Sdílená blízkost

17. 2. 2024, Libčice nad Vltavou

Typ akce
Výstava
web
https://www.arto.to
Místo
Arto.to
Areál Šroubáren 860, Libčice nad Vltavou
zobrazit na mapě

Výstava prací studentek a studentů ateliéru Intermédií 1 Mileny Dopitové z AVU.

Sdílená blízkost: Ema Bartošová, Jakub Hons, Barbora Koblasová, Matěj Radosta, Magdaléna Rajchlová, Jan Slanina, Viktorie Součková, Pavlína Šváchová

Doprovodný program:

      1. 2024 v 15 hodin – komentovaná prohlídka s umělci a kurátorkou
      1. 2024 v 15 hodin – křest katalogu
      1. 2024 v 15 hodin – víkendová rodinná dílna pro seniory a rodiny s dětmi
      1. 2024 v 15 hodin – komentovaná prohlídka s umělci a kurátorkou, derniéra výstavy

Galerie arto.to v Uhelném mlýně v areálu bývalých šroubáren v Libčicích nad Vltavou zahájí v pátek 26. 1. 2024 první výstavu letošního cyklu zabývajícího se tématem Vztahy. Výstava představí multimediální práce nejmladší generace českých umělkyň a umělců; všichni vystavující aktuálně studují v ateliéru Intermédií 1 pod vedením Mileny Dopitové na pražské Akademii výtvarných umění.

Soubor pro výstavu vznikl z větší části během roku 2023 na základě lakonického klauzurního zadání: Rodokmen. Přestože téma odkazuje spíše k rešerši v rodinném původu, ukázalo se, že studenti měli potřebu téma zpracovat jinak a naprosto osobně. Nejmladší umělecká generace (nejstarší z vystavených autorů je ročník 1995 a nejmladší 2002) nejen že se nebojí o těžkých osobních tématech mluvit, ale dokonce má potřebu se k nim vyjadřovat. Jedná se o témata, která jsou dodnes alespoň částečně tabuizovaná, přestože v posledních letech můžeme vidět, že právě mladá generace, chce o těžkých tématech, často vázaných na osobní identitu, veřejně hovořit. Všechna díla se určitým způsobem dotýkají tématu rodinných vztahů. Některé perspektivy jsou velmi drsné, jako například práce Magdalény Rajchlové Alela, tematizující duševní onemocnění v rodině, o kterém se nemluví ve slepé víře, že problém tak přestane existovat. Autorka pracuje s textilním médiem a vytváří objekt připomínající bující chapadla rozpínající se tím víc, čím usilovněji se je snažíme ignorovat.

Na výstavě Sdílená blízkost bude objekt instalován ve výtahu v galerii: vyčnívající chapadla znemožňují uzavření dveří výtahu a upozorňují tak na nutnost vzít jejich existenci v potaz, ať se nám to líbí, nebo nikoliv. Dalším dílem, které vychází z velmi těžké osobní situace autora, je obraz Matěje Radosty, který tematizuje svou nedávnou zkušenost, kdy za účelem vlastního uzdravení musel podniknout drastický krok a přerušit všechny rodinné vztahy. Pro tuto situaci ve své malbě používá metaforu morového doktora, který měl sice pacienty nakažené morem léčit, ale pravděpodobnost, že se sám nakazí, byla velmi vysoká. Autor pracuje se symbolikou masky ptáka, kterou moroví doktoři nosili a jejíž symbolika je paradoxní a bezvýchodná: lidé na jednu stranu věřili, že tím, kdo mor přenáší, jsou ptáci, ale zároveň byli také přesvědčeni, že právě proto doktory tato maska ochrání. Autor tak poukazuje na bezvýchodnost vlastní situace, kdy trauma nelze léčit jinak než dalším traumatem a doufat, že nedojde k zahlcení.

Zcela odlišnou zkušenost má Pavlína Šváchová, jejíž dílo Chléb náš, sestávající z videa a sochy, zprostředkovává vlastní zkušenost z dětství. Autorčini rodiče měli totiž v pěstounské péči čtyři děti z dětského domova. Video zachycuje rodinu, jak sedí u stolu, kde společně přeříkávají lidovou říkanku o dědkovi a řepě a u toho společně staví sochu z chlebů. Dílo poukazuje na silnou roli pospolitosti, která je důležitějším kamenem rodiny než genetická příbuznost. Happening společného tvoření sochy zopakuje autorka na vernisáži za spoluúčasti návštěvníků a výsledná socha bude vystavena spolu s videem po zbytek výstavy. Další dílo s pozitivním, byť hořkosladkým vyzněním je dílo Barbory Koblasové Finally To(Get)Her. Autorka se ve videu vypořádává se vztahem k babičce, kterou neměla možnost nikdy poznat, ale celý život je k ní přirovnávána, a tak s ní cítí zvláštní spojení. Výtvarnice se rozhodla toto spojení naplnit alespoň s tím, co jí po babičce zbylo. V poetickém a zároveň humorném videu cestuje v babiččině kožichu s urnou s jejím popelem po místech, která by si s ní přála navštívit. Práce poukazuje jednak na pevné vazby mezi některými členy rodiny napříč generacemi, ale také překračuje náš způsob vnímání mrtvých – odkládá stranou strach ze zneuctění památky a zaměřuje se na autentický vztah s daným člověkem. S tématem babičky pracuje rovněž dílo Viktorie Součkové Až dozraje, ve kterém se autorka zaměřuje na specificky ženskou linii babička – dcera – vnučka. Tři kovové konstrukce vycházejí z tvarů křivek ženského těla a poukazují na tři velmi odlišné osobnosti spojené stejným společenský údělem, skrze nějž mohou dosáhnout jinak těžce hledané jednoty a pochopení. K minulým generacím se obrací i práce Jakuba Honse, a to prostřednictvím starých rodinných perských koberců. Autor si vybral koberce z toho důvodu, že do svých chlupů natahují rodinné vzpomínky, radosti i traumata a že když se o něčem nemluví, „zamete se to pod koberec“. S konkrétními rodinnými peršany autor pracuje terapeuticky – přes tradiční vzory stříká pastelovými barvami viditelně stylisticky odlišné geometrické tvary, aby narušil strnulé a – mnohdy nenápadné až líbezné – toxické rodinné vzorce. Tématu stáří obecně se z méně osobního a více výzkumného pohledu věnuje Jan Slanina. Betonová socha v životní velikosti vychází sice z konkrétní fotografie autorových prarodičů na verandě jejich domu, avšak tuto podobiznu autor v soše abstrahuje a dělá tak krok od osobního k obecnému – zabývá se problematikou absentující reprezentace stáří ve veřejném prostoru. Socha bude umístěna venku před galerií stejně jako poslední z děl uvedených na výstavě Sdílená blízkost. Tím je betonový objekt s názvem To není nevím, já vím, jehož autorkou je Ema Bartošová. Mohutný kolos završený slaměným copem symbolizuje hledání vlastního já v neustálé snaze vyhovět požadavkům okolí. Jak se neustále obalujeme dalšími a dalšími vrstvami, máme problém se přes všechny ty nánosy sami k sobě dostat. Děláme to všichni, přestože víme, že to je špatně a že není vůbec snadné se z těchto nánosů vymanit.

Výstava si klade za cíl oslovit diváky všech generací, a to jak prostřednictvím doprovodných programů pro předškolní a školní skupiny, tak specificky pro tuto výstavu vzniklých dílen pro libčický Klub seniorů. Téma rodinných vztahů se dotýká nás všech bez ohledu na to, kolik nám je let nebo jak moc jsme zvyklí vnímat současné umění. Opatrně vysloveným přáním je, aby výstava přispěla ke zboření mýtu o nesrozumitelnosti či bezobsažnosti současného umění, neboť pravý opak je pravdou.

Výstavu doprovodí autorský katalog v česko-anglické verzi.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.

nejčtenější články