Komitét pro řešení kanalizačních otázek

Kolektiv Hůlová, Havrda, Vrba, autoři autofikčních live instalací na pomezí slova, zvuku a obrazu uvádějí v MeetFactory pražskou premiéru nové performance Komitét pro řešení kanalizačních otázek.

„Pokud se stoky nevyplachují, mají namnoze špatný spád. Kal v nich zůstává ležeti, rozkládá se, a vyvinují se nepříjemně páchnoucí plyny, které do okolí vnikají a počestné občany svým hnusným puchem obtěžují. Stoky protahovati je nutné s použitím síly leckdy brutální leč výsledky dostavují se znamenitě a ke vší spokojenosti, pokud je tak činěno pravidelně a pokud možno co nejčastěji.“ – Zpravodaj Komitétu pro řešení kanalizačních otázek, Praha, 1883

Na konci 19.století se splašky v Praze likvidují čtyřmi způsoby: prvním je pravidelné vyvážení sudů uvnitř budov, tzv. soudková metoda. Nebo tzv. tlaková kanalizace, holandská metoda, kdy jsou výkaly pravidelně odsávány do ústřední stanice, odkud si je berou zemědělci. Třetí metoda tzv. gravitační splachovací je sítí podzemních potrubí, co užívají samospád a dešťovku i splašky odvádějí do řeky. Přes odpor některých odborníků se prosazuje gravitační splachovací kanalizace jako něco, co chce prosadit i pražský Komitét pro řešení kanalizačních otázek. V r. 1884 vyhlašuje zastupitelstvo v tomto smyslu soutěž na projekt generálního řešení pražské kanalizace. Sešlo se celkem pět projektů, zastupitelstvo všechny odmítlo. Všechny počítaly s vypouštěním splašků do Vltavy bez jakéhokoli čištění a nevěnovaly se zvlášť ani spodním vodám.

Kolektiv fascinuje příběh W. H. Lindleyho, německého inženýra, který pražskou kanalizační otázku vyřešil důmyslným systémem kanálů a čističkou odpadních vod v Bubenči, nejvyspělejší v tehdejší Evropě.

Zatímco se při putování pražskou kanalizací na vypůjčené lodiččce snažíme zjistit, čím končí Lindleyho kanál, napovrch tryskají naše vlastní splašky. Komitét pro řešení kanalizačních otázek je kanalizační meditaci o tom, jak se vyrovnat s vlastní minulostí. Jak otcové souvisejí s partnery. Čím vším je nutné projít po smrti blízkého člověka a zda lze věřit vlastní či „historické" paměti.

Po Já kimči (2022) a Řevnice, ulice Slepá (2023) jde o třetí společný projekt.

Koncepce: Petr Vrba, Petra Hůlová, Pavel Havrda
Text: Petra Hůlová
Hudba/zvuk: Petr Vrba, Pavel Havrda
Video/světla: Pavel Havrda
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Vavrečka, Ladislav Železný

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.