Kusy masa, které z reality fotoaparátem trhala šelma jménem Adam Holý

Výstava výstižně nazvaná Afterglow (ten výraz značí večerní záři po západu slunce či příjemné dozvuky nějaké události) není velká. Čítá několik desítek převážně barevných fotografií různého formátu uspořádaných do geometrických tvarů „běžících“ po stěnách galerie a zdůrazňujících diagonálu, což instalaci dodává na dynamice. U fotek, které jsou autorskými zvětšeninami dochovanými v archivu umělcova bratra Davida Holého, nenajdete popisky, střídají se formáty a náměty. Vzhledem k tomu, že některé exponáty jsou onou diagonální instalací „vyhnány“ až pod strop, u nich spíše jen tušíte, co zachycují.

Kurátorovi Davidu Koreckému jde tedy o vyvolání určitého pocitu, o navození emociálního napětí i vizuální uvolněnosti zároveň. Koresponduje to s povahou díla Adama Holého, která při letmém pohledu vyvolává dojem ne-řádu, chaosu, živelnosti, nekoordinovaných přískoků. Jenže při prohlížení si většího množství jeho děl se jako ve staré dobré vývojce vyjeví autorův vnitřní řád – svorníkem je energie snímání, určitý typ náhledu na svět, specifická kombinace dravosti, hédonismu, zdrženlivosti a dokonce i plachosti, což může znít jako dokonalý protimluv, když si vybavíme některé akty a portréty modelek, včetně snímků s obsahem, jak se dnes říká, velmi explicitním. Myslím, že nikoliv náhodou jsou na výstavě přítomny i dva snímky s kočkovitými šelmami. Rovněž Adam Holý byl šelma: zaťal drápy a urval si svým fotoaparátem kus světa. Však se to také neobešlo bez „krve“ – dokázal být při práci neoblomný, nic jej nezastavilo, aby „ulovil“, co si předsevzal, bez ohledu na lidi kolem sebe (ovšem i bez ohledu na sebe).

Adam Holý: Bez názvu, 2004. Z autorovy výstavy Afterglow v galerii pražské platformy Fotograf Zone. Courtesy: David Holý, Polansky Gallery

Ranař v meziprostorech

Zemřel mlád, dvaačtyřicet let, příčina smrti nikdy nebyla zveřejněna. Krátce po jeho smrti v červenci 2016 k tomu fotografův galerista Filip Polanský, jenž se podílí i na nynější výstavě, řekl v rozhovoru pro Lidovky.cz následující: „Adam si prošel v životě lecčíms, jako mnoho lidí, kteří chtějí životu vyrvat jeho tajemství a jsou hypersenzitivní. Vždy ale zvítězila jeho silná vůle nad závislostí, už mnoho let abstinoval, poslední roky také hodně sportoval. Podle vyšetřovatelů vše zatím ukazuje na přirozenou smrt, případ ale ještě není uzavřen.“

Takový odchod samozřejmě posiluje auru kolem tvůrce a přispívá ke vzniku legendy. Tím spíš, že Adam Holý byl svéráz, v něčem naprosté dítě své doby, v něčem svoji dobu přesáhl. Na podzim 1989 začal studovat Střední průmyslovou školu grafickou v pražské Hellichově ulici. V divokých raných devadesátkách spadl do drogové závislosti, nicméně v roce 1994 odmaturoval, na vysokou školu nešel – to raději vpadl do života, do víru dění, do existence na houpačce, podstupoval protidrogovou léčbu, kalil, fotil si pro sebe, ale také sehnal finančně zajímavé zakázky a s různou mírou autorského vkladu splnil to, co klienti (například O2, Peugeot, Reiffeisen Bank, Mattoni) žádali. Spolupracoval s tuzemskými edicemi lifestylových časopisů (Harper’s Bazaar, Elle či VICE), fotil některé hudebníky (Bruna Ferrariho především), podílel se na plakátech jak filmových (například ke snímkům Želary, Pelíšky, Samotáři, Paralelní světy), tak divadelních (pro Spolek Kašpar). Nafotil také některé vizuály pro karlovarský filmový festival. Srostlý byl s alternativním časopisem Živel, zásadně ovlivněným vlnou kyperpunku. Za autorskou knihu The Overview Effect získal na Cenách Czech Grand Design titul Fotograf roku (2015).

Adam Holý: Bez názvu, 2012. Z autorovy výstavy Afterglow v galerii pražské platformy Fotograf Zone. Courtesy: David Holý, Polansky Gallery

Říkával, že v komerčních zakázkách nezažívá „mystické vytržení“, do něhož se dostane při focení čistě pro sebe, při volné tvorbě. Ovšem realita byla taková, že Adam Holý náležel k těm, kteří v tuzemském prostředí silně přispěli k rozmlžení hranic mezi komercí a uměním, k rozmlžení, které je na jednu typické pro vizualitu pozdního kapitalismu s jeho vyzdvihováním autenticity, přičemž ovšem racionálně vyvolané trendy a trh určují, co je autentické, což je ve své podstatě protimluv. Současně však nelze všechno svádět na fluidnost kritérií posledních dekád. Vždyť módní a portrétní snímky takového Richarda Avedona nebo Cecila Beatona vznikaly v minulém století coby zakázky a čas je postupně transformoval ve vysoké umění. Co bylo pro Holého původně vzrušujícím balancováním, totiž ono pohybování se v meziprostorech mezi subjektivním a odosobněným focením, tak tento rajc v něm možná postupně slábl, a proto postupně více inklinoval k focení přírody, krajin. Na výstavě Afterglow je v suterénním video roomu galerie Fotograf Zone ke zhlédnutí několikaminutové, umně rytmizované a se sugestivním zvukovým podkresem vytvořené videopásmo – výtvarník Roman Štětina pro ně využil právě Holého krajinářské snímky.

Konvenční nekonvenčnost

Nad Holého fotografiemi modelek se časem vžilo tvrzení, že je jeho pohled naturalistický, syrový, silně sexualizovaný, atakující. V něčem ano, v něčem je však vlastně velmi konvenční a romantizující. Intimní fotografie modelek v sobě mixovaly exhibici, objektifikaci i blízkost a cit, protože Holý v takových pózách a situacích fotografoval ženy, s nimiž byl ve vztahu. Ale je třeba mít na paměti, že jeho naturalismus byl omezen na těla, která naturalistické zobrazení velmi dobře snesla, jež při takovém pohledu obstála, na těla mladá a náležitě rostlá. Holý sice stárl, po čtyřicítce už prostě byl tvůrcem středního věku, ale vrstevnice jeho inspiraci nesytily. Viděno v kontextu života jako takového, vytvářel – třeba jako to dodnes činí Tono Stano, jemuž i krátce asistoval – iluzi vytrženou z času. Krása, to je přece mládí, pružnost, výborné proporce. A je-li tělo na fotografii nějak poznamenáno, tak hezky „umělecky“, třeba namaskováním.

Adam Holý: Bez názvu, 2013. Z autorovy výstavy Afterglow v galerii pražské platformy Fotograf Zone. Courtesy: David Holý, Polansky Gallery

Toto a četné jiné souvislosti je užitečné mít brát v potaz při náhledu na dílo Adama Holého. Například to, zda „vyšší moc“ nerozhodla, že odešel svým způsobem v pravý čas, protože před deseti lety začínal pozvolna končit svět, v němž se pražský fotograf čtvrt století pohyboval jako ryba ve vodě. Lifestylové a vůbec obrazové časopisy vstupovaly do fáze existence výrazně ekonomicky obtížnější, než byla ta dosavadní.  Digitalizace a stále se zlepšující mobilní telefony přinesly inflaci fotografií, které mnohdy na první pohled vypadají, jako kdyby je fotil Holý, ale to je podobnost opravdu pouze vnější. Snad i takové souvislosti bude brát v potaz chystaná velká monografie Adama Holého – výstavu Afterglow lze chápat i jakousi drobnou ohlášku připravované knihy. Bylo by případné, kdyby ta monografie nebyla hagiografií, pomníkem, nýbrž otevřenou otázkou, pohledem, v němž je přítomen i vývoj poměrů a kritérií po roce 2016.

Zatím asi nejrozsáhlejší prací o životě a díle Adama Holého je teoretická bakalářská práce Michaely Džurné, která vznikla v roce 2018 a autorka ji obhájila na Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě. Práce je volně ke stažení, lze si z ní vydestilovat fakta a některé zajímavé výroky, ale v zásadě běží o nekritický spis dost zoufalé stylistické úrovně a plný literních i gramatických chyb. Takže nelze než se zvědavostí čekat, zda ta slibovaná monografie skutečně spatří světlo světa, a doufat, že její tvůrci budou při práci obdobně nároční a důkladní, jako byl Adam Holý při focení náročný i sám na sebe.