Sbohem, můj sladký domove

Dvacetiletý Nicolas je starším ze dvou synů zchudlých aristokratů. Jeho matka je neurastenická pěvecká diva, otec alkoholik. V pokojích jim volně poletují bílí ptáci se širokými křídly, po domě se plíží podivínští sluhové. Nicolas utíká do Paříže a snaží se na rodinu zapomenout. Střídá jedno zaměstnání za druhým, čistí okna, umývá nádobí a poznává spoustu nejrůznějších dívek. Snímek připomíná nejen svými surrealistickými a symbolickými prvky díla Luise Buñuela, avšak jejich sarkastičnost nahrazuje humornými paradoxy a poetizující smířlivostí ke slabinám protagonistů. Zároveň přesahuje do obecné polohy podobenství o „volbě“ životního osudu, o míjení a setkávání lidí.

Dva muži zpívají francouzsky píseň způsobem, jako by vypadla z gruzínského kánonu. Jedním z nich je Otar Ioseliani. Pozorně je sledují dva psi, hledáček kamery Williama Lubtchanského, možná také Jean Vigo a Jacques Tati. Kolem mužů přitom neúnavně krouží elektrický vláček. Muži si navzájem vymění svršky a pokračují ve zpěvu. Skutečný vlak mezitím odjíždí někam do dáli. Sbohem, můj sladký domove má ústřední zápletku i dialogy. Má také jasné a citlivě zpracované téma, jak naznačuje název filmu. Díky mistrovské práci s mizanscénou se ale můžete také nechat unášet proudem obrazů, ve kterých přebývají bytosti, včetně četných zástupců fauny.

Ioselianiho filmy nehledě na to, zda natočené v Gruzii či ve Francii, nespadají do žádné „školy“ nebo národní tradice. Režisér ve Francii nikdy nepřijal politický azyl a Sbohem, můj sladký domove je snímek podobně neslučitelný s institucionálními omezeními filmového průmyslu, jako byly ty, které natočil před svou emigrací. Ioseliani jím napovídá, že žije svůj exil nikoli jako trpně snášený trest, ale spíš jako kdyby se probudil do jakéhosi zvláštního snu.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.