Normalizační hudební festivaly: Výkladní skříň i drobný hřebík do rakve režimu

Výčet zdaleka není kompletní a nezahrnuje jednak některé více či méně oficiózní akce, které se navíc nutně nekonaly v letních měsících (Mladá píseň Jihlava, Intertalent, Zlatý palcát), ale ani polooficiální a již vůbec ne neoficiální akce spojené s víceméně undergroundovou komunitou, o nichž se v českotelevizním archivu dochovaly nanejvýš zprostředkované zprávy.

Festival politické písně v Sokolově

Jedním z pokusů založit akci uspokojující potřebu mladých lidí byl Festival politické písně, pořádaný v severočeském Sokolově poprvé roku 1973 pod heslem „Za antiimperialistickou solidaritu, mír a přátelství“. Přáním pořadatelů bylo vybídnout profesionální i amatérské interprety k angažovaným vystoupením tematizujícím aktuální problémy světa. Politický podtext festivalu byl umocněn tím, že od roku 1974 se jeho konání přesunulo na únor jako součást oslav událostí tohoto měsíce z roku 1948.

Účast na festivalu, který se vymykal nejen nezastíraně ideologickým zacílením, ale i tím, že neprobíhal v pozdním jaru či v létě, byla na jedné straně vnímána jako „dobrovolně povinná“ úlitba režimu, na straně druhé otevírala interpretům příležitosti k následným vystoupením doma i v zahraničí nebo v populárních televizních estrádách. Amatérské kapely zde dostaly možnost vystoupit před násobně početnějším publikem, než na které byly zvyklé.

Na festivalu se za patnáct let jeho existence vystřídala plejáda hvězd zdejší pop music – skupiny Olympic, Katapult nebo Citron, zpěváci Neckář, Vondráčková, Peter Nagy a další. Mezinárodní punc festivalu dodávali zahraniční hosté nejen ze spřáteleného východního bloku. V Sokolově vystoupili i silně levicoví interpreti z USA, Francie, Británie či Západního Německa. Úzké propojení festivalu s režimem a oficiální ideologií však znemožňovalo získání spontánní popularity mezi mládeží.

V tomto kontextu nepřekvapí rozpačitý konec sokolovského festivalu v roce 1989. Vasil Mohorita, tehdejší předseda ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, tedy organizace, která festival od jeho druhého ročníku pořádala, v rozhovoru s historikem Přemyslem Houdou vzpomínal, že nejen on už tehdy akci vnímal jako „přežitek“ a rozhodnutí o jejím ukončení bylo jednoduché a logické.

Reportáž z 9. ročníku Festivalu politické písně v Sokolově, na který přijelo 35 amatérských skupin a zpěváků, řada profesionálních interpretů a zahraniční hosté, aby v předvečer XXVI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a ve dnech, kdy se chystají oslavy 60. výročí vzniku Komunistické strany Československa, vyslovili podporu komunistickým stranám celého světa. Na festivalu vystoupily například skupiny Elán a Olympic. 

Porta

Mnohem delší životností se může pochlubit Porta. Vznikla roku 1967 a v obměněné podobě funguje dodnes. Od svých počátků byla spojena zejména s westernovou a country hudbou, trampskými písněmi a – počínaje třetím ročníkem – s folkem.

Postupně se zvyšující popularitu festivalu (první ročník navštívila tisícovka posluchačů, v roce 1989 jich bylo třicetkrát tolik) podporoval soutěžní charakter zahrnující „předkola“ na regionální úrovni, jejichž vítězové postupovali do celostátního finále.

Nadějný nástup Porty přibrzdila počínající normalizace. V roce 1970 převzal pořádání festivalu právě založený Socialistický svaz mládeže. Ten zaštítil festival ideově, jenže organizace nebyla bez problémů. Své začátky Porta spojila s Ústím nad Labem, jenže v sedmdesátých letech akce různě putovala a své stálé útočiště našla až roku 1981, kdy ji poprvé pořádala Plzeň, a tam také po zbytek normalizační éry zůstala.

Koexistence festivalu s představiteli režimu byla v zájmu obou stran. Jak uvádí historička Veronika Stehlíková, pro funkcionáře bylo ve výsledku snazší festival povolit a zachovat si nad ním kontrolu, než čelit případné nevoli, jež by nastala po jeho zrušení. Pořadatelé zase měli zájem na tom, aby akce proběhla co možná nejplynuleji, respektive, aby se vůbec konala, takže přistupovali na zjevné ústupky a úlitby režimu – například v podobě účasti ministra kultury v roce 1981 nebo toho, že podle festivalového statutu předloženého ideologické komisi počátkem sedmdesátých let byla Porta nejen přehlídkou trampské, ale i „dělnické a budovatelské“ písně, přičemž tento přívlastek časem tiše zase zmizel…

Kompromisy umožňovaly pořadatelům „na oplátku“ z času na čas uvádět na Portě interprety, kteří se pohybovali na hraně zákazu – tedy hlavně písničkáře (Vladimír Merta, Karel Plíhal, Jaromír Nohavica). Nohavicův příklad však ukazuje, jak se situace rychle a nevyzpytatelně měnila: zatímco v roce 1983 při své první účasti získal ocenění Osobnost Porty, v druhé polovině téže dekády mu na festivalu bylo opakovaně znemožněno vystoupit. V roce 1985 došlo k paradoxní situaci, kdy měl na Portě Nohavica zakázáno zazpívat, ale na jednom ze stánků se prodávala jeho deska. Byla to schizofrenie, které na konci „osmdesátek“ přestala být pro část hudební veřejnosti přijatelná. Pořadatelé na to relativně vstřícně reagovali v roce 1989 závěrečným večerem, takzvanou Dvoranou, během níž vystoupila řada písničkářů včetně Vladimíra Merty či Pavla Žalmana Lohonky s předem neschváleným programem.

Reportáž zachycuje atmosféru na festivalu Porta v roce 1988 a ptá se, proč lidé jezdí na Portu a co si od festivalu slibují. Například Ivo Jahelka je spokojený a rád, že je Porta taková, jaká je.

Folková Lipnice

V průběhu osmdesátých let bylo čím dál jasnější, že Porta nedokáže pokrýt zájem a poptávku folkového publika a (nejen) v reakci na to vznikly další festivaly zaměřené na tento hudební žánr. Patřila mezi ně i Folková Lipnice pořádaná mezi lety 1984–1988.

Ve vzpomínkách pamětníků je spojena s větší svobodou projevu a s menšími ústupky režimu než Porta, i když rovněž Lipnice byla organizována pod záštitou Socialistického svazu mládeže (SSM) a do podtitulu si vetkla „ideologicky uspokojivé“ sousloví „Písní za mír“. Brzy se ukázalo, že ochota organizátorů dodržovat rituály, zahrnující kromě jiného návštěvy stranických funkcionářů, je nižší než u Porty. V roce 1987 zazněla v Lipnici během přestávky mezi koncerty nahrávka tou dobu v emigraci pobývajícího signatáře Charty 77 Jaroslava Hutky, o rok později na festivalu vystoupil undergroundový písničkář Jim Čert a především pak, pro diváky nečekaně – Václav Havel. Toho na pódium přivedl moderátor akce Jan Rejžek a poskytl mu tím prostor pro první veřejné vystoupení po téměř dvaceti letech.

V tom okamžiku se festival, který do té doby unikal výraznější mediální pozornosti (vždyť i přiložená ukázka nepochází z televizního vysílání, nýbrž z produkce „disidentské televize“ Originální videojournal), poprvé a naposledy dostal i na stránky Rudého práva. Vcelku pozitivně vyznívající recenzi zakončuje zmínka o „překvapivé kuriozitě“ v podobě uvedení „jednoho z českých disidentů, který se svěřil s nadějí, již v něm lipnický festival vyvolává. Den předtím, také zřejmě docela náhodou, pomlouval náš život stejný muž v českém vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky.“ Článek redaktora Rudého práva Zdenko Pavelky, který Havla ani jednou nejmenuje, uzavírá věta, jež předznamenala další osud lipnického festivalu: „Škoda kaňky na akci jinak smysluplné.“ V tomto světle asi nepřekvapí, že v následujícím roce akce nebyla povolena.

Na Folkové Lipnici v roce 1988 vystoupili například Bez ladu a skladu, Mňága a Žďorp či Jiří Stivín. Na podiu se objevil na pozvání moderujícího publicisty Jana Rejžka dramatik Václav Havel. Ocenil zejména atmosféru vzájemného porozumění a spiklenecké pospolitosti, ve které cítí i cosi nadějeplného. 

Rockfest

Příznivci folku nebyli jediným typem publika, které režim potřeboval „uspokojit“. V průběhu osmdesátých let získávala mezi mladými stále větší popularitu punková a alternativní rocková scéna. Vyústěním tohoto zájmu byla v polovině dekády dohoda mezi SSM a částí alternativnější scény o pořádání Rockfestu.

Jeho první ročník se konal v červnu 1986 v Paláci kultury (dnešní Kongresové centrum), který byl počátkem osmdesátých let primárně vybudován pro stranické sjezdy a jiné politické a společenské sešlosti. Právě kontrast strohého oficiózního prostoru a extravagantního zjevu příznivců punku a rocku patří mezi nejčastější vzpomínky účastníků akce. Jistá divokost a nekonvenčnost účastníků i vystupujících (v letech 1986–1989 mezi ně patřily kromě jiných například kapely Visací zámek, Hrdinové nové fronty, již zmínění Bez ladu a skladu, Laura a její tygři či Hudba Praha) se staly terčem kritiky ze strany některých oficiálních médií, Československé televize zejména – viz reportáž televizních Aktualit hodnotící průběh festivalu v roce 1987.

Na příkladu Rockfestu, jak upozorňuje historik Miroslav Vaněk, lze dokumentovat jistou rozpolcenost a nevyzpytatelnost fungování pozdně-socialistického státu. Oficiální organizace zaštítila pořádání festivalu, největší státem ovládané médium jeho průběh zkritizovalo v jedné z hlavních zpravodajských relací, avšak jiné médium, na hudbu zaměřený měsíčník Melodie, otiskl text vyjadřující nespokojenost s přístupem redakce ČST: „Je jen smutné, že se stále setkáváme s přístupem, který by jí (rockové scéně, pozn. autora) mohl v mnohém uškodit, jak tomu bylo např. v televizních Aktualitách. To byla klasická ukázka, jak se dá také ovlivňovat široká veřejnost, je-li pominut celkový kontext daného problému.“

Festival zakončil svoji existenci rokem 1989 a i přes určité snahy o pokračování v nových poměrech už se v následujícím roce nekonal.

Reportáž ze závěrečného dne druhého ročníku festivalu rockových skupin Rockfest 87 přináší jména laureátů. Těmi jsou skupiny Z kopce, Buty, Laura a její tygři, Titanic, Betula Pendula, Hudba Praha či Precedens. Vedoucí skupiny Z kopce Petr Váša hodnotí letošní ročník festivalu z diváckého hlediska jako o dost lepší, než byl ten minulý.

Bratislavská lyra a Děčínská kotva

Na závěr představme dva soutěžní festivaly, u nichž počátky existence sahají do šedesátých let – Bratislavskou lyru (slovensky Bratislavská lýra), která vznikla v roce 1966, a o dva roky mladší Děčínskou kotvu.

Obě akce spojoval i podobný důvod založení. Lyra vznikla mimo jiné za účelem rozproudit slovenskou populární hudbu, která za českou produkcí zaostávala. Děčínská kotva měla představovat protiváhu ukotvení celostátní soutěže na území Slovenska. Oba festivaly probíhaly v podobném termínu, takže si od počátku konkurovaly nejen obsahově. Zatímco však Bratislavská lyra si udržovala prestiž rámovanou česko-slovenskou rivalitou a zahraničními hosty, Děčínská kotva se vyprofilovala coby festival více zaměřený na řekněme rekreační pop music. Zatímco na Slovensku opakovaně vystupovali Karel Gott, Eva Pilarová, Marika Gombitová, Miroslav Žbirka či Richard Müller, ale právě i řada zahraničních interpretů, Děčín dlouho platil spíše za pódium pro vycházející hvězdy.

Na 20. ročníku festivalu v roce 1985 zvítězila skupina Olympic s písní Co je vůbec v nás? Na své začátky na Lyře v roce 1967 vzpomíná Václav Neckář, pro Mariku Gombitovou byl zásadní rok 1977. Neodmyslitelnou postavou festivalu byl v průběhu jeho historie Karel Gott.

A přece se oba festivaly alespoň na krátký čas staly hybatelem dějinných událostí a změn. Pamětníci dodnes vzpomínají na vystoupení britské zpěvačky Julie Driscoll na Bratislavské lyře 1968, jen pár měsíců před srpnovou okupací, o níž později nazpívala píseň Streetnoise. Pookupační atmosféra se projevila i na programu festivalu v roce 1969, kdy byly vyškrtnuty některé původně zařazené písně a nahrazeny takovými, které vpád „spřátelených vojsk“ neproblematizovaly. Jenže se to nepovedlo zcela: zvítězil Karel Černoch s Písní o mé zemi, která mu zkomplikovala kariéru v několika následujících letech.

V následujícím období program „Lýry“ podléhal přísnému ideovému dohledu. Skomírající pověst se v osmdesátých letech snažili pořadatelé zachránit účastí zahraničních hvězd. V Bratislavě vystoupila řada známých jmen včetně Stevieho Wondera či Joan Baez. Její vystoupení na Bratislavské lyře 1989 se změnilo v manifestaci podpory československého disentu a zejména Václava Havla, jehož si americká zpěvačka s sebou přivedla do zákulisí jako svého bedňáka.

Také Děčínská kotva si na svůj nejslavnější moment musela počkat do roku 1989, kdy Michael Kocáb po skončení svého vystoupení v přímém televizním přenosu promluvil o tom, že „každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Jeho slova vyvolala pozdvižení.

Oba momenty jsou dnes, podobně jako některé další výše uvedené události spojené s normalizačními festivaly, dávány do kontextu postupného uvolňování poměrů vedoucímu o několik měsíců později k pádu komunistického režimu.

Na finále prvního ročníku Klubparády, soutěže Televizního klubu mladých, vysílané z 22. ročníku Děčínské kotvy v červnu 1989, zazněla skladba Michaela Kocába v podání Pražského studentského orchestru. Skladbu doprovodili také textař Michal Horáček a herec Josef Kemr. V následném rozhovoru Kocáb připomněl lidové přísloví, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.