Artchiv: Lauferova óda na Minaříka. Příběh „nejsměšnější“ normalizační písně a jejího hrdiny

Příběh Pavla Minaříka (* 1945) je spjat s Rádiem Svobodná Evropa. Jeho československá redakce vznikla jako první z celého východního bloku a po většinu své existence sídlila v (západo)německém Mnichově. Svobodná Evropa byla – podobně jako další „štvavé vysílačky“ – trnem v oku (nejen) československému stranickému vedení. Obsah vysílání vyvracel výstupy komunistické propagandy a zároveň přinášel pohled emigrantů, kteří byli ve své rodné vlasti personami „non grata“.

Pražský režim se snažil dopad vysílání omezovat nejrůznějšími prostředky: od instalace rušiček až po kontrakampaň ve státem řízených médiích. Jedna účinná zbraň ale dlouho unikala – vyslat vlastního agenta do mnichovské redakce. Důstojníci Státní bezpečnosti (StB) museli v roce 1968 konstatovat, že ani přes „značný počet pokusů provedených verbovek vybraných typů nebylo dosaženo hlavního cíle, získání agenta přímo v objektu“. Změnit to měla postava Pavla Minaříka.

Chtěl být na scéně

Pavel Minařík od mládí vyhledával příležitosti k veřejnému vystupování. Působil v několika ochotnických divadlech a v roce 1963 nastoupil do loutkového divadla v Hradci Králové. Po (zkrácené) vojenské službě získal v roce 1965 pozici hlasatele v redakci Československého rozhlasu. Neúspěšně se pokoušel o studium JAMU, FAMU a žurnalistiky. Na svoji „největší roli“ si musel počkat na konec šedesátých let.

Spolupracovníkem StB se stal v roce 1967. Krátce na to se začal připravovat na vysazení do zahraničí. Události pražského jara a následné okupace proces urychlily. Počátkem září 1968 se „agent Ulyxes” vydal na cestu. Neobvyklé krycí jméno je latinskou verzí bájného Odyssea. Na rozdíl od svého „jmenovce“ se Minařík do rodné vlasti vrátil už po necelých osmi letech. Na cestu dostal do výbavy záznamy a fotografie z prvních dnů okupace, které mu měly posloužit jako vstupenka do exilových kruhů. I díky nim se mu již koncem září 1968 podařilo získat místo externího pracovníka, a na konci ještě téhož roku dokonce místo stálého zaměstnance Rádia Svobodná Evropa.

Rozvědčík, kapitán. Pavel Minařík v roce 1976 na tiskové konferenci Československého svazu novinářů a Českého úřadu pro tisk a informaci, foto: ČTK – Jiří Kruliš

StB tím splnila dlouhodobý cíl. Aktivita a množství informací, které Minařík přinášel, navíc dalece přesahovaly očekávání jeho řídících důstojníků. Při pravidelných schůzkách s jedním z nich svědomitě předával obsáhlé zprávy, v nichž zužitkovával všechny informace, k nimž se dostal ať už přímo v rádiu, nebo v exilových kruzích. Jeho postavení ve Svobodné Evropě mu ovšem neumožňovalo přístup k základním strategickým plánům instituce. Přiznával, že nejvíce se toho dozví „v kantýně“. Však se také v hodnocení jeho činnosti často objevoval povzdych, že kvalita informací je nahrazena kvantitou a velkou část tvoří pouze „drby“.

Minařík se navíc s oblibou pouštěl do kritiky „pokleslé morálky“ exulantů, které dával do kontrastu s vlastní ochotou sloužit potřebám komunistického státu. Agentova nadprodukce se ještě zvýšila v roce 1972, kdy si pořídil magnetofon a zprávy začal namlouvat. Několikahodinové záznamy nahradily přehlednější psané zprávy a příslušníci StB si stěžovali, že v takovém materiálu se lze těžko orientovat. V jejich interních materiálech se čím dál častěji objevovala jinak ne zrovna obvyklá ironie vůči Minaříkově snaze dodat co nejvíce materiálů. „Je to vidět například při namlouvání vyhlášek umístěných na chodbě Svobodné Evropy na magnetofonový pásek (přičemž je zpocený jako myš, jak sám říká). (…) Porovnáme-li dnešní magnetofonové nahrávky jeho zpráv s dřívějšími, ručně psanými záznamy, dojdeme k závěru, že PLEY (Minaříkovo nové krycí jméno, pozn. autora) je v postavení filmového herce, kterého zabil přechod na zvukový film.“

Pavel Minařík v rozhovoru s Oldřichem Vejvodou představuje osobnosti, s nimiž se v zahraničí setkal, a odhaluje jejich „zkažený charakter”. Akce návrat, 1976, zdroj: Archiv ČT

Kdyby to tak bouchlo

Nicméně bagatelizovat Minaříkovu špionážní činnost nelze. StB díky němu disponovala důvěrnými informacemi o desítkách lidí, jejich vztazích, finanční situaci i osobních problémech. Minařík detailně popsal zázemí instituce včetně bezpečnostního zabezpečení a denního harmonogramu. Do Prahy zasílal třeba i kopie korespondence od posluchačů. Navíc byl nezvykle iniciativní i v navrhování takzvaných aktivních opatření, tedy záškodnických akcí proti jednotlivcům i institucím. Opakovaně žádal o „nafasování“ odposlechů, které chtěl umístit do konferenční místnosti, z vlastní iniciativy dokázal opatřit kopie klíčů do bytu několika emigrantů a navrhoval řadu dalších sabotáží zejména proti redaktoru Pavlu Pecháčkovi.

Ve svém nejodvážnějším plánu Minařík zašel ještě dál. „Jednou z velkých myšlenek PLEYE na tomto úseku bylo zničení nebo alespoň poškození budovy SE (Svobodná Evropa, pozn. autora),“ zapsali příslušníci StB do Minaříkovy složky v roce 1974. Váhali, jak mají na jeho návrh reagovat. Umístění bomby navrhoval Minařík už od konání olympijských her v Mnichově (1972); jeho plán byl detailní a podle všeho proveditelný: během noci by umístil výbušninu do krytu elektrického vedení a v době výbuchu by už byl mimo budovu, tudíž i mimo podezření. Krátce před výbuchem by přišlo telefonické varování zaměstnancům, aby mohli opustit pracoviště, a došlo by pouze k poškození techniky. Výbuch měl způsobit zastavení vysílání na několik dnů či dokonce týdnů. Rozvědka však Minaříkův plán neposvětila (nicméně v roce 1981 k bombovému útoku v RSE došlo, objednala si ho rumunská rozvědka). Rádio Svobodná Evropa čelilo v druhé polovině sedmdesátých let jiným problémům spojeným s financováním a propouštěním, které nakonec popohnaly „Odysseův“ návrat domů.

Minařík se sice během svého vysazení v Německu do Československa několikrát podíval, vždycky to bylo ale pouze na pár dní, aby si zdokonalil špionážní dovednosti (třeba v obelstění detektoru lži), a brzy odjel zpět. Definitivně se vrátil počátkem roku 1976 – jen krátce před neodvratně se blížícím vyhazovem z redakce, kterému se Minařík ještě snažil zabránit třeba tím, že příslušníky Bezpečnosti žádal, aby do redakce posílali fiktivní dopisy nadšených posluchačů, kteří oceňují Minaříkovy hlasatelské schopnosti.

Vytěžený návrat

Návratem do Československa se Minaříkovi obrátil život vzhůru nohama. Nějakou dobu podléhal bezpečnostním opatřením, jež ho měly chránit před případnou pomstou ze strany západních zpravodajských služeb. Ale 29. ledna 1976 si stoupl před světla reflektorů a na slavnostní tiskové konferenci odhalil veřejnosti svůj příběh. Představen byl jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, což nebyla tak docela pravda. Služební poměr mu byl zahájen až po návratu ze zahraničí se zpětnou platností od roku 1968, krátce na to mu byla přidělena hodnost kapitána. Důvod byl ryze propagandistický: StB mohla Minaříkův příběh rámovat jako vysazení vlastního zaměstnance přímo do srdce největší „ideodiverzní centrály“. Tím se ještě umocnil úspěch, kterého spolu s Minaříkem dosáhla.

Co padlo na tiskové konferenci po návratu kapitána Minaříka? Sestřih z rozvědčíkova vystoupení 29. ledna 1976, zdroj: Archiv ČT

Minaříkova tisková konference byla spolu s tiskovou zprávou ČTK, vydanou o den dříve, startovním výstřelem „aktivního opatření Infekce“, které mělo propagandisticky využít Minaříkův návrat. Cílem bylo nejen vyzdvihnout práci československé rozvědky, ale také očernit Rádio Svobodná Evropa a exilové kruhy obecně.

Minařík během prvních měsíců po návratu nezahálel. Kromě tiskové konference absolvoval několik dalších vystoupení pro zdejší rozhlas a televizi i pro zahraniční média, sérii besed na školách i v podnicích. Spolu s Andrzejem Czechowiczem, polským agentem rovněž vysazeným do RSE, vystoupil na Vyšší důstojnické škole ve Varšavě. (Zmíněná dvojice spolu měla dokonce pro polskou televizi natočit film, k jehož realizaci nakonec nedošlo.) Minaříkovi vyšlo o jeho dobrodružství několik knih, během prvních měsíců po jeho návratu vyšlo na toto téma v československém tisku více než šedesát článků.

Udělat z nenápadného a na první pohled trochu plachého Minaříka hrdinu nebylo snadné. V brýlích s velkými obroučkami a pomalou mluvou měl do československého Jamese Bonda daleko.

Sdělení, které se Minařík snažil předat, bylo jednoduché: Emigranti na Západě nejen v redakci Svobodné Evropy podnikají všechny své kroky v souladu s nepřátelskými tajnými službami a ve snaze ublížit Československu, tudíž je třeba se proti nim bránit. Při samotném vysvětlování se často, podobně jako při svých hlášeních Státní bezpečnosti, točil kolem nepodstatných detailů a na běžného diváka musely jeho výstupy působit dost nepřehledně.

A co na to občan? Reakce na odhalení publikovaná Pavlem Minaříkem, Televizní noviny, 1976. Reportáž byla součástí „aktivního opatření Infekce“, do kterého se zapojila i Československá televize, zdroj: Archiv ČT

Zkusíme to písní

Udělat z nenápadného a na první pohled trochu plachého Minaříka hrdinu nebylo snadné. V brýlích s velkými obroučkami a pomalou mluvou měl do československého Jamese Bonda daleko. Zatímco během pobytu v zahraničí nedostatek charismatu doháněl snaživostí a horečnou aktivitou, pozornost, která na něj byla upřena doma, jeho slabiny zvýraznila. I když se Minařík snažil svoji roli zveličovat a třeba na dotaz položený během tiskové konference, zda při svém pobytu v zahraničí čelil nebezpečným situacím, odpověděl, že ano, „od začátku do konce“, sympatie veřejnosti si získával obtížně.

(Na dokreslení: v exilovém měsíčníku Národní politika glosoval redaktor Svobodné Evropy a jedna z obětí Minaříkova donášení, Sláva Volný, že největší nebezpečí, jež Minaříkovi v Mnichově hrozilo, bylo, že přijde pozdě do práce a vedoucí ho pokárá.)

Nastal tedy pokus o „zesympatičtění“ kapitána Minaříka formou zpěvu. Ujal se toho Josef Laufer dílkem Dopis Svobodné Evropě. Žánr politicky angažované písně tehdy nebyl neobvyklý, ovšem Lauferem interpretovaný text se přece jen vymykal. Viz tyto vybrané části:

Ztratili obličej – to dolar byl důvod,
po boku Goebbelsů je jim OK!
Ztratili obličej i jazyk i původ,
teď hrají nám z partesu hlas CIA.

Kdo by to poslouchal ty jidášské žvásty,
odporné žebrání o nakyslý chléb,
kdo by to poslouchal ty nechutný pásky,
co do úst si strkaj mrvu a chlév!

Řada posluchačů byla konsternována, posléze znechucena, píseň se záhy stala terčem posměchu. Text sepsal sám Laufer, hudbu složil vedoucí jeho doprovodné kapely Golem, Bohuslav Myslík. Laufer s písní vystoupil na Festivalu politické písně v Sokolově, byla nasazována ve vysílání Československého rozhlasu, vyšla na desce v rámci řady Písničku pro Hvězdu, ale i pracovníci propagandistické mašinérie si uvědomovali, že tohle je poněkud přes čáru, že tenhle opus na sympatiích k rozvědčíkovi nepřidá. Ostatně následující sloka náleží k nezapomenutelným normalizačním příšernostem:

Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu do křídel míru…

Oslava statečného chlapíka Minaříka. Josef Laufer ve své nejslavnější písni. Videoklip je pouze ilustrační, žádný videozáznam Lauferovy interpretace písně se nedochoval. Dopis Svobodné Evropě, text: Josef Laufer, hudba: Bohuslav Myslík, 1976

Zaplatil za to

Motivace Josefa Laufera (1939–2024) k tomuto kroku je dodnes záhadou. Zpěvák to později bagatelizoval tím, že píseň napsal „z hecu“ jako odpověď na kritické hlasy, že se nedostatečně zapojuje do tvorby angažovaných písní. „Já jim ukážu, jak vypadá angažovaná píseň,“ komentoval to později.

Dopisu Svobodné Evropě nejspíš brzy litoval. StB od jednoho ze svých spolupracovníků zjistila, že Laufer se po zveřejnění písně stal terčem nenávistných a posměšných projevů. Lidé mu posílali výhružné anonymy, vraceli vstupenky na jeho představení, svůj názor měli vyjádřit i poškozením zpěvákova auta. Dopis Svobodné Evropě rezonoval i na druhé straně železné opony – podle zpráv tajné policie měl Lauferovi z redakce RSE přijít dopis, že v zahraničí je jeho píseň velice populární a ve Švýcarsku na něj čeká honorář za propagaci Rádia Svobodná Evropa.

Pokles Lauferovy obliby lze doložit i čísly. Zatímco ještě v letech 1974 a 1975 se v anketě Zlatý slavík umístil na čtvrtém, respektive pátém místě, v roce 1976 byl sedmý, o rok později patnáctý a následující rok dvacátý. Dopis Svobodné Evropě se stal nejvýraznějším momentem jeho kariéry a až do konce života musel čelit posměškům a otázkám po motivaci vytvořit ono „nevídané“ dílo.

A Pavel Minařík? Mediální zájem brzy opadl a navzdory slibům svých nadřízených „chlapík statečný“ nepůsobil dlouhodobě v Redakci brannosti a bezpečnosti Československé televize, jak bylo původně v plánu. Vystřídal různé referentské pozice v rámci struktury ministerstva vnitra. Později se stal šéfredaktorem „vnitráckého“ časopisu Signál. Na začátku roku 1990 na vlastní žádost ze služebního poměru odešel.

V březnu 2009 byl odsouzen na čtyři a půl roku za pojišťovací podvod spáchaný v roce 1996. Minařík se odvolával, nakonec soudy vynesly konečný verdikt v lednu 2012. Vyfasoval čtyři roky nepodmíněně. Po předčasném propuštění se koncem roku 2015 pokusil o sebevraždu nelegálně drženou zbraní, za jejíž vlastnění byl posléze odsouzen ke čtyřem měsícům domácího vězení.

Dva rozsudky nad Pavlem Minaříkem – nejprve za pojistný podvod (Události v regionech, 1. listopadu 2012), poté za nelegální držení zbraně (Události 7. února 2017), zdroj: Archiv ČT

Jaký odkaz po sobě dvojice Minařík & Laufer zanechala? Sláva Volný vzpomínal, že Minařík „úporně, a vlastně až chorobně, toužil po tom být někým. Být důležitým, slavným, být středem pozornosti – to bylo jeho snem.“ Tento sen se mu splnil, ale nejspíš si to představoval jinak. Jeho jméno je známé dodnes, ale namísto bojovníka za správnou věc ho lidé vnímají spíše jako symbol nejpokleslejší komunistické propagandy. Nemalý podíl na tom má i Laufer a jeho oslavná píseň.