Šoa I.

Adornovo kategorické prohlášení, že „není možné psát básně po Osvětimi“ bylo tisíckrát vyvráceno, i kinematografie se od poloviny minulého století dočkala nemála děl, k nimž po zásluze lze přiřadit přívlastek „mistrovské“. U filmu Šoa si s ním nevystačíme, kromě toho by zde působilo hodně nepatřičně. Film Clauda Lanzmanna náleží k základním „textům“ civilizace, k oněm pro paměť lidstva nenahraditelným kronikám-svědectvím, k nimž se každé další pokolení bude obracet pro odpověď na otázku, kam až dokáže člověk zajít. Co všechno je schopen udělat druhému člověku. V posledku: co to vlastně „člověk“ je.

V roce 1974 se Claude Lanzmann vydal na cestu, která trvala jedenáct let. Treblinka, Sobibor, Osvětim, Chelmno, Varšava s jejím bývalým židovským ghettem. Natáčel tato místa, jak tehdy vypadala, a vyptával se lidí, kteří si pamatovali, co se tam odehrálo o třicet, čtyřicet let dřív. Svědectví těch, kteří zažili masové vraždění, ale i těch, kteří ho plánovali a prováděli (ti druzí mnohdy netušili, že jsou filmováni). Použití archivních záběrů si Lanzmann striktně zakázal.

Poslední velká přehlídka tvorby Clauda Lanzmanna se odehrála loni v listopadu v pařížském Centre Pompidou, v atmosféře rozjitřené antisemitským terorem ze 7. října 2023. Kritička Charlotte Garson zmínila následně v Cahiers du cinéma (leden 2024), že by byla škoda, kdyby výlučně historizující pohled (jakkoli právě dnes pochopitelný) nedovolil vidět v Šoa i „dílo naplněné fyzickou energií naslouchání, dílo s výsostně muzikální montáží, podílející se na gestu totální mizascény“.

K tomu zbývá připomenout, jak výrazně se na filmu Šoa podepsal „svědek světla“ (tak jsme ho v roce 2010 nazvali při naší poctě v Ponrepu). William Lubtchansky, kameraman pokaždé mimořádně citlivý k charakteru místa, kde se právě natáčí, nepostradatelný souputník Jacquesa Rivetta a častý spolupracovník Godarda, Strauba, Truffauta – a Otara Ioselianiho.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.