Anglický hudebník v Česku Justin Lavash: Přežil rakovinu, žije v Teplicích, koncertuje

Původem Angličan, který nedávno získal české občanství, žije v Česku střídavě od devadesátých let. Setrvale se pohybuje mezi mainstreamem a undergroundem. Jeho hodnoty mu brání v krocích, díky nimž by se mohl stát „populárnějším“. Kromě toho několik let zápasil s vážnými zdravotní problémy, které přibližují následující věty: „Když jsem 17. listopadu 2019 vystupoval na Národní třídě, měl jsem zrovna za sebou intenzivní protonové terapie. Ředitel centra nechápal, že jsem byl tak rychle po léčbě schopen hrát.“

I proto právě od roku 2019 žije v Teplicích, které jsou – na rozdíl od Prahy – klidnější, a navíc mu svou drsnou náturou a velikostí připomínají města severní Anglie. Pro účely tohoto profilu jsem se tam za ním vydal v druhé polovině února osobně.

Můj řidič miluje techno

„V Teplicích jsem si mohl dovolit větší byt. Když jsem žil v Praze, musel jsem odehrát mraky koncertů, abych aspoň nějak vyžil,“ podotýká Justin Lavash, kterému letos bude pětapadesát. „Třeba v roce 2017, když jsem naposled hrál na festivalu Metronome, jsem ten den stihl pět vystoupení, včetně přesunů do Roztok a Mělníku.“

Pochvaluje si, že v hlavním městě je z Teplic vlakem za hodinu. „Ze zdravotních důvodů nemůžu řídit. Měl jsem dost agresivní druh rakoviny, které mě sice v protonovém centru zbavili, ale bylo nutné zvolit silnější léčbu a ta měla dopad na moje oči. Ráno třeba můžu vyrazit někam na kole, ale oči se brzo unaví.“

I proto Justin letos v lednu zavěsil výzvu na svůj facebookový profil, že hledá řidiče. „Našel jsem už i druhého, protože je časově nereálné, aby se mi věnoval pouze jeden. Už jsem si tu vybudoval nějaké kontakty, ale když jsem se do Teplic přistěhoval, skoro nikoho jsem neznal. Pak přišla pandemie, takže seznamování nějakou dobu trvalo. Nový řidič je muzikant, ale ten, co mě už nějakou dobu vozí, je údržbář, který miluje techno. (smích) Je o něco mladší než já a je zajímavé se s ním o tom bavit. Moc koncertů teď nemám, což se hodí jim i mně, protože potřebuji dokončit nové album. Počty termínů na jarní vystoupení ovšem rostou, bude to dost náročné.“

Široké rozpětí. Justin Lavash a kytara. V březnu 2023 jej bude možné naživo slyšet hned několikrát, foto: archiv umělce – Zdeněk Blata

Právě vystupováním po menších podnicích je Justin vyhlášený. Vyhledává takové komorní sešlosti především kvůli kontaktu s publikem. Ale je zde ještě jeden aspekt: Pro pořadatele je jeho sólové vystupování, zejména v dnešních ekonomicky svízelných časech, finančně únosné. Pandemie totiž způsobila, že nemalé množství kulturních podniků nepřežilo. Lidé si kupují lístky na poslední chvíli a celkově si trochu odvykli chodit na koncerty. „Přestože umím vyplodit opravdu pořádný hluk, tak vystupuju sám a nejsem pro přeživší prostory tak drahý. Můžu proto obrážet místa, která by si nemohla dovolit zaplatit kapelu. Vedle toho občas vyjdou i větší akce, jako třeba když jsme v půlce února společně s Lenkou Dusilovou vystupovali coby předskokani na koncertě Dana Reeda v Lucerna Music Baru u příležitosti jeho šedesátin,“ vypráví Justin. Mimochodem: Vzpomenutí Dan Reed Network jeli na turné s The Rolling Stones v roce 1990 a vystoupili s nimi tehdy na Strahově.

„Pro mě je ideální, když hraju pro třicet až padesát posluchačů. Třeba pražské Studio Paměť, kde budu koncertovat 1. března, je ideální. Miluju, když má prostor upřímnou undergroundovou atmosféru, kde je jeden den divadlo a další večer koncert. Tahle prostředí zatím fungují, snad jim to vydrží. Znám mnoho jiných, kteří takové štěstí neměli,“ říká Lavash, který v březnu vystoupí i v Heřmanově Městci a koncem měsíce v pražském prostoru A Maze in Tchaiovna, který bude v průběhu dubna ukončovat činnost.

Justin Lavash. Ve své podstatě se vždy cítil jako folkový muzikant a ideální počet diváků je pro něj mezi třiceti a padesáti, foto: Jamie Marshall

Englishman in Prague

Justin Lavash se sice narodil v Londýně, ovšem od sedmi do osmnácti let žil v Lincolnu, historickém městě na severu Anglie se sedmdesáti tisíci obyvateli a dominancí dělnické třídy. Mezi Lincolnem a přesunem do Prahy proběhlo ještě hodně změn, pokusů a stěhování. „V osmnácti jsem odešel z domova a čtyři roky jsem studoval v Liverpoolu. Nějakou dobu jsme se snažili s mou kapelou získat smlouvu v Londýně. Potom nastalo pár přejezdů mezi Holandskem a Anglií. Než jsem v roce 1991 doputoval do Prahy, nějakého půl roku jsem žil ve Francii,“ vzpomíná a upřesňuje: „Jeden můj kamarád se stěhoval do Česka, tak jsem to chtěl zkusit také. Ale pořád jsem vracel do Londýna a bral i vysloveně kšefty, abych se uživil. Například hraní po kabaretech nebo na výletních lodích.“

Live video ke skladbě Harder and Harder, zdroj: YouTube

„Tam člověk neměl skoro žádné volno, ale aspoň jsem dostal úžasnou hudební školu od Johna Gilbreatha, což býval kreativní manažer slavné jazzové zpěvačky Sarah Vaughan v padesátých letech. To jsem dělal asi pět let. Proběhlo pár dalších věcí, ale všeho jsem měl najednou tak akorát po krk a rozhodl se trvaleji přesunout do Prahy, kde jsem mohl učit a pomalu si budovat kariéru. Někdy v letech 2006 nebo 2007 jsem prožíval svůj koncertní rozjezd. Moc dobře si pamatuju na podnik U Malého Glena. Když jsem však do repertoáru postupně přidával své vlastní skladby, tak bylo pro většinu publika divné, že jsem používal efekty. Posluchači to nevnímali jako tradiční blues,“ vybavuje si muzikant, který si i tak začal po Praze dělat jméno a dostávat nabídky ke spolupráci.

Žádné „lidi to tak chtějí“!

Možností, jak se dostat k tvorbě Justina Lavashe, je hodně. V mém případě to bylo album Live at Café v lese Lenky Dusilové a Baromantiky, na němž on hostuje ve skladbě Brother. „To byl v roce 2012 krásný koncert. Naše první spolupráce proběhla rok předtím. Znám Lenku přes Michaela Kyselku (redaktor, skladatel, zpěvák formace Hookers a Justinův občasný spoluhráč, pozn. red.). Řekl mi, že napsala novou píseň a hledá někoho, kdo by pro ni dodal text v angličtině. Poslal mi demo a v pracovní verzi jsem zaslechl slovo ‚brother‘, ale zbytek nebyl úplně jasný.“

Oficiální video ke skladbě Brother, zdroj: YouTube

Do toho vstoupila rakovina. Ne ještě ta, která – jak je zmíněno v úvodu tohoto textu – propukla u Justina, nýbrž u jeho maminky. „Byl jsem s ní v Británii celé tři měsíce, když měla rakovinu úplně všude, než zemřela.“ Potom s bratrem prodali její dům, hudebník se nakrátko přesunul do Francie, kde zpracovával svou osobní ztrátu. A tam také došlo na text pro Lenku Dusilovou. „Znělo to, jako by se ptala bratra, kde je nebo jak se má, a protože pocházím z rodiny, kde byl jen jeden rodič, a mám o pět let mladšího bratra, pojal jsem text jako vzkaz bratrovi, který prochází ztrátou. Cítil jsem, že je to hodně dobrá skladba, a zařekl jsem se, že do toho dám všechno. Chtěl jsem napsat kvalitní, ale také snadno srozumitelný text. Pomohlo, že se moře francouzsky řekne ‚mer‘ a maminka ‚mère‘,” vypráví mi Lavash Justin u oběda v secesní teplické restauraci Monopol.

Na adresu Lenky Dusilové má slova uznání: „Se svým devadesátkovým materiálem mohla koncertovat pořád dokola a slušně si vydělávat. Ale její cíle jsou hlavně umělecké. Má odvahu se postavit před publikum a říct: ‚Já vám nebudu lhát. Předám vám ze sebe to nejlepší.‘ Připomíná mi to pekaře, který nemá problém vyjít na ulici a říct, že svému produktu věří a chce, aby jej lidi vyzkoušeli. Zrovna dneska jsem si koupil nějaký sendvič. Na první kousnutí bylo to bílé pečivo fajn, ale za pár sekund se mi zhnusilo. Kousek dál je pekárna Náš Chléb, kde je často obrovská řada. Lidé půjdou po kvalitě a rádi si zaplatí,“ říká během naší debaty na téma „lidi to tak chtějí“.

Za všechno může Morcheeba

S Justinem Lavashem jsme se poprvé setkali začátkem léta v roce 2019. Dostal jsem na něj doporučení od člena týmu festivalu Metronome, se kterým jsem se bavil, zatímco jsem čekal na rozhovor s formací Morcheeba a zdáli sledoval vystoupení Lenky Dusilové. „Pokud se vám její hudba líbí, určitě si zajděte na koncert Justina Lavashe. Občas spolu něco natočí, a hlavně – Justin sólově vystupuje po podnicích ve městech typu Mělník a Teplice. Jsou to malé kluby a hospody, ale za to je tam neskutečná energie a neuvěřitelné nadšení publika,“ řekl mi ten muž. O pár dní později jsem Lavashovu energii poznal při koncertě v pražském Studiu Paměť.

Tehdy Justin mluvil o tom, že by se rád z Prahy přesunul někam na sever Čech, kvůli parnu ve velkoměstě a potřebě většího klidu. Za několik měsíců to realizoval: „Sbalil jsem sebe, psa a kytaru do auta a vyrazil do města, kde jsem sice nikdy předtím nežil, ale táhlo mě to právě sem, protože mi to tady připomíná místo, kde jsem vyrůstal.“ V Teplicích je prý jedním z pouhých dvou Angličanů, a navíc jako pěst na oko. „Mám akcent, jsem vysoký, nosím výrazné brýle, ale to, že zpívám, a hlavně mám psa, je taková propustka. Díky této fence vědí, že je nezabiju.“

Rozdíly mezi společenskými vrstvami, kraji a preferencemi, to jsou důležitá témata a Lavash je jedním z lidí, kteří ty propasti mohou zmenšovat. Chce to mít určitou náturu, chuť a energii bavit se o životě i s lidmi mimo velkoměsto. Právě to, že se nebojí hrát ve „čtvrtých cenových“ a chodí do nich se svým psem jako štamgast, umožňuje dialog a vzájemné obohacování.

Justin Lavash v pořadu Kultura+ na ČT24, zdroj: YouTube

Během pandemie se věnoval práci na nové desce a také si doma vybudoval menší studio, ideální na natáčení zpěvu a hlasu. A podílel se na dvou filmech. Zanedlouho, 23. března, půjde do kin snímek režiséra Michala Samira Buď chlap!, na němž hudebně spolupracoval s Jiřím Burianem. Druhý film, Její tělo, který režírovala Natálie Císařovská a do distribuce by měl jít na podzim, vypráví o Andree Absolonové. Ta v devadesátých letech reprezentovala Česko ve skocích do vody, ale kvůli zranění toho musela nechat. Později se začala živit jako pornoherečka a zemřela v sedmadvaceti letech. „Tady jsem pracoval na jedné skladbě s Aid Kidem. Podobných projektů mám víc a vše jsem schopen odbavit ve svém malém domácím studiu.“

Nechci a nemůžu se opakovat

Od devadesátých let se věnoval výuce angličtiny. Mluví o úskalích této aktivity: „Přestal jsem učit, protože to bylo extrémně vysilující a moc to nevynášelo. Abych aspoň něco vydělal, musel jsem si zařídit aspoň čtyři lekce denně. Člověk pořád tahá těžké knihy a špatně jí, protože studenti často chtějí výuku přes obědovou pauzu. Nechal jsem toho v roce 2015. Pár lidí jsem ale nabral během covidu přes Zoom, abych zaměstnal mozek. Polovina mého příjmu je však z invalidního důchodu třetího stupně,“ říká Lavash.

Jeho hlas byl využit na různých audionahrávkách. „Věřím, že jsem kvalitní kytarista, ale v posledních letech mi víc vydělával můj hlas – čím je člověk starší, tím jsou v něm více otisknuty životní zkušenosti. Pokud jde o namlouvání, přestal jsem ovšem spolupracovat s lidmi z reklamy, i když neplatili špatně. Jenže agentury se k vám chovají jako k póvlu. Jste pouhá položka na seznamu, která jim nestojí ani za to, aby dodrželi čas smluvené schůzky. Pokud jste dobrý muzikant, respekt si můžete vydobýt jiným způsobem. Sice nejsem bůhvíjak známý, ale jsem hrdý na to, že mě lidi přijali a má reputace stojí na tom, co hraju. Nedělám totiž ze sebe afroamerického bluesmana z Chicaga. Pouze si vypůjčuju určité aspekty z více žánrů a spojuju je dohromady podle sebe,“ říká Lavash a dodává: „Proto mě tak baví i stresuje pracovat na nových věcech. Člověk svým způsobem musí zanechat svou dosavadní tvorbu někde v pozadí. Pár let bych na minulosti mohl stavět, ale nechci a nemůžu se opakovat.“

Jedna skladba na nové desce bude věnována obětem komunismu a celkově totalitních režimů. „Potkal jsem v životě mnoho umělců, kteří byli zatčeni a perzekvováni. Okradli, zmlátili a zavřeli je za to, že nehráli to, co se od nich očekávalo. Studium normalizace mě učí skromnosti. Je to jako kontakt s hendikepovanými, protože si uvědomíme, co nám opravdu chybí. Protloukal jsem se mnohdy sice těžko, ale nikdy mě za hudbu nezavřeli. Jiná skladba bude o nacionalismu, ať už jde o vliv korporací, brexit nebo populismus v Čechách. Domnívám se, že musíme přemýšlet globálně ve všech ohledech. Čekají nás velké změny, pokud jde o změnu klimatu, a to vyžaduje globální shodu.“

Live verze skladby When We Came To Dover (Jazz Dock Praha 2017), zdroj: YouTube

Rostoucí zájem o vinyly Lavashe přiměl, aby své plánované album nechal vylisovat (ve startovním nákladu tří stovek kusů), ale primárním zdrojem příjmu z hudby zůstává živé hraní. „Nemám miliony sledujících na TikToku. Jediným způsobem, jak můžu fungovat, jsou koncerty. A aby byly aspoň nějak výdělečné, musím hrát sólově a na spoluhráče do studia si vydělat. Na desce budu mít výborné muzikanty, například běloruského akordeonistu Aliaksandra Yasinského, violoncellistu Jonáše Krejčího či Neila Contiho, který hrál na bicí třeba u Davida Bowieho Domluvili jsme se na solidních podmínkách. Ale dostat tři lidi na jedno místo je časově i finančně náročné,“ říká mi Justin Lavash v závěrečné zastávce našeho setkání, v Pivnici u Ptáčků, kde v roce 1989 došlo k prvnímu setkání protestujících občanů.

Autor je hudební publicista.