Artchiv: Tančící manekýnky a módní přehlídky v éře socialismu

Ke značnému rozvoji krejčovského řemesla a k rozmachu módního průmyslu došlo zejména v období mezi válkami, kdy československá tvorba z luxusních salónů dosahovala světové úrovně. V módě se odrážela společenská potřeba elegantního oděvu jako symbolu evropských ambicí nového státu.

Píseň Manekýnka, ta se má v podání zpěváka Pavla Rotha a Orchestru Československé televize. Natočeno na Střední průmyslové škole oděvní na Praze 7. Aktuality, 1983, zdroj: archiv ČT

Slavná éra krejčovské produkce však skončila s nástupem druhé světové války. A po ní se sice objevily ambice navázat na předválečnou tradici a vybudovat z Prahy módní centrum střední a východní Evropy, ale zanedlouho byly salóny znárodněny a staly se součástí družstev a národních podniků. Přestože představovaly „buržoazní přežitek“, nikdy nebyly úplně zrušeny – i tehdejší státníci se museli oblékat reprezentativně a v souladu s diplomatickou etiketou zbytku světa. V bývalém – za první republiky nejproslulejším – salónu Hany Podolské, jenž byl by roku 1954 přejmenován na Evu, si nechávala šít šaty například první dáma Marta Gottwaldová.

Bez knoflíků není svetr

V rámci znárodnění bylo několik tisíc velkých i malých firem sloučeno do přibližně půlstovky národních podniků. Tak kupříkladu vznikly Oděvní podnik Prostějov, Pragoděv či Severka Cvikov, které následující desítky let určovaly podobu odívání v pracovním životě i ve volném čase. Klíčovou součástí oděvního průmyslu nebyla pouze výroba oděvů, ale i produkce materiálů, která rovněž byla soustředěna ve velkých podnicích jako Textilana Liberec, Hedva Moravská Třebová, Jitex Písek nebo Karnola Krnov. Státní socialismus totiž vedl ke zpřetrhání předválečných dodavatelských vazeb doma i v zahraničí.

Reportáž z Televizních novin ukazuje program Libereckých výstavních trhů v roce 1974. Akce navazovala na výstavní trhy, které se zde konaly od roku 1920 a v období první republiky patřily k nejvýznamnějším v Evropě. Původní zvukový záznam se nedochoval, reportáž jsme proto ozvučili za pomoci umělé inteligence na základě dochovaného textového přepisu reportáže, zdroj: Archiv ČT

Podniky zpočátku zaměstnávaly švadleny a krejčí, kteří se v oboru pohybovali již před válkou. Úroveň řemesla díky tomu zůstávala na relativně vysoké úrovni. Jenže mezi hlavní a setrvalé problémy plánovaného hospodářství patřil nedostatek materiálů a špatná komunikace mezi jednotlivými složkami výroby. Každý výrobek se skládal z komponentů od různých firem, takže pokud jeden podnik nedodal třeba knoflíky, zpozdila se výroba celého oděvu. Neflexibilní systém navíc neumožňoval návrhářům pružně reagovat na aktuální světové trendy v odívání, i když nové kolekce vznikaly každý rok. V systému bez konkurence si podniky mohly dovolit takové zboží uvádět na trh, protože se vždy nějak prodalo.

Reportáž ze seriálu Aktualit zabývající se módou kritizuje výrobu v roce 1986. Zdroj: Archiv ČT

V hlavní roli ÚBOK

Nové kolekce se veřejnosti prezentovaly na módních přehlídkách. Pojmy modelka a modeling se v dobovém slovníku neobjevovaly. Dívky předvádějící oděvy či doplňky byly označovány za manekýnky a oficiálně byly zaměstnané jako technicko-hospodářské pracovnice. V družstvech a obchodních domech roli manekýnek dokonce plnily řadové zaměstnankyně a učnice. Elitních manekýnek, které mohly vyjíždět do zahraničí, existovala hrstka. O servisu v podobě profesionálního líčení, česání nebo ubytování v luxusních hotelech, si však i ty mohly nechat zdát. Povolání manekýnky se nepojilo s vysokým finančním ohodnocením, avšak odměnou mohl být výjezd do zahraničí. Pár vybraných dívek tak strávilo v cizině třeba i několik měsíců. Takovou příležitost měly například manekýnky, které předváděly oblečení na světové výstavě EXPO.

Dokument o EXPO 1967 v Montrealu ukazuje módní přehlídku, která byla součástí programu československého pavilonu. Svědectví první Československo, 1967, zdroj: Archiv ČT

V období komunismu samostatná organizace pro manekýnky neexistovala, takže dívky, které se chtěly věnovat modelingu, musely absolvovat konkurz v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Tato instituce, spadající pod ministerstvo spotřebního průmyslu, měla udávat směr v socialistické módě a designu. Jejím úkolem byla péče o estetiku nejen textilu a nábytku, ale také kupříkladu skla nebo porcelánu – zkrátka měla vytvářet komplexní životní styl socialistického člověka.

ÚBOK zaměstnával návrháře, často absolventy a absolventky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kteří měli za úkol navrhnout několik kolekcí ročně. Ty potom byly předváděny na přehlídkách určených hlavně pro zástupce z výroby, kteří si zde mohli vybrat modely, jež by chtěli vyrábět. K nim od ÚBOKu dostali zpracovanou střihovou dokumentaci. Teoreticky tedy mělo být snadné začít takový oděv vyrábět. Praxe však skřípala: podniky zaměstnávaly vlastní návrháře, takže nutně nepotřebovaly návrhy od někoho jiného. A i když měly o modely zájem, narážely na realitu, že pro masovou výrobu byly k dispozici horší materiály, než s kterými pracoval ÚBOK.

Reportáž Televizních novin z roku 1988 ukazuje kolekci ÚBOKu. Zdroj: Archiv ČT

Šaty pořád dělají člověka

Existence ÚBOKu dokládá, že móda byla důležitou součástí národní i osobní identity. Utopické tendence stvořit nového socialistického člověka, který by oblečení vnímal pouze jako uniformu, se nikdy nestaly realitou. Možnost sebevyjádření skrze módu nezmizelo – přes hranice k nám se zpožděním pronikaly zahraniční trendy, lidé si mohli koupit zboží v Tuzexu nebo přímo v cizině, pokud dostali možnost do ní vyjet.

Televizní vysílání pro školy se vysílalo v době vyučování. Zabývalo se nejrůznějšími tématy – od techniky přes literaturu až po společenskou výchovu. Tento díl TVŠ z listopadu 1967 s názvem Šaty dělají člověka vysvětluje, jaký má móda pro jednotlivce význam ve společnosti, a představuje vhodné modely na nošení do školy pro chlapce a dívky. Například takový kalhotový kostým, který se v 60. letech dostával do módy, není do školy pro dívky příliš vhodný, protože „trvalé nošení kalhot nutí dívku k nedbalosti v pohybech a v chování“. Zdroj: archiv ČT.

Móda pro mladé byla často probíraným tématem při diskuzích o odívání. Styl oblékání mladých lidí se zpravidla značně odlišuje od módy starších generací, což ovšem v systému neschopném pružně reagovat na potřeby spotřebitelů přinášelo značné potíže a nemalá rozčarování. Výroba probíhala plánovitě, bez ohledu na trendy a skutečné potřeby mladé generace. Autorská tvorba nastupující generace návrhářů navíc často neodpovídala realitě toho, co se dalo pořídit v obchodech.

Model kožichu pro mladé předvedený v Aktualitách v roce 1984. Jak to bylo se zmiňovanou dostupností? Avizovaných 2 000 korun tehdy představovalo vysokou částku: dle dobových statistik se průměrný měsíční výdělek zaměstnance socialistického hospodářství pohyboval mezi 2 866 a 3 119 Kčs, přičemž řada mladých dělníků na průměrnou mzdu nedosáhla. Zdroj: archiv ČT

Tvůrčí potenciál mladé generace módních návrhářů a poptávka po módním oblečení podnítily vznik spontánních polooficiálních akcí. Jednou z nich byla Bertramka, nazvaná podle pražské usedlosti, kde se konala. Na prvním ročníku, uskutečnil se roku 1975, předváděli svá díla návrháři bižuterie, o rok později se přidali i návrháři oděvů. V roce 1981 Bertramka zažila rekordní návštěvnost, a i když přestala být původní komorní akcí, zůstávala vyjádřením kreativity mladých tvůrců. Byla rovněž přelomem v informování o módě, která nevznikala na zakázku státních podniků.

Reportáž Aktualit z Bertramky v roce 1981. Zdroj: archiv ČT

Bertramka podnítila vznik dalších akcí zaměřených na individuální tvorbu. Pod záštitou redakce časopisu Mladý svět se tak roku 1982 poprvé konaly Módní impulsy. Ty se postupně staly oficiální přehlídkou tvorby mladých profesionálních tvůrců, mezi něž kupříkladu patřila i dnes známá návrhářka Liběna Rochová. Ovšem ani přes deklarovaný zájem družstev nebyl vliv Módních impulsů velký, protože modely z přehlídek nechtěl nikdo sériově vyrábět. Sloužily tak spíše coby inspirace pro šikovné domácí švadlenky. Umět šít nebo znát někoho, kdo umí šít, bylo tehdy nejspolehlivější cestou, jak vlastnit oblečení, které by odpovídalo individuálnímu vkusu.

Ukázka z pořadu Aktuality ukazuje Módní impulsy ročník 1987. Zdroj: archiv ČT