Artchiv: TOP 8 čili osm bizarních okamžiků českého normalizačního popu
Pojďme se podívat na hudební produkci z období normalizace trochu odlehčeněji a představme si osm nejbizarnějších hudebních děl té doby, které vybrali archiváři České televize. Jaký obraz československé hudební scény osmdesátých a devadesátých vytváří?
1. Žena točí glóbusem
Na počátku sedmdesátých let se na domácí hudební scéně objevila nová dívčí formace – vokální skupina Jezinky. V původním složení Božena Ulrichová, Hana Löfflerová-Hostková, Dana Vlková a Helena Heřmanová se rychle etablovaly jako sboristky, které doprovázely známá jména tehdejší pop music – třeba charismatického Karola Duchoně nebo Pavla Lišku. Jezinky dlouho v původním složení nevydržely. V roce 1974 se Vlková s Heřmanovou rozhodly vydat vlastní cestou a založily novou skupinu s poetickým názvem Bezinky. A právě ty o pár let později, v roce 1979, vstoupily do dějin československé popkultury svým provedením cover verze písně Rasputin od Boney M. Nejen samotné provedení, ale i text písně řadí Bezinky mezi vyhledávané hudební bizarnosti.
Bezinky – Žena točí glóbusem 2. Hastrmane, tatrmane melou
Rigidní atmosféru tuzemské normalizační hudební scény pomáhala rozvířit i vystoupení „exotických“ zpěváků. V roce 1971 se soutěže Talent zúčastnil neznámý indonéský student Rony Marton (vlastním jménem Rony Surjomartono) a – vyhrál. Již předtím vystupoval ve studentské kapele v Praze na Strahově, v tamním klubu „na sedmičce“, kde si jeho talentu všiml kapelník a producent Petr Hannig. Ten pro něj složil skladbu Hastrmane, tatrmane, kterou Marton nazpíval v roce 1973 se skupinou Kardinálové a s níž zaznamenal obrovský úspěch.
Rony Marton – Hastrmane, tatrmane melou 3. Zpívá celá rodina
V sedmdesátých letech se na obrazovce objevila hudební soutěž Zpívá celá rodina. Pořad, v němž proti sobě soupeřily rodinné týmy, se stal celostátním fenoménem. Mezi soutěžícími se objevila například malá Bára Basiková. Úspěch umocňovaly kromě soutěžního napětí také prvky jisté trapnosti a výkony moderátora Vladimíra Dvořáka.
Absurdita a bizarnost pořadu podnítila Václava Havla v roce 1975 k textu Zpívá každá rodina. Havel esej zahajuje trefnou paralelou: „Surrealisté kdysi snili o světě, v němž bude každý básníkem. Československá televize nyní přichází s myšlenkou, že každý může být zpěvákem. Výsledek je opravdu dost surrealistický.“ Pokračuje ostrou kritikou média, které svou kombinací masové zábavy a zároveň intimity, jež vzniká při domácím (a často domáckém) sledování televize, diváky ohlupuje. „Přesně tím z nás televize ovšem vyrábí nový živočišný druh: stádního televizního člověka. Člověka nadmutého pýchou na svou příslušnost ke stádu a slepého ke své skutečné roli v něm,“ píše Havel. „Vstupuje-li televize do naší kuchyně s podbízivou úctou k její atmosféře, jaký div, že stále častěji musí zároveň naše kuchyň vstupovat do televize: čerpajíc z banality našeho stádního života, pomáhá televize tuto banalitu tvořit – a tvoříc ji, stále víc z ní zpětně čerpá. Tato cirkulační struktura televizního ohlupování, spolu s lživou filozofií naší vzájemné zastupitelnosti, musí zákonitě dříve nebo později vyústit v potřebu spolu s naší kuchyní vtáhnout na obrazovku i nás samé.“
Dlužno dodat, že po revoluci formát pořadu Zpívá celá rodina převzaly komerční televize a vznikly podobné pořady typu Caruso show nebo Doremi.
Zpívá celá rodina 4. Slepičí sen
V sedmdesátých letech se na jevišti Divadla Semafor objevila zpěvačka Petra Janů. Její rockový hlas ihned zaujal a v roce 1978 nahrála album Motorest, které ji výrazně zapsalo na mapu československé populární hudby. Vrchol její kariéry přišel v roce 1987, kdy ovládla anketu Zlatého Slavíka. Tento úspěch v dalších letech zopakovala ještě dvakrát. Do našeho výběru se dostala svým neotřelým provedením písně Slepičí sen. Jedná se o upravenou verzi skladby z alba Jedeme dál s názvem Nic moc. Původní saxofony ovšem nahradilo slepičí kvokání. Ukázka pochází z pořadu Dva z jednoho města. Velká hudebně-zábavná soutěž vysílaná mezi roky 1983 a 1986, v níž proti sobě soutěžily dva kolektivy, se těšila velké popularitě. V rámci pořadu zaujala diváky i neobvyklá vystoupení tehdejších zpěváků a zpěvaček.
Petra Janů – Slepičí sen 5. Někdo nám do toho vlez
Co bylo dřív: slepice, anebo vejce? V návaznosti na předchozí ukázku bychom si takto mohli položit otázku, jaká píseň byla první rapovou nahrávkou u nás. Jitka Zelenková tvrdí, že je to právě její skladba – Někdo nám do toho vlez. Tu vydala v roce 1985 s tehdy populárními diskžokeji Jakubem Jakoubkem a Milošem Skalkou. Ovšem v podobný čas byla v jednom paneláku na pražském sídlišti Jižní Město nahrána píseň skupiny Manželé Jižák, která se stala kultovní rapovou písní. Inspirovala i skupinu PSH, která v roce 1994 vydala svou coververzi původní skladby.
Jitka Zelenková, Jakub Jakoubek, Miloš Skalka – Někdo nám do toho vlez 6. Vůně párků
Petra Janů se do našeho výběru normalizačních hudebních bizárů dostala dvakrát. V roce 1987 nazpívalaVůně párků – hudbu složil Ondřej Soukup, text Michal Horáček; jde o jeden nejabsurdnějších textů z jeho dílny. Nicméně v podtextu písně se dá pozorovat tehdejší atmosféra a každodennost života lidí žijících v pozdním socialismu.
Petra Janů – Vůně párků 7. Já přijdu
Hudbu k téhle písni složil roku 1982 Jan Neckář, skladatel, textař, hudebník a bratr slavnějšího Václava Neckáře, pro zpěvačku Evu Hurychovou. Textu se pak ujal Eduard Krečmar. Ukázka pochází z pořadu Šest ran do klobouku, soutěže Československé televize vysílané na obrazovkách mezi lety 1981 a 1984.
Jan Neckář, Eva Hurychová – Já přijdu 8. Festival politické písně Sokolov
Pod heslem „Za antiimperialistickou solidaritu, mír a přátelství“ byl v roce 1973 poprvé uspořádán Festival politické písně v Sokolově. Událost s výrazně ideologickým obsahem měla sloužit coby výstavní skříň angažovaného umění a kultury. Navzdory tomu se festival stal příležitostí ke zviditelnění pro mnoho amatérských kapel a zpěváků. Spolu s nimi se vystoupení účastnila i řada tehdejších hvězd populární hudby, například Václav Neckář či Helena Vondráčková.
Festival politické písně Sokolov 
