Nevídané poklady Jindřicha Štreita. Výstava, která našla klíč k fotografově jubileu

Nepopiratelná a jedinečná zásluha: nebýt jeho, dodnes by o Sovinci v okrese Bruntál, nic netušilo devadesát procent občanů České republiky, možná spíš víc. Jenže Jindřich Štreit tu nepatrnou obec pod stejnojmenným hradem uvedl do povědomí tuzemské kulturní veřejnosti, především výtvarné. Mezi roky 1974 až 1989 v Sovinci uspořádal bezmála sedmdesát sólových a skupinových výstav českých a slovenských umělců, z nichž nejeden se do oficiálních „svazových“ galerií neměl šanci dostat. Do koutu na Bruntálsku se zejména na vernisáže sjížděla pestrá a „podezřelá“ společnost, prostě lidé, které zajímala tvorba nepoplatná režimu.

Fotograf Jindřich Štreit na výstavě Z města ven! v Muzeu umění Olomouc. Foto: ČTK – Stanislav Heloňa

Ale to byla pouze jedna část aktivit „Jindry ze Sovince“, civilním povoláním učitele na základní škole – tedy jako pedagog se živil do roku 1982, kdy si jeho fotografií všimla bdělá ideologická oka a Štreit skončil na čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Posléze vyfasoval podmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou dvou let (trestný čin hanobení republiky a jejího představitele). Učit již dále nesměl, po pracovní epizodě v bruntálské knihovně, kde balil výtisky knih, jej přijali coby dispečera na Státním statku v Ryžovišti (zde pracoval až do počátku devadesátých let, kdy se plně upjal k fotografii). Na záběrech, jimiž pobouřil státní orgány, se vyskytovali jeho spoluobčané z nejbližšího okolí: zapomenutí lidé z vesnického prostředí, způsobem života i vizáží na míle vzdálení oficiální verzi prosperujícího a uvědomělého venkova. Všednost, šeď, tíže, špína, chlast, ale také obyčejná lidská blízkost, pospolitost prostá ideologických proklamací a požadavků, ovšem někdy provozovaná v sálech, kde na stěně visel portrét prezidenta Gustáva Husáka. Štreit tedy, pomineme-li jeho obživnou činnost, byl organizátorem výstav a fotodokumentaristou. A právě tuto dvojkolejnost Muzeum umění Olomouc výstavou Z města ven! přibližuje.

Životní, natož fotografická cesta Jindřicha Štreita je podchycena (například na Wikipedii je popsána vysloveně detailisticky), vznikly o něm dokumentární filmy, výstav měl nepočítaně, jeho knihy by zaplnily jednu pořádně velkou polici. Po pravdě: Štreit se „po sametu“ ocitl v obdobné situace jako sochař Olbram Zoubek. Oba před převratem mohli oficiálně jen paběrkovat, po listopadu 1989 se z nich stali tvůrci, kteří najednou mohli vše – Zoubkovy figurativní plastiky ozdobily řadu prostranství či budov, Štreit expanzivně vystavoval, publikoval, cestoval, začal učil na vysokých školách, šel na volnou nohu, získával stipendia. Olbram Zoubek své plastiky produkoval v množství, které nutně přineslo rozmělnění výrazu, vzájemnou zaměnitelnost jeho sporých figur. Jindřich Štreit s fotoaparátem intervenoval do různých prostředí, v nichž pořizoval cykly, které z valné části nedosahovaly kvalit jeho stěžejního souboru z let 1978–1989 Vesnice je svět (knižně 1993); v pozdějších kolekcích se sice vyskytovaly i výrazné jednotliviny, jako celek však ony fotointervence nebyly tak intenzivním svědectvím.

Pohled do fotografické části výstavy Jindřicha Štreita Z města ven! v Muzeu umění Olomouc. Foto: MUO – Zdeněk Sodoma

Co tedy podniknout k jubileu? V domovské obci je to jasné: tam je do 1. listopadu pod názvem Jindra ze Sovince přístupný průřez tou autorovou tvorbou, kterou má ve sbírkách Muzeum v Bruntále. To je v pořádku. V Muzeu umění Olomouc na to šli zásluhou tamní kurátorky Štěpánky Bieleszové, která zároveň (stejně jako Štreit) učí na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, jinak. A to je dobře! Připravili nerozsáhlou výstavu, jejíž název „je převzat z díla Rudolfa Sikory z roku 1970 a odkazuje k dobovým přesunům z center na periferii – do míst, kde bylo možné svobodněji tvořit, vystavovat a sdílet,“ jak stojí v textu k expozici, jež dostala podtitul Fotografická a kurátorská činnost Jindřicha Štreita. Rozdělena je do dvou protilehlých sálů, Salonu a Kabinetu. V jednom se nachází výběr ze souboru Vesnice je svět (+ je zde promítán film o autorovi), v druhém sále výběr z uměleckých děl, která má Štreit ve své osobní sbírce. K oběma těm částem se patří něco poznamenat.

Byl pod tlakem – a ve formě

Soubor Vesnice je svět je v české dokumentární tvorbě dnes klasikou, jejíž některé snímky byly nesčíslněkrát reprodukovány a možná vstoupily do veřejného povědomí po způsobu zlidovělých děl, u nichž autorství přestalo být důležité. Ale pro olomoucké muzeum Štreit prošel archiv a vybral z „Vesnice“ několik málo desítek dosud neznámých, nepublikovaných snímků, které nechal vytisknout v syté černobílé škále na kvalitní barytový papír, což umocňuje jejich syrovost. Koncentroval se na roky 1982 a 1983, tedy na období, kdy byl ze strany státních orgánů pod největším tlakem. Instalované práce nezaostávají za těmi, které před třiatřiceti lety vyšly poprvé knižně. Štreit byl v osmdesátých letech ve vrcholné formě, jeho pozorovatelství bez obezliček šlo k jádru věci, dokumentoval situace venkovských lidí přímočaře, přitom empaticky, byl jedním z nich, stranou šla estetika, zůstala „nahá“ existenciální situace, vesměs docela obyčejná, všední, sousedská. Nynější sestava v Muzeu umění Olomouc tak divákovi, jenž je se Štreitovou tvorbou obeznámen, přináší vítané doplnění, zatímco divák dosud neznalý autorovy tvorby se setká s reprezentativní ukázkou, ačkoliv jde o práce vytažené na světlo až teď.

Pohled do výtvarné části výstavy Z města ven! v Muzeu umění Olomouc, ze sbírky Jindřicha Štreita – vlevo Stanislav Zippe: Bez názvu (1992, olej, plátno), vpravo Vladimír Kopecký: Bez názvu (80. léta, akryl, sololit). Foto: ČT art – Josef Chuchma

Když přejdeme do protějšího sálu, ocitneme se v „kabinetu“ s ukázkami výtvarných děl českých a slovenských umělců, kteří v Sovinci díky Štreitovi vystavovali. Namátkou: Adriena Šimotová, Marie Blabolilová, Karel Nepraš, Dalibor Chatrný, Vladimír Kopecký, Václav Bláha, Kurt Gebauer, Július Koller. S touto organizační aktivitou začal v polovině sedmdesátých let, skončil s ní počátkem let devadesátých, když padla ideologická omezení a vystavovat již mohl, zjednodušeně řečeno, kdo chtěl a co chtěl. Tahle část olomoucké výstavy by ovšem žádala zevrubnější vysvětlení než to, že „se soustředí na Štreitovu kurátorskou činnost na Sovinci“. Jestli jsem to dobře pochopil z tiskových materiálů, konkrétně z dodaných informací k fotografiím exponátů, díla pocházejí ze sbírky Jindřicha Štreita. Budoval ji jak? Soustavně? Programově nakupoval či díla dostával darem, takže se mu „samovolně“ scházela? Jak je početná? A tak dál.

Holou skutečností je, že v sále jsou k vidění díla především z osmdesátých a devadesátých let, některá přitom nesou datace, kdy Štreit již výstavy na hradě Sovinec neorganizoval. Tím spíš by okolnosti sbírky a výstavního výběru stály za vysvětlení, informační cudnost není na místě. Takhle si prostě projdeme instalaci, o níž můžeme říct, že je sestavena s vkusem, jsou zde pěkné kousky, někdy přímo poklady, ale protože každého tvůrce reprezentuje jedno dílo, výsledný dojem se dá přirovnat ke konzumaci kolekce excelentních jednohubek, jimž ovšem chybí scelující příběh.