Stalker

Vědec a spisovatel na cestě do Zóny. Nejasný přislib, jejž reprezentuje Zóna, je pro jednoho intelektuála nebezpečný, druhý odmítá v něj vůbec věřit. Stalkerovi, který je doprovází, vzdělanost obou společníků chybí; zná jenom cestu.

Petr Král: „Nejenže tu je všechno nerozlučně hmotné – smyslné – a ‚duchovní‘, že vnější podoby věcí nelze oddělit od jejich emotivních významů a od zkoumání jejich vnitřního smyslu – až jsou Tarkovského filmy i vzácně důslednou zprávou o fungování jedné subjektivity. Přesahují jaksi hranice umění i tím, jak spojují záměrné‚ tvárné úsilí s citlivostí k tajemství v ‚přírodním‘ stavu. Ať jsou Tarkovského vize sebekomponovanější, mají nutnost spontánních usazenin, obrazů, které si filmař nevymyslel, ale nechal je v sobě uzrát a vykrystalizovat; uchovávají si tak temné, nezredukovatelné jádro podobně jako tajemné situace v životě nebo jako ty uhrančivé, ‚z nebe spadlé‘ filmy, jimž dala jedinečnou poesii spíš souhra okolností než autorský záměr. Jsou zkrátka stvořené málem v božském smyslu, jako jsoucno samo; a lidé i věci k nám v nich přicházejí s tak jedinečnou přesností, naléhavostí, grácií, jako bychom se sami octli ve stavu milosti a vnímali náhle všechno dvojnásob intenzivně. (…) Třeba jsou tak vystavěny nad propastí, lidská existence i svět sám nejsou pro Tarkovského bez smyslu. Ve ‚Stalkerovi‘ je záběr, kdy kamera zvolna opouští jílovitou, mechem porostlou půdu a zvedá se k šedému pozadí, které se zdá prázdné, v němž ale náhle rozeznáme vodu jakési zátoky; na obzoru nám ji ohraničí řádka stromů, jejichž odlesky ve vodě jsou jako křehké, nehmotné kořeny. Voda se zdá být materializací prázdna, stromy jako by sem vpisovaly smysl ztotožněný s prázdnem samým, s jeho uvědoměním a přijetím. Jde jaksi jen o to, připustit si cizost světa, ale nesmířit se s ní, proměnit ji ve vlastní disponovanost a otevřenost. Tarkovský tu má blízko k Antonionimu a k jeho sondování cizích rozloh vesmíru.“

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.