Nová kniha Elisabeth Åsbrink: 500 dopisů synovi, který odjel s ostatními dětmi přežít

Známe příběhy dětí, které odjely do Velké Británie. Známe i některá jména lidí, kteří tyto odjezdy často v nebezpečí života organizovali. Jen zhruba však víme, co se stalo s rodiči. Kam spolu z nádraží odešli? Vyčítali si to, co udělali? Jak mohli žít dál? Kniha Elisabeth Åsbrink (*1965) A stromy ve Vídeňském lese stále stojí se pokouší najít některé z odpovědí na tyto otázky.

Elisabeth Åsbrink, autorka knihy A stromy ve Vídeňském lese stále stojí, zdroj: Audible

„Krysy opouštějí lod“

Z Otto Ullmanna, smutného hrdiny publikace A stromy ve Vídeňském lese stále stojí, se prý stal popudlivý a odtažitý otec. Když se však roku 1925 narodil, bylo jeho rodičům přes třicet let a ve svém synovi viděli celý svět. Otto sportoval, s tatínkem, který pracoval jako novinář, navštěvoval sportovní utkání i operní představení. Se širší rodinou a árijskou hospodyní bydlel v prostorném vídeňském bytě a víkendy trávil na výletech nebo na rodinných piknicích ve Vídeňském lese. Jako čtenáři v roce 2021 víme, co se dobře situované židovské rodině v následujících letech přihodí, přesto nejde nečíst se zájmem a jistým zalíbením o úzkostlivých rodičích, rozmazleném kloučkovi a excentrických tetách.

Otto Ullmann se svým otcem Josefem (Pepim) a neznámou ženou na tenisovém kurtu, třicátá léta, repro z knihy: ČT art

Elisabeth Åsbrink na rodině Otto Ullmanna dokládá, jak do života Rakušanů pozvolna pronikala nacistická ideologie. V momentech, kdy je Židům zakázáno chodit do škol, na kulturní akce i do parků, autorka líčí, jak Otto hraje s tatínkem doma ve vstupní hale fotbal, za branky slouží zárubně dveří. (Nynějšímu čtenáři bezděčně naskočí vzpomínka na nedávné pandemické časy, kdy jsme tohle – za nesrovnatelně příznivějších okolností, ale přesto! – provozovali také.) Problémy s tím, jak nevyjít ze cviku ve fotbale nebo v anglické gramatice, však u Ullmannů brzy vystřídají strázně neskonale větší.

Na pořad dne přichází emigrace. K ní se Ottova rodina odhodlává příliš dlouho. Začíná ji řešit v momentě, kdy „krysy opouštějí potápějící se loď“, jak informuje začátkem dubna 1938 švédského ministra zahraničí diplomat Folke Malmar usazený v Praze. Právě do Švédska se spousta německy mluvících Židů pokouší vycestovat. Severská země je tímhle záměrem zděšena. I o tom, jak vyjednává neutrální Švédsko s nacistickým Německem podmínky, které fakticky znemožní Židům vycestovat, pojednává svazek A stromy ve Vídeňském lese stále stojí.

Obálka jedné ze švédských edic knihy A stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Autorka za ni získala Augustovu cenu, dále Cenu Ryszarda Ryszard Kapuścińského a cenu Švédsko-dánského kulturního fondu, repro: Vi Media AB

Obálka jedné ze švédských edic knihy A stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Autorka za ni získala Augustovu cenu, dále Cenu Ryszarda Ryszard Kapuścińského a cenu Švédsko-dánského kulturního fondu, repro: Vi Media AB
Elisabeth Åsbrink píše jasně a přímočaře o švédském rasismu. Z archivů vynáší na světlo stavovské petice i dobový tisk, z něhož je patrné, jak například stovky doktorů a mediků brojily proti tomu, aby Švédsko přijalo deset židovských lékařů bezprostředně ohrožených na životě. V citovaných dobových textech čteme, jak silná panovala obava o to, že Židé, ač neznalí jazyka a bez jakéhokoli zázemí, podvratně ovládnou švédskou medicínu, vklíní se do jejích struktur a v počtu deseti lidí si tenhle obor podmaní a uzurpují pro sebe. Našinec se možná neubrání pocitu, že píseň o tom, jak migranti jiné rasy a vyznání zaplaví naši zemi, zničí naši kulturu a přenastaví zdejší hodnoty, jsme už slyšeli; možná zrovna včera na návštěvě u tety nebo v obecní hospodě.

Nikdy se jim nenarodit

Ottova rodina přece jen našla způsob, jak umožnit svému jedinému nezletilému členovi vycestovat do Švédska. Právě tady vzniká hluboká rána táhnoucí se celou knihou. 1. února 1939 Ullmannovi posadí syna do vlaku směr Švédsko. Dětí je celkem sto, Otto náleží k nejstarším z nich. Ještě neví, že právě věk plus tmavé oči a vlasy ho budou příštích několik let hendikepovat v možnosti dostat se do pěstounské rodiny. Ale není jeho samota přece jen o něco snesitelnější proti té, do níž se téměř okamžitě propadnou jeho mutti a papa, širší rodina a brzy několikamilionová židovská populace Evropy?

A pak přijde v knize A stromy ve Vídeňském lese stále stojí strana 100. Na ní je přetištěn první z dopisů, které otec z Vídně a později i z dalších (a mnohem horších) míst Ottovi napíše. Dokud se mu do cesty nepostaví strašné okolnosti, což bude ještě několik let trvat, bude bývalý novinář Pepi Ullmann svému synovi psát a psát. Dopisů bude Ottovi doručeno celkem na pět set. Psal je nejen táta, ale také máma, tety, strýc, kamarádi.

Otto Ullmann ve Švédsku, repro z knihy: ČT art

Dopisy a pohlednice od rodičů přitom nic neříkají o tom, jak strašlivé je být v první půli čtyřicátých letech dvacátého století Židem ve střední Evropě. Mluví se v nich o stesku, o počasí, jen obecně o zhoršujících se poměrech. Jen když se znalostí historie víme, kde a kdy vznikaly, můžeme za nimi vidět urputnou snahu zůstat člověkem a rodičem. A to je i důvodem, proč číst tuhle „další knihu o holokaustu“. Elisabeth Åsbrink z dopisů a rodinných materiálů vymodelovala dojemný a krutý příběh o rodině, lásce, mezilidských vztazích, o samotě a ambivalentní touze sevřít milované rodiče zase v náručí, nebo se těm živořícím lidem raději nikdy nenarodit. Všechny oběti, všechna ta čísla, jsou tu nesnesitelně blízko.

„Už jsou to dva měsíce“

I když by samotný příběh rodiny, která vinou nacismu až na jediného člena vymizí ze světa, i příběh dospívajícího kluka, jenž se ztěžka a v obrovské osamělosti protlouká na švédském venkově, na knihu stačil, v její poslední čtvrtině se stane ještě jedna věc. Do Ottova příběhu vstoupí muž pocházející z přesvědčené nacistické rodiny, Ingvar Kamprad. Jsou na něm zvláštní dvě věci. Zaprvé: Stane se Ottovým přítelem a bezděčně tak popře nejednu z uctívaných hnědých teorií. A za druhé: Právě se židovským klukem, který kdysi v chladném únorovém ránu viděl naposledy svoje rodiče i město, založí první malou dílnu s názvem IKEA.

Autorka v závěru knihy Kamprada (Otto Ullmann už nežil) s touhle životní etapou konfrontuje. Představa, že byl zakladatel IKEA nacistou, určitě ve Švédsku rezonuje, otázkou je, zda to nějaký dojem udělá na českého čtenáře. Síla knihy totiž netkví v poněkud podružné postavě Kamprada, nýbrž v tom, o co Otto kvůli lidem jako je Kamprad přišel. Svazek A stromy ve Vídeňském lese stále stojí ukazuje velmi zblízka běh každodennosti v nenormální době, kdy se několik navzájem se milujících lidí snaží neztratit, zachovat si důstojnost a alespoň zdání rodičovské opory a synovské lásky. Takhle končí maminčin poslední lístek: „Od mého posledního dopisu uplynuly dva měsíce, aniž bychom se od tebe dočkali odpovědi. Opatruj se. Bůh tě ochraňuj, tisíc hubiček od Mutti a tvého věrného tatínka.“

Autorka je editorkou vysílání Radia Wave a moderátorkou jeho magazínu Houpačky.

Obálka českého vydání knihy, kterou připravilo slovenské nakladatelství Absynt ve své záslužné edici Prokletí reportéři, repro: Absynt

Elisabeth Åsbrink: A stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Přeložila Anežka Soukupová. Absynt, Žilina 2021, 392 stran, doporučená cena 389 korun.