybe pochází Dobroslav Chrobák, zástupce slovenské lyrizované prózy, což je jakási slovenská obdoba magického realismu. Genius loci tohoto místa není lehké popsat, je potřeba ho zažít a většina lidí se zde doslova zresetuje už za pár dní.

Takže jste přímo zaměstnaná v konkrétní kulturní instituci?

Ano, v Liptovské galerii Petra Michala Bohúňa pracuji jako projektová manažerka a kurátorka. Teď chystám výstavu Kataríny Hládekové s názvem Pustatina, kterou otevřeme koncem září. Završuje dlouhodobý projekt o Matrene Makovické, která se přestěhovala na Liptov a je zde i pochovaná. Byla manželkou Dušana Makovického, jenž byl doktorem Leva Nikolajeviča Tolstého a je to velmi silný příběh, který Katarína objevila ve sbírce svého starého otce.

Tenhle rok jsem realizovala v rámci galerie také výstavu o Janu Hálovy s názvem Návrat ztraceného Hálu, kde byla vystavena různá jeho díla a taky po sedmnácti letech nalezený obraz Chalupa ve Švořeticích. Rovněž jsem připravila výstavu o eskapismu We can’t escape into space, we’re in it. Nazvala jsem ji podle díla proslulého německého fotografa a výtvarníka Wolfganga Tillmanse. Výstava vznikla ve spolupráci s Liptovským muzeem a nachází se v Muzeu liptovské dědiny v Pribyline v Parížovskom kaštieli a trvala do konce září.

V názvu poslední vzpomenuté výstavy je obsažena nemožnost úniku. Můžete to osvětlit?

Nelze nikam na dlouhou dobu uniknout. Je v nás přítomna skoro mentální anebo fyzická potřeba změny a návrat je toho součástí. Na výstavě jsou zastoupení umělci a umělkyně, kteří a které působí anebo pocházejí z dané lokality anebo jsou někde na blízké periferii nebo se do ní vrátili. Na výstavě jsou díla Lucie Repašské, Kataríny Hládekové, Štefana Papča, Lucie Papčové, Jarmily Sabové Džupové, Jakuba Milčáka, Adama Macka, Miroslavy Juríkové, Diane Victor a také jedno moje dílo, když jsem kromě kurátorky také umělkyní. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, přišlo mi divné zastávat na výstavě současně dvě pozice, ale v tomto případě jsem to naopak pokládala za důležité.

Kromě toho s Farmou Východná spolupracuji v týmu na nové expozici místního zesnulého art brut umělce Martina Sabaky, který měl plnou předzahrádku soch zobrazujících různé zmenšeniny známých staveb a soch, kupříkladu Sochy svobody, Eiffelovy věže, Šikmé věže v Pise nebo Bratislavského hradu. Je to velmi zajímavý projekt s názvem Stanica svet, na němž se podílejí Tomáš Džadoň a Pavel Konečný, který se Šimonem Kadlčákem sestavil publikaci Atlas spontánního umění, kterou před pěti lety vydalo nakladatelství Artmap. Chtěli bychom tu expozici věnovanou Sabakovi veřejnosti zpřístupnit 1. června 2023 nebo během folklórního festivalu Východná v takové fázi, do jaké se nám ji podaří v tom čase dostat. Koho by to více zajímalo, podrobně o projektu píšu v letošním podzimním čísle časopisu Flash Art, které se v širším kontextu věnuje obdobným typům tvorby.

Věnujete se poměrně široké škále témat. Ovšem zdají se mi být propojená motivem odhalování či pojmenovávání vzájemných vazeb. Je tomu tak?

Snažím se kombinovat přemýšlení a intuici. Jakýsi šestý smysl. Přitahují mě oba přístupy. Co se týká vazeb, o nichž hovoříte, v podstatě souhlasím – hned ve všem vidím spojitosti. Často i tam, kde je nikdo nevidí. Není to však podle principu, že takzvaně vše souvisí se vším. Vnímám to spíše jako objevování, přitom některé věci by měly zůstat zahalené – a mně se ne vždy podaří odhadnout správnou míru jednoho a druhého. Začala jsem nad tím systematičtěji přemýšlet během své diplomové práce na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Psala jsem ji na téma pojmenovávání děl a došla jsem k závěru, že jde o něco velmi egocentrického, majetnického a koloniálního. Jako když někdo první zapíchne vlajku na neznámé planetě anebo objeví zatím neobjevenou rostlinu či živočicha a ihned ji pojmenuje nebo jinak označí.  Jako kdyby beze jména nemohlo nic oficiálně existovat. Samozřejmě, chápu, že pojmenovávání přináší systém a my v něm žijeme a jednodušeji se díky tomu orientujeme, nicméně si myslím, že i proto nás stále přitahuje to, co pojmenovat ani vysvětlovat nelze nebo to neumíme. Pak jsem ve výzkumu pokračovala v dizertační práci, která zkoumala různé formy anonymity, utajování autorství a spolupráce, výsledkem byla autorská kniha Slovník anonymity.

Také jsem rozpracovala dlouholetý projet Pátý element, během něhož postupně vznikne síť site specific děl v okolí Važce. Tématem bude jednoduchý motiv živlů. První bude Země a ji reprezentovat dílo 1 Ár od slovenské multimediální výtvarnice rumunského původu Anetty Mony Chisy, které bude shodou okolností osazeno na pozemku Farmy Východná. Dílo se zabývá hodnotou půdy a země, jejich neuchopitelným a proměnlivým tvarem a konzistencí, což se týká i sochařského materiálu a významu. Další díla jsou v procesu a každé bude mít také nějaký svůj totem. Jde o odkaz na známý film režiséra Luca Bessona a oním pátým elementem bude člověk, který daná díla pak propojí svou trajektorií jejich návštěvy. Jestli přijde, anebo nepřijde na to, že on/ona/ono je tím pátým elementem, to je už jeho/její osobní věc. Přemýšlím rovněž nad tím, jak se tato díla propojí i sama mezi sebou sebou, tedy jak vzájemně prorostou nebo budou spolu komunikovat. Třeba vznikne také speciální mapa.

Jaký byl k odchodu z Brna a Galerie TIC a přestěhování na střední Slovensko? Souviselo to s tím, že odtamtud pocházíte?

Určitě. Viděla jsem to jako otázku času, ale myslela jsem, že k tomu dojde později. Koupila jsem si v Brně byt a plánovala tam zůstat delší dobu, i když třináct let je taky vlastně hezký čas – a uběhl hodně rychle. Pocházím z Martina, který je asi hodinu vlakem od Liptovského Mikuláše. Vyrostla jsem na dědině Turčianske Kľačany, která se nachází v Malé Fatře. V podstatě jsem dětství trávila v lese a březových hájích, které byly pět minut za domem, což bylo dost formující. Potřebuji k životu výhled na hory nebo – ideálně – žít přímo v nich.

Důvodem návratu tedy byly hory, rodina a vize objevování nového prostředí, ale i záchrana prostoru Domu Jana Hálu, o který nikdo nejevil extra zájem a pravděpodobně by ho galerie v rámci šetření financí pustila. Díky shodě okolností jsem se o tom, že se hledá člověk pro tento prostor, dozvěděla přes Katarínu Hládekovou a s ředitelem Richardem Gregorem jsme se dohodli, že to zkusíme. Je to náročné, ale mám velkou radost z toho, co se podařilo, a i z toho, že místní lidé mají zájem a mám u nich i v nich podporu.

S paní Margitou Hybenovou, která je z Važce a provázela v Galerii Jana Hálu dlouhé roky, se často setkáváme nebo si voláme. A snažím se spolupracovat i s dalšími lidmi v obci. Starosta Milan Lištiak je vstřícný a momentálně pracuji na dohodu rovněž jako kulturní referentka obce, což vnímám jako důležitý krok v rámci spolupráce galerie, obce a iniciativ občanského sdružení Mixér, kterého jsem členkou a v rámci něhož žádáme taky dotace na program nového centra z Fondu na podporu umění. Další vývoj centra bude ovšem hodně záležet i na tom, jak dopadnou blížící se místní volby, z nichž vzejde starosta/ka, primátor/ka i župan/ka, a také na tom, kdo bude v příštím roce vybrán ve výběrovém řízení na post ředitele/ky galerie. Nyní je situace personálne velmi dobře nastavená. Navíc budova Domu Jana Hálu, která nyní spadá pod Liptovskou galerii Petra Michala Bohúňa, patří Vyššímu územnímu celku Žilina a možná bude časem spadat pod vesnici Važec, která o ni projevila zájem. Tedy můžou nastat mnohé změny.

Zuzana Janečková v zahradě Domu Jana Hálu, 2021, foto: Zuzana Bodnárová

Své přestěhování na Slovensko berete jako trvalou změnu, nebo se výhledově třeba budete vracet do Česka?

Jde o trvalou změnu, neplánuji se vrátit, ale plánuji se vracet. Všichni jsou také vítáni ve Važci anebo kdekoliv jinde budu. Právě jsem na cestě do Prahy, kde máme setkání redakce internetového magazínu Artalk, který také propojuje českou a slovenskou scénu. Když jsem byla v Brně. měla jsem tendence zvát umělce a umělkyně nebo teoretiky ze Slovenska, teď je tomu zase naopak. V propojování vidím svou hlavní misi. Nepřipadám si být daleko a odtržená od dění. A mnohem víc si vážím času stráveného s druhými. I když to tak nevypadá, neboť setrvale mám zpoždění. Snažím se totiž mnohdy spojit příliš mnoho lidí, činností, věcí. Kdo mě zná, ví, že i polovina mých plánů, a toho, co chci stihnout, je úplně nereálná, takže často od blízkých lidí slyším větu „Zuzi, ale už nebudeme utíkat!“ Střídavě s tím bojuji, vzdávám to, pak znovu plánuji a pokouším se aktivity rozvrhnout tak, abych lidi neuštvala a nenaštvala.

Můžete to na něčem konkrétním přiblížit?

Naposledy vznikla takováhle situace během koncertu kapely East Side Sorry v rámci sympózia VODA. Téměř paralelně s koncertem se měl uskutečnit přesun udírny, z níž bude později sauna. Přesun probíhal z přední části pozemku, kde je Dům Jana Hálu, až na konec zahrady, což je asi sto padesát metrů. To sice není mnoho, ale pozemek je ve svahu a byl to celkem velký technický problém, čímž se akce prodloužila. Navíc už padla tma. Během poslední písně kapely se tak za oknem zjevil blikající traktor, který zdvihl udírnu a začal ji přesouvat. Po závěrečné písni se všichni přesunuli na tento neplánovaný „second stage“ a jako procesí následovali traktor s udírnou na lyžinách. Byla to nečekaná, ale strhující performance a Veronika Němcová s Michalem Kvetkom z kapely řekli, že na všech dalších koncertech budou požadovat traktor, který zdvihá udírnu.

Sympozium trvalo deset dní, což samo o sobě, s tak nahuštěným programem, bylo dost. Navíc paralelně na rezidenci pobývala umělkyně Michaela Casková. Za tu intenzitu jsem byla na jednu stranu ráda, na druhou stranu jsem si dění nemohla v klidu užít, čemuž bych se příště ráda vyhnula. Ještě nějaký čas tenhle punk režim potrvá, zatím nelze provozně jinak, je potřeba s tím počítat. I tak je to ovšem místo kolem Dům Jana Hálu kouzelné a má hodně silný vibe.

Miksi Ei? / Prečo nie? Z rezidence ve finské Mustarindě, 2019, foto: Zuzana Janečková

Jak poznamenalo přesídlení vaši tvůrčí a kurátorskou praxi?

Víc se věnuji své umělecké tvorbě a zapojila jsem se do různých mezioborových spoluprací. Například s Važeckou jaskyňou, s kulturním centrem Diera do sveta anebo se Slovenským múzeom ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovském Mikuláši. Nejsem typ, co umí udržovat vztahy na dálku telefonováním nebo psaním. Vnímám bytostnější vroucnost, když se po čase osobně setkáme, je to pro mě hodně emotivní. Pracovně jsme stále v kontaktu i s Galerií TIC. Je to dynamické na obou stranách. Nebýt všech předchozích zkušeností a setkání, nejsem tam, kde jsem. Vidím teď jasně, co všechno muselo proběhnout, aby se začalo dít to, co se děje teď.

Myslím, že zásadní pro mě byla rezidence ve Finsku v roce 2019, kdy si přes Open Call vybral můj projekt tamní spolek Mustarinda, propojující umění s výzkumem a propagující kulturní a ekologickou diverzitu. Pohybovala jsem se tam hodně pěšky, celé dny, na severu se také zrodil projekt Miksi ei?, o němž jsem tady už vyprávěla. Ve Finsku jsem si ujasnila zásadní věci – to, co chci teď skutečně dělat. Mám jisté vize a vše mi nyní přijde tak, jak to má být. Jakkoliv je to náročné a zatím se mi to nepodařilo stmelit, neumím si představit nic jiného. Předtím jsem stále snila, že půjdu někam, kde budu zkoumat velryby anebo tučňáky. V projektu Zimní semestr jsem se ostatně stylizovala do role tučňáka a dodnes mi z toho zůstalo divné jméno v mém e-mailovém účtu. Na Mustarinde jsem si uvědomila, jak je skvělé cestovat a mít klid na zamyšlení, nechat základní životní zabezpečení chvíli na někom jiném. Tahle péče je hodně důležitá. A stejně důležité je ty role střídat. Teď v říjnu jedu do Finska na celý měsíc. Budu pomáhat jako dobrovolník, tedy uvidím to i z druhé strany. Díky tomu můžu nabrat zkušenosti pro vznikající centrum ve Važci.

Klíčovým bodem pro změnu bylo, že jsem si stále připadala, že nejsem tam, kde bych měla být, ale neuměla jsem najít místo, kde bych být chtěla. Bylo to pro mě těžké, neboť osobní vztahy jsou pro mě vždy podstatnější. Připadala jsem si jako egoistka, že jdu realizovat to, co mě nejvíc přitahuje. Jakkoliv to zvenčí může vypadat, že jsem se zbláznila, konečně vím, co chci. Pro mě vždy byly typické vztahy kombinující práci a přátelství, nedokážu pracovat bez atmosféry, která vzniká touto kombinací, i když to pak samozřejmě není úplně jednoduché.

Prolíná se tedy váš osobní a umělecký život?

Maximálně a ve všem, neumím to vůbec oddělit. Chvíli jsem se o to pokoušela, ale vzdala jsem to, přišlo mi to ve výsledku zbytečné, nemožné a pro mě nepřirozené.

Co vám přineslo studium na umělecké škole?

Byl to pro mě objev. Jako kdybych se najednou vzbudila. Stalo se mi to během studia v Bánské Bystrici, pedagogické vedení bylo velmi progresivní a když jsem potom odešla na magisterské studium do Bratislavy na VŠVU, byla jsem první rok zklamaná, neboť to, co jsem zažila v Banské Bystrici, bylo o hodně silnější. Druhý rok však nastala zásadní změna, končila jsem u Anny Daučíkové, která mi důvěřovala navzdory tomu, že vizuální podoba práce vůbec nebyla šálek její kávy. I díky tomu jsem udělala dílo Unititled, které mám doteď asi nejraději. Za nejdůležitější zkrátka považuji vztahy a lidi. Vnímám je jako to nejvzácnější, a to na všech třech školách. A stejně tak v práci a ve všem ostatním.

Proč máte Untitled dosud asi nejraději?

Ve videu z roku 2008 Unititled moje babička četla moji značně nečitelnou diplomovou práci o pojmenovávání děl. Nečitelnost byl můj záměr, šlo o jakousi kritiku a vzdor vůči lingvistickým systémům, které jsem v tom čase chápala jako jistou formu jazykové onanie. Název vymyslela babička během práce. Kdybych už nic dalšího zajímavého neudělala, i tak jsem úplně spokojená. Je to dvojprojekce během níž babička čte vybrané části v různých domácích prostředích, ale i v lese, na zahradě či v galerii. Myslím, že nejlepší pasáže vznikly ve špajzu a v březovém háji, kde čte pasáže o temné energii ve vesmíru, o níž nevíme, odkud pochází. Babička se během čtení této části podívá nahoru, na oblohu, nadzvedne si brýle a mimovolně poví: „No, nějak se nám tady zatahuje…“ a pokračuje ve čtení. A na závěr, když už jsme měly skoro vše hotové, poví upřímně: „Tak, a již stačilo, najdi si jinou oběť.“

Jak vás ovlivňují světové události poslední doby – covid, válka na Ukrajině…? Promítají se tato témata do vaší tvorby?

Ukrajina je velmi blízko a děsí mě, jak rychle i tahle válka zevšedněla. Její vnímání se stalo jakousi rutinou. Do určité míry to ovšem chápu: jako když doktor každý den operuje a dochází u něho k jakési profesionální deformaci, respektive u bolestivých profesních záležitostí si zachovává chladnou hlavu, což je jistě nezbytné, jinak by se to nedalo psychicky a fyzicky zvládnout.

Do mé tvorby se nastalá situace promítla zatím jen při psaní textu o výstavě ukrajinského umělce Vlada Yurashka. To je malíř, který žije na Slovensku i s rodinou už dlouhou dobu a vůbec jsem ho do té doby neznala. Oslovila mě banskobystrická A7 Gallery, jestli bych o jeho výstavě Zatvorte oblohu nenapsala. Nakonec na výstavě nebyl zastoupen jen on, nýbrž celá jeho rodina i další jiní umělci, jeho kamarádi. Vnímala jsem to spíše jako sociální konstelaci než kurátorský projekt. Nikdy jsem nebyla při psaní recenze postavená do takovéto situace. Hodnoty se přesunuly jinam. Otázky související s lidskostí a etikou řešili v té době asi všichni umělci i teoretici.

Myslím, že takto „natěsno“ jsem rozporuplný pocit vztahující se ke smyslu a pozici umění zažila předtím pouze jednou, a to v situaci, když týden před vernisáží zemřela jedna vystavující umělkyně – Adéla Taübelová. Nechtěla jsem její výstavu nahradit jinou ani prodlužovat tu expozici předešlou. Vzniklo pak dílo, které bylo Adéle věnováno a vytvořil je umělec, který se měl spolu s ní na původní výstavě podílet a jenž byl jejím přítelem – Michal Cáb. Doteď je to pro mě jedna z nejsilnějších situací spojených s prezentací umění, jelikož smrt je stále tabu a to, jak k ní přistoupíme, mluví hodně o tom, jak žijeme.

Portrét Jana Hálu v plenéru, archív Liptovskej galérie Petra Michala Bohúňa, nedatované, foto: Erich Tylínek