Dvě drobné a zcela rozdílné fotovýstavy v DOXu: Olbram Zoubek a Lukáš Procházka

V DOXu provozuje spolek Archiv výtvarného umění veřejnou knihovnu, má zde část svého pracoviště a pořádá tu komorní výstavy nebo představuje autorské knihy. Zatímco tato instituce shromažďuje dokumenty o současném českém a slovenském výtvarném umění jaksi en bloc, tedy nevýběrově, tak Nadační fond Kmentová Zoubek cílí, jak už z názvu vyplývá, na správu odkazu dvou významných českých sochařských tvůrců – Evy Kmentové (1928–1980) a Olbrama Zoubka (1926–2017), jež byli manželé. Právě ze zlomku materiálů této nadace byla sestavena výstava Olbram Zoubek a přátelé, která se koná u příležitosti 100. výročí umělcova narození. A že je instalována právě v prostorách Archivu výtvarného umění, má svůj dobrý historický důvod: základem této instituce se stal roku 1984 Jiřím Hůlou založený Studijní archiv Galerie H, přičemž jmenovaná galerie sídlila v Kostelci nad Černými lesy a v osmdesátých letech byla významným neoficiálním výstavním místem. Olbram Zoubek patřil k přátelskému okruhu Galerie H a podílel se na vzniku nástupnického Archivu výtvarného umění. Tím jsme tedy osvětlili síť vazeb a zázemí nynější výstavy, a nyní už k ní samotné.

Dostředivá síla

Koncepce a podoba expozice Olbram Zoubek a přátelé je velmi prostá. Jejím základem jsou skleněné panely s fotografiemi. Podél schodiště mezi dvěma podlažími výstavného prostoru se pak nachází pod skly několik plakátů na Zoubkovy výstavy a v tom vyšším podlaží se divák ocitne tváří v tvář i třem pro autora typickým figurativním plastikám, které doprovázejí desítky snímků, na nichž instalace stojí. Na záběrech, převážně černobílých, analogových, vidíme zas a znovu protagonistu a lidi, kteří za ním zašli do ateliéru, dostavili se na vernisáž nebo jinak se s ním potkali. Až na výjimky (snímky Pavla Jasanského, Tomkiho Němce, Ivo Loose, Jiřího Hankeho a několika málo dalších) jde o fotografie příležitostné, obyčejně dokumentační (nejpočetněji je autorsky zastoupen Ota Hájek), nezřídka hledíme i na vysloveně amatérské fotečky; u některých exponátů ani není uvedeno, kdo, kde a kdy snímek exponoval.

Tenhle pel mel je od sestavovatelů výstavy, mezi nimiž je i Polana Bregantová, dcera Zoubka a Kmentové, záměr. V doprovodném textu jej vysvětluje manžel Bregantové, filmový historik, kritik a kurátor Michal Bregant, generální ředitel Národního filmového archivu: „I v dobách analogové fotografie existoval je zvaný nadprodukce: Olbram Zoubek, jeho ateliér a jeho práce byly tak fotogenické, že se při výběru vystavených fotografií nabízely stovky notoricky se opakujících záběrů e dvorku, kde Zoubkovy sochy desítky let stály a čelily nepřízni počasí i přízni návštěvnictva. Onen dvorek v Salmovské ulici byl fotografován nesčetněkrát, byl atraktivní a zároveň tichý tak, že měl snad každý dojem, že zde vidí a zažívá něco neopakovatelného,“ píše Bregant.

Na plese (rok 1983 nebo 1984), zleva: Lenka Procházková, Ludvík Vaculík, Eva Kriseová, Olbram Zoubek, Jitka Vodňanská, Václav Havel, Anna Šabatová, Ivan Havel, Iva Kotrlá, Zdeněk Kotrlý. Tento snímek na výstavě není, ale dokresluje, že Zoubek sice málo a mimo centra tehdy „oficiálně“ vystavoval, současně se však pohyboval ve společnosti osob, které byly z běžného publikování a kulturního provozu zcela vyloučeny, foto: archiv ČTK

Hodnotit tedy onu snůšku záběrů z fotografické stránky dost dobře není možné, neboť zde primárně neběží o vizuální kvality, nýbrž o vzpomínky a zprávu o určitém společenství. Z obrazových dokumentů se tady dají „mezi řečí“ vyčíst zajímavé jevy a konstelace, zejména z časů normalizace. Hned na jejím počátku si Zoubek u mocných udělal pořádný vroubek: v červenci 1970 osadil bronzový náhrobek na hrob Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze, následující měsíc jej Státní bezpečnost nechala odstranit a v prosinci téhož roku přikázala náhrobek rozlít. Ve dvaasedmdesátém roce byla sochaři zakázána výstava v Brně. V následujících letech výstavně paběrkoval mimo hlavní město – v něm se představil až roku 1980, v Ústřední kulturním domě železničářů, neboť do „normální galerie“ nebyl v Praze vpuštěn, a to až do převratu! Od roku 1973 se živil jako restaurátor. Jako četní další výtvarníci se pohyboval na nejednoznačném území jakési tmavší šedé zóny: tito umělci nebyli vysloveně disidenti, ovšem své práce prezentovat v existující síti galerií a muzeí, o jejich tvorbě se psalo málo nebo vůbec.

Na fotografiích v DOXu je patrné, jak Zoubkova osobnost a tvorba měla značnou dostředivou sílu. Na jeho nepočetných vernisážích nebo v ateliéru se scházela společnost, v níž se ona „tmavěšedá“ zóna prolínala s disidentskými kruhy. Se Zoubkem na snímcích komunikují například výtvarníci Václav Boštík, Adriena Šimotová, kunsthistorik Jiří Šetlík, filozof Petr Rezek či herec a režisér Jan Kačer. Na záběru z autobusu, jímž spřízněná parta cestovala roku 1987 na výstavu v Galerii antického umění v Hostinném, sedí vedle jedné ze sester Válových vysoký mladý muž; to je Jaroslav Krbůšek, jenž na pražském Jižním Městě, v rámci Obvodního kulturního střediska Opatov, vedl galerijní prostor, kde dával prostor právě těm desítkám autorů, kteří na tom byli podobně jako Zoubek. Ten na jiném snímku v autobuse hovoří s kritikem a překladatelem Sergejem Machoninem (zahajoval mu výstavu roku 1986 ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích nad Bečvou); v sochařově ateliéru si na chlebíčkách pochutnávají a řeči vedou spisovatelé Ludvík Vaculík, Karel Pecka a socioložka Jiřina Šiklová, vše signatáři Charty 77.

Není hned nutné uchylovat se tu k polopatetickým řečem, že lidé tehdy k sobě měli blíž, než dneska, neboť k tomu by také mělo, ba muselo být hned dodáno, že v některých případech ta blízkost byla bohužel spojená i s podáváním hlášení Státní bezpečnosti, jak se později ukázalo. Nicméně z fotek na výstavě Olbram Zoubek a přátelé je patrné, že nenormální podmínky, v nichž se tehdy existovalo, přirozeně k sobě přitahovaly lidi bez ohledu na generace a umělecké disciplíny, že umělecká tvorba asi vážila víc, než dnes, byla určitými kruhy vnímána jako něco opravdového a podstatného, něco, za čím má cenu a smysl se vypravit a sdílet oslovení dílem. A pak ovšem – s koncem roku 1989 –  nastal střih. Olbram Zoubek mohl najednou vše a byl všude, to výstava rovněž naznačuje, ale už daleko méně výrazně, a to by také již byl trochu jiný příběh…

Nebinární gender a polopatismus

Archiv výtvarného umění má v DOXu také dost netradiční výstavní prostor pro autorskou knihu nazvaný Polička/Shelf. Tvoří jej jeden oddíl (o rozměrech 60 x 30 x 38 cm) ve velké knihovně výtvarných publikací, která dominuje hlavní místnosti archivu. Návštěvník si s knihou může sednout ke stolu, prohlížet si ji, číst si v ní. Nyní je do Poličky/Shelfu vložena autorská publikace Lukáše Procházky Učím se jazyk, kterým nikdy mluvit nebudu. Formou jde daleko spíše o zin, konkrétně o dvanáctistránkový barevný tisk formátu A4 na křídovém papíře, který dle tiráže vyšel v nákladu třiceti výtisků. Ale fotografie, které sešit obsahuje a v němž jsou doprovázeny texty, jsou také ve zvětšeném formátu vytištěny a instalovány na jedné ze zdí archivu.

Lukáš Procházka (* 1986) studoval na brněnském institutu PhotoGenia a věnuje se zejména konceptuální fotografii. Na projektu Učím se jazyk, kterým nikdy mluvit nebudu je to ihned patrné a mezi touto prezentací a souborem dokumentů o Olbramu Zoubkovi snad ani nemůže být větší rozdíl, typově jsou zde nůžky rozevřeny téměř absolutně. Vizualita Procházkových fotografií se nese plně v trendu vizuálně banální a technicky jakž takž únosné dokumentace každodenních předmětů z jeho osobního prostoru: v zásadě tyto konstelace a kompozice zvládnete pořídit telefonem, a dokonce k tomu ani nepotřebujete některý ze špičkových fotomobilů. Se staženou barevnou sytostí, s nádechem do světlé růžové Procházka zaznamenává kupříkladu část vybavení koupelnové skříňky, šatní skříně s košilemi, zpola jsou námětem květiny, zejména řezané, a když se jich ruka nebo jiná část těla dotýká, dá se předpokládat, že patří autorovi samotnému.

Snímek ze zinu a výstavy Lukáše Procházky Učím se jazyk, kterým nikdy nebudu mluvit, foto: Lukáš Procházka (redakčně doplněno pozadí, původní formát fotografie je dále v galerii)

Jako je krajně problematické požadovat nějakou vizuální originalitu od dokumentace společenských kontaktů Olbrama Zoubka, tak se tomu obdobně vzpírá Procházkův projekt, ačkoliv se na první pohled tolik liší. Ale tomuto autorovi je fotografie prvořadě prostředkem k „nefotografické“ výpovědi o sobě samém, o jeho intimní situaci. Bez textové složky by snímky byly prakticky nepochopitelné. V explikaci své série se autor odvolává na myšlenky proslulé americké filozofky Judith Butler, podle níž, píše fotograf, „gender není stabilní podstata, ale podstatně utvářený výkon. Série gest, stylizací a očekávání, které nikdy nelze zcela naplnit.“ Neboli: Procházka se vymezuje vůči binaritě genderu, ať je to gender ženský, anebo mužský; ani jeden pro něho není „plně obyvatelný“.

V sérii Učím se jazyk, kterým nikdy mluvit nebudu se to projevuje kupříkladu tak, že ke snímku košil v šatní skříni, obráceném vzhůru nohama, připíše text: „Dívám se na pánské košile v mém šatníku a říkám si, pro koho je vlastně nosím? Pro sebe? Pro ostatní?“ U fotografie černého, těžko identifikovatelného kusu oděvu visícího na ramínku se vypisuje z následujícího: „Na druhé rande se svou přítelkyní jsem jel v halence a feminně oblečený. Aby viděla, že to s tou nebinaritou myslím vážně a já viděl, jak to vnímá ona. Byl jsem z toho nervózní a sám sebe jsem se ptal ‚Proč si tohle děláš? Máš to zapotřebí?‘“ – Takovéto obrazově-textové „přiznání“, takovýto sebezpyt může být funkční, může z toho vzejít výpověď, s níž se lze konfrontovat a identifikovat, ovšem pod podmínkou, že nezůstane u nemastné neslané a neplodné slitiny náznakovosti a insitní doslovnosti, jak tomu u Lukáše Procházky, který se do své série nenasadil obrazově a textově nadoraz, zato se zaštítil autoritou Judith Butler. Výsledek je tezovitý a zaměnitelný. Pokud se jen trochu vnoříte do tohoto proudu současných tuzemských konceptuálních fotografických výpovědí, v němž Procházka snaživě plave a máchá rukama, rychle vyrozumíte, že jeho série je konvenční a jen přispívá k inflaci opatrnických intimit.

Na závěr provozní poznámka: navštívit Archiv výtvarného umění můžete zdarma, nemusíte si zakoupit vstupenku do DOXu na jeho „běžné“, rozsahově nepoměrně větší výstavy.