Film Pod parou je českou ženskou verzí dánského Chlastu, viděnou mužskou optikou
Dánský Chlast má v kinech svou českou verzi nazvanou Pod parou. Co nám tahle komedie říká o ženském pití? Je feministickým gestem, nebo podporuje stereotypy a alkohol spíš prodává? A jak to dopadne, když film o ženském přátelství natočí výhradně mužský tým?
Překlopit oscarový dánský film Chlast (2020) do české verze a do hlavní role, kterou původně hraje Mads Mikkelsen, obsadit Hanu Vagnerovou, zní na první pohled jako vtip. Ale: Česko je třetí na světě ve spotřebě alkoholu, jeden a půl milionu obyvatel má nakročeno k rizikovému pití, roste alkoholismus žen. Půlmilionová návštěvnost a pozitivní kritické ohlasy loňského Zápisníku alkoholičky pak takovému filmu otevřely dveře dokořán.
Když v covidovém roce 2020 posbírala hořká komedie Chlast plejádu cen, bylo to příznačné. Uzavření lidí doma a dosud nepoznané prožívání dopadů pandemie vedlo mimo jiné k posílení alkoholismu. Anekdotický nápad čtyř kamarádů učitelů, kteří se rozhodnou vystoupit z rutiny svých životů udržováním si stálé hladinky v krvi, byl zábavný, aktuální i podvratný. Režisér Thomas Vinterberg v Chlastu nemoralizuje. Spíše ukazuje, jak věci, jež přinášejí radost, můžou zároveň škodit – a jak tenká hranice mezi tím vede. Činí to samé i snímek Pod parou, první adaptace původní dánské látky na světě (americká se chystá)?
Trailer k filmu Chlast, zdroj: YouTube O ženách bez žen
Rudolf Biermann působí především jako producent. Je podepsaný pod filmy Jana Hřebejka, Martina Šulíka, Jiřího Vejdělka či Alice Nellis. Sám režíroval dva snímky o organizovaném zločinu ve slovenské politice: Sviňa a Válka policajtů. Oba jsou adaptacemi literárních předloh Arpáda Soltésze. Původní scénář Chlastu, který napsali dva výrazní dánští tvůrci – Thomas Vinterberg a Tobias Lindholm – pro české (a slovenské) publikum adaptoval Roman Olekšák, scenárista desítek dílů nejrůznějších seriálových kriminálek. Kameru měl na starosti oceňovaný Martin Štrba (Šarlatán, Masaryk, Zahrada). A střih Ondřej Azor, s nímž Biermann spolupracoval i na svých dvou předchozích snímcích. A tady nastává problém.
Film, který je podle slov Biermanna i Olekšáka nikoli o alkoholu, nýbrž především o přátelství, a v jehož středu stojí čtyři emancipované ženy, něco zoufale postrádá: tvůrkyně za kamerou. I jedna kolemjdoucí žena by pravděpodobně nabídla větší vhled do dynamiky čtyř různě starých učitelek na střední škole, než čtyři starší muži.
Trailer k filmu Pod parou, zdroj: YouTube Škoda, neboť casting protagonistek je výborný a především během pitek mezi nimi evidentně funguje herecká chemie. Osvěžující je také vidět jejich přátelství jako netoxické (paradoxně vzhledem k toxicitě alkoholového experimentu). Stejně jako v předloze tu navíc opačné pohlaví v podstatě absentuje. Důraz není kladen na vztahy s muži, ale na ženy samotné. Skvělé! V čem tedy tkví problém? Přes všechny herecké kvality – Hana Vagnerová je uvěřitelně strnulá, Judit Pecháček sympaticky trhlá, Alžběta Ferencová má velký cit pro komediální timing, Zuzana Bydžovská jako dobrosrdečná tělocvikářka je fenomenální – celek podivně drhne.
Největší úskalí spočívá v tom, že chování postav je až příliš věrné dánským předobrazům, avšak v převrácené genderové roli často nefunguje. Mohli byste namítnout, že se tím tvůrci vlastně vzpírají stereotypům a posilují feministické vyznění. Jenže ve výsledku to většinou vypadá, že se herečkám podařilo dostat do filmu ženskou sounáležitost scénáři navzdory. Proto jsou také nejuvěřitelnější scény, v nichž se vůbec nemluví, ale „jen“ tančí, pije a zpívá. Jakmile dojde na dialogy, začíná křeč. Když Bydžovská radí Vagnerové, ať manžela neopouští, protože „přece patří k sobě a vždycky to tak bylo“, ačkoliv ji nefungující vztah zatím dovedl především k alkoholismu, působí to nejen jalově, ale taky nepřirozeně. Zatímco odtažitější vztah Mikkelsena a Bo Larsena a neohrabanost jejich konverzace tematizovala deficity mužského přátelství, zde jednoduché překlopení nefunguje. Takhle by se dvě blízké ženy, i na základě předchozího dění na plátně, nebavily. Nerealističnost nedovolí se na postavy napojit. Zůstáváme – na rozdíl od Vinterbergova Chlastu – pouze na povrchu.
Nepomáhají tomu ani přidružené mužské výkony, naštěstí se jich tu vyskytuje pomálu. Asi nejtopornější je Jiří Havelka, jehož postava manžela postrádá jakékoli nuance a z filmu vychází coby hulvát, u něhož netušíme, proč by s ním hrdinka měla chtít udržet vztah. Tím pádem se vytrácí napětí, jak to s jejich manželstvím dopadne. Petr Čtvrtníček sice násobně převyšuje všechny další mužské role a jeho taxikářské cameo je samo o sobě roztomilé, ovšem rozhodnutí tvůrců, že jej spárují s o pětadvacet let mladší Judit Pecháček, už tolik ne.
Sexy pití ve světovém Mikulově
Právě proto, že by to mohl být dobrý film, rozčiluje, že minimálně scénář nepsala žena. Skoro se nabízí říct, že žádnému filmu nikdy tolik nechyběla ženská ruka jako právě Pod parou. Vyvstává to obzvlášť při srovnání se Zápisníkem alkoholičky Dana Svátka, který vychází z autobiografických blogů Michaely Duffkové, oceněných Magnesií Literou. Pod parou sice působí v mnoha ohledech světověji než Zápisník alkoholičky, ale v napojení na ženskou hrdinku se Svátkovu snímku ani nepřiblíží.
Olekšák se při přepisu scénáře soustředil více na to, jak zobrazit ženské pití tak, aby nebylo dehonestující, než na posuny charakterů jako takových. Při snaze, aby protagonistky nepřestaly být na plátně ani s narůstajícími promile přitažlivé, se vytratilo to podstatné, čeho se Zápisník alkoholičky ani Chlast nebojí. Přitom Pod parou obsahuje výrazné scény. Kupříkladu návštěva svatebního salonu namísto supermarketu by mohla sklouznout ke klišé, ale funguje jako zábavný začátek divokého večírku. A taneční intermezzo Vagnerové končící krvácejícím nosem je adaptační posun, který se vyloženě povedl.
Světovost – ve formě kvalitního svícení a záběrování, barevnosti, soundtracku, lokací, kostýmů – je sice ve filmu přítomna, jenže někdy působí až legračně. Mikulov, kam tvůrci děj situovali, je fotogenická lokalita. Ve filmu se však stává až pohlednicovou atrakcí. Vkusná potemnělá dánská restaurace se v mikulovském podání mění v naleštěné dějiště pro čnějící product placement. Tam, kde Mikkelsen vytahuje z kabinetu ošuntělé fotky Churchilla a Hitlera, přichází Vagnerová s groteskně velkými portréty zářícími novotou. Interiéry i exteriéry jsou skoro pohádkové. Nablýskaný Mini Cooper brázdí moravskou přírodu jako v reklamě. Takové drobnosti dohromady skládají podivně papundeklový celek.
Máme tolik kvalitních ingrediencí. A přece to nestačí! Jak by to asi natočila Tereza Nvotová, nebo Rozálie Kohoutová? Jak by postavy napsaly scenáristky Klára Vlasáková, nebo Sára Zeithammerová? A co by ve střihu zachránily Janka Vlčková či Kateřina Krutská-Vrbová? Dokud budou většinu snímků o ženách natáčet muži, filmy budou strádat. Problém není v tom, že by byli Biermann nebo Olekšák špatní tvůrci. Někdy je však třeba rozpoznat, že je čas přizvat do party filmařky.
Nejsmutnější ze všeho nakonec je, že Pod parou je reklamou na vinařství. U série Bobule to chápu, ty jako marketingový tah v podstatě vznikly. U filmu tematizujícího tenkou linii mezi uvolněním a alkoholismem je to eticky za hranou.
Plakát k filmu, foto: CinemArt
Pod parou (Česko, Slovensko, 2025, stopáž 119 minut)
Režie: Rudolf Biermann, scénář: Roman Olekšák, původní scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg, kamera: Martin Štrba, hudba: Vladimír Martinka, střih: Ondrej Azor. Hrají: Hana Vagnerová, Judit Pecháček, Alžbeta Ferencová, Zuzana Bydžovská, Jiří Havelka, Martin Myšička, Petr Čtvrtníček a další.
Premiéra 7. srpna 2025.
