A já nevím, co si s tím počít, přiznává autor knižní reportáže o „novém Polsku“

Po druhé světové válce Polsko ztratilo Kresy, území na východě, zato získalo velký kus země na západě mezi Odrou a Nisou, která předtím patřila Německu. To samozřejmě vedlo k rozsáhlé repatriaci, ale i k dalším aspektům, které v ČR dobře známe díky Sudetům – k velkým ekonomickým rozdílům mezi centrální částí země a nově nabytými územími, ke ztrátě historických kontinuity a jejímu opětovnému hledání i k rozsáhlým diskusím, nakolik má na tato území Polsko nárok, nakolik jsou skutečně polská. A v neposlední řadě: Co vlastně znamená, že je nějaké území polské?

Zbigniew Rokita (* 1989) se v knize Odřanie. Novým Polskem od Slezska k moři, která v originále vyšla předloni, právě na toto území zaměřil. V Polsku se pro ně používá výraz „znovuzískaná území“. Avšak hned na první straně autor vysvětluje, že on tento „propagandistický“ termín používat nechce – dané sousloví totiž naznačuje, že Polsko po druhé světové válce získalo zpět to, co mu patřilo, pravda je ovšem taková, že velká část tohoto území „Polsku nepatřila už řadu staletí, těžko tedy hovořit o nějakém navracení“. Reportér raději používá pojem Odřanie, odkazující na tok řeky Odry, která touto oblastí protéká, a rozděluje Polsko právě na Odřanie a Vislanie (jímž protéká řeka Visla).

Zkouším zjistit, jak se věci mají

Zbigniew Rokita se řadí mezi hvězdy současné polské reportáže. Za titul Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku z roku 2020 získal tamní asi nejvýznamnější literární cenu Nike. Úspěšný byl i jeho titul Králové střelců. Sport ve stínu impéria z roku 2018, který v překladu Martina Veselky vydal Absynt v první polovině tohoto roku. A přestože v edici Prokletí reportéři tohoto nakladatelství není zvykem, že by v jednom roce vyšlo vícero titulů jednoho autora či jedné autorky, kniha Odřanie vyšla s odstupem pouhých několika měsíců od Králů střelců.

Oba tituly spojuje to, že autora k jejich sepsání vedle silný osobní zájem. Josef Chuchma zde v červnu připomněl, jak se Rokita v doslovu k českému vydání Králů střelců vyznává z lásky k fotbalu. O Odřanii zase píše následující: „Do polské Odřanie mě to táhlo odjakživa. Zamiloval jsem si ji – já, kříženec ze znovuzískaných území, v jehož žilách koluje krev původních obyvatel i nových osídlenců.“ A jinde: „… já se i díky této knize chci přesvědčit, jestli náhodou i já neústím do Odry, jestli i já nejsem jedním z Odřanů.“

Gdaňsk v roce 1935, respektive tehdy se nazýval Danzig. Propaganda NSDAP před volbami, foto: ČTK / SZ-Photo Scherl

Zatímco Králové střelců nabízeli téma, na nějž se snadno napojili i tuzemští čtenáři a čtenářky, autorovu následně česky vydanou knihu vede o poznání privátnější zájem. Jistě, tuzemské publikum, jak už bylo naznačeno, může vidět lecjaké podobnosti se Sudetami, ale přece jen je patrné, že svazek Odřanie je evidentněji určen polskému publiku. Autor se pouští do četných exkurzů týkajících se Odřanie: od historizujících pasáží popisujících poválečné procesy na tomto území přes esejistické výklady týkající se vztahu ke konkrétním lokalitám až po takřka anekdotické pasáže. Rokita je přitom spíš protagonistou než pouhým pozorovatelem.

Neustále popisuje, za kým se vydává, co ho na Odřanii fascinuje, ale přemítá i o budoucnosti publikace, kterou sepisuje. Více než klasickému reportážnímu svazku se tak na některých místech jeho kniha podobá románům, jako je třeba Flaubertův papoušek Juliana Barnese, tedy textům, v nichž vypravěči popisují jistý objekt své fascinace, ale reflektují i fascinaci samotnou – a především nesamozřejmost či spíše problematičnost předpokladu, že čím více fakt o určitém objektu nashromáždí, tím více toho o něm budou vědět. Rokita například sotva pět stran před koncem své knihy přiznává, že mu několik lidí řeklo, že jsou Dolnoslezany a Dolnoslezankami a „a já nevím, co si s tím počít, je to další z odřanských šumů, které nedokážu pochopit“.

Zároveň spíš než na výkladovou hloubku a reportérskou akurátnost autor místy sází na osobní zaujetí a vtipné glosy: „Spojenci Rakousko prohlásí – více či méně oprávněně – za první oběť nacismu. Takové štěstí mohlo potkat jedině národ, jemuž se podařilo přesvědčit zbytek světa o tom, že Němec Beethoven byl Rakušan a Rakušan Hitler zase Němec.“

Štětín 22. března 1939 ještě coby součást Německa: Adolf Hitler na tamním vlakovém nádraží, foto: ČTK / Sueddeutsche Zeitung / Fotoarchiv für Zeitgeschichte/ Archiv

Poslepovaná země

Nejpodnětnější linka knihy zkoumá to, jak se mapovanému území vetkl jeho polský charakter, což autora vede k úvahám nad tím, jak se tvoří kulturní paměť konkrétních míst. Ï v tomto bodě si Rokita sem tam pomůže přiléhavým bonmotem, třeba když si všímá cedulí dokazujících „polský ráz všech těch Vratislaví“: „Jediná zastávka na cestě nějakého básníka postačovala k tomu, aby se tím doložil polský ráz spousty měst.“

Reportér vychází z toho, že Polsko kvůli přemisťování hranic nemá jednoznačný a snadno rozpoznatelný charakter. Zatímco Česká republika vypadá podle něj všude jako Česká republika (ačkoli naznačená paralela se Sudetami tuto tezi částečně vyvrací), „Polsko připomíná samo sebe jen málokdy, ve skutečnosti ani není jasné, jak Polsko vypadá (…) V době, kdy vznikaly moderní města a vesnice, Polsko rozdělené mezi několik mocností nezískalo jednotnou tvář, v devatenáctém století se poslepovalo z krás impérií, které jej zabraly, a ve dvacátém století si samo stačilo vybudovat pouhá tři čtyři města.“

Rokita si dobře uvědomuje, že dějiny lze vnímat jako velký narativ, při jehož konstrukci volíme, co vyzdvihneme, a co naopak zamlčíme, co se pro náš příběh hodí, a co se nehodí: „Těsně po válce,“ tvrdí autor, „Odřanie víc než pravdu potřebovala mýtus, příběh. Odřanie sama musela uvěřit ve svou existenci, uvěřit v to, že je novým Polskem, a nikoli pořád ještě Německem“. Ještě výmluvnější je tento citát: „…v Odřanii setrvávám v obavách, že vše může být mýtus – že celý ten kraj je pouhou smyšlenkou.“

Důležité je, že k těmto tezím se autor dostává až během procesu poznávání, nemá je dopředu připravené. Neodškrtává si v pomyslném seznamu, co všechno musí o vytčeném území napsat. Vychází z fascinace tímto místem a poodhaluje nejen jeho charakter a historické kořeny, ale i způsob, jak to dělá – a především, jak s tímto místem zachází a zacházeli ostatní. Zbigniew Rokita podrobuje poválečný příběh Odřanie zkoušce a zároveň konstruuje příběh vlastní Odřanie a my jeho vznik můžeme v knize sledovat.

Obálka českého vydání Rokitovy knihy, repro: Absynt