Artoulka: Lisabon podle spisovatelky Markéty Pilátové. Město, které hledí do dálek
Devět letních týdnů, devítka evropských měst a devět průvodců a průvodkyň z řad vybraných umělců a umělkyň napříč obory, kteří vás provedou městem blízkým jejich srdci. Svá oblíbená místa v Lisabonu přiblíží spisovatelka a novinářka Markéta Pilátová.
V Lisabonu jdou člověku nejlíp pohledy do dálky. Někam si sednout a hledět za obzor. Na vodu. Směrem k řece. K moři. K mořím. K oceánu. K dálkám, ve kterých nás nečeká nic menšího, než osud. Lisboa, město stvořené k budoucnosti a plné prastarých věcí.
Praça do Comércio
Nejdřív je však třeba sejít přímo k srdci města, jež vyrostlo na troskách katastrofy a celé tehdejší Evropě ukázalo, co se z ní dá vytěžit. Když v roce 1755 zasáhlo Lisabon zemětřesení doprovázené vlnou tsunami, zmizelo asi osmdesát pět procent tehdejší zástavby. Hrozivé vlny a v nich potápějící se lodě, požáry a trosky domů, kostelů, knihoven, muzeí, královského paláce a celých čtvrtí nejbarvitěji vykreslují dobové rytiny. Otřesy dosáhly téměř devíti stupňů Richterovy škály a uvádí se, že zemřelo šedesát až sto tisíc lidí. Temná náhodou zemětřesení přišlo na Svátek všech svatých a kostely byly plné věřících. Umírali pod troskami chrámů. Tehdy si nejen osvícenští myslitelé začali klást otázku, jak mohl Bůh takové zlo dopustit, když je dobrý.
Kromě filozofického a teologického tápání měla tato tragédie další, a mnohem pozitivnější pokračování. Vznikla totiž seismologie jako vědecká disciplína a lidé se o zemětřesení začali zajímat nikoliv jako o boží hněv, ale jako o přírodní katastrofu, kterou lze vědecky analyzovat, případně předvídat. Byl to pro osvícenství zlomový okamžik a pro Portugalsko, tehdy ještě zahleděné do svých dávných, více jak dvě stě let starých námořních objevů, výzva k tomu, aby se probudilo ze snění o vlastní velikosti.
Jako první se probudil významný politik, markýz Pombal, jenž výrazně omezil vliv šlechty, zrušil inkvizici, vyhnal jezuitský řád a posílil moc státu a nechal postavit nový Lisabon a jeho srdce – náměstí Praça do Comércio. Pravoúhlé ulice s klasicistními domy, v nichž je zabudovaná dřevěná konstrukce odolná proti otřesům. Nové ulice se sbíhají k náměstí, které jako by netvořilo hráz vodní hladině, nýbrž ji zvalo k sobě, do města teď už dobře připraveného na cokoli. Všechno je tady monumentální a zároveň praktické, vládní budovy připomínají, že osvícený markýz budoval především silný stát.
Na tohle náměstí by si měl sednout každý, kdo se zotavuje z nějakého neštěstí, z osobního tsunami. Sednout si na schody na Cais das Colunas – Sloupové nábřeží se dvěma sloupy z ušlechtilého mramoru a zahledět se na chvilku do dálek zaručeně přináší úlevu. Ty dva sloupy trčí z hlubin řeky Tejo, v jejíchž vodách už je přítomna slaná chuť oceánu, a nabízejí nadechnutí, pohlazení hladiny řeky a představy o všech lodích, které odsud vyplouvaly, o všech lidech, které tady vítali a kteří připluli z tehdy neznámých, vzdálených zemí. A někde ve světle mihotajícím se nad řekou je možné zachytit naději. Tak jak ji chytilo za pačesy tohle místo po katastrofě, jež ve své době neměla s ničím srovnání.
Ty výhledy do dáli… Letecký snímek náměstí Praça do Comercio v západu slunce, foto: ČTK / AP / Nano Calvo / VWPics
Alfama
Z velkolepého náměstí se pak člověk může začít šplhat proti proudu času, do čtvrti Alfama. Tady si může představit vše, čím byl Lisabon před zemětřesením. Dřív sídlo maurské šlechty, se středověkými uličkami, nabílenými domy tisknoucími se k sobě jako vlaštovčí hnízda, staré, žluté tramvaje, knihy Ferdinanda Pessoy, čtvrť rybářů, chudiny, hippies, hipsterských kaváren, barů, kde se hraje a poslouchá fado. Vznáší se tady kouř z uhlíků, na nichž se pečou nejlepší sardinky na světě, mokré prádlo o sebe pleská ve větru a kočky se vyhřívají na nabílených zápražích. Vůně ryb, moči, jasmínu a vápna. Středověk se tady točí v každé křivolaké uličce a v každých strmých schodech a miniaturních bytech, které dnes obývají mnohem víc turisté, bloudící Alfamou podle svých návodů v aplikacích, než Lisaboňané.
Uličky Alfamy a typická žlutá tramvaj, foto: ČTK / DPA / Marc Vorwerk/SULUPRESS.DE
Belém
Lisabon ovšem dokáže po vřelém stisku arabské čtvrti nabídnout mnoho dalších otevřených náručí. Dosyta se nadýchat mořského vánku a ocenit rozmáchlý prostor člověk může ve čtvrti Belém. Tady suchozemec ze středu Evropy pochopí, proč se malé Portugalsko dodnes považuje za starobylou námořní velmoc. Z Belém vyplouvaly lodě na zámořské výpravy, tady stály ženy v černém a naplno pociťovaly stesk zvaný saudade po svých mužích, vyplouvajících na moře, kteří se pravděpodobně nikdy nevrátí. Dnes je tady jedno z nejzajímavějších muzeí moderního umění v Portugalsku MAC a Kulturní centrum Belém, kde lze vidět současné umění, nejmodernější architekturu a vizuálními performance. Zdejší výstavy zdůrazňují prolínání mezi jednotlivými výtvarnými disciplínami.
Belémská věž, foto: ČTK / imago stock&people / Martin Bertrand
Parque das Nações alias Expo
Na druhém konci města, na stanici Oriente červené linky metra, je velmi podobné místo jako čtvrť Belém, jen bez mořeplavecké historie, zato s tou nejsoučasnější architekturou. Jmenuje se Parque das Nações, ale nikdo mu neřekne jinak než Expo. Areál, který je dnes jednou z nejžádanějších adres v Lisabonu, vznikl v rámci lisabonského Expa 98 a je to zářný příklad toho, jak by se s areály, které zůstanou po tak megalomanských akcích, mělo zacházet. Sem zajedu úplně vždycky, když jsem v Lisabonu, protože i tady se skvěle hledí do dálek, na vodní hladinu a na nejmodernější architekturu.
Přitom to bývala zanedbaná průmyslová čtvrť, téměř slam. Dnes je tady nádherná stavba nádraží Gare Oriente od špičkového architekta Santiaga Calatravy, nebo jeho most Vasco da Gama, dále mořská mušle alias multifunkční koncertní hala od architekta Regina Cruze, muzeum vědy a především jedno z nejkrásnějších oceanárií, jaké jsem kdy viděla.
Na Expo člověk potřebuje nejméně celý den, nebo alespoň volné odpoledne a večer. Západ slunce a večerní procházka po areálu člověka opět naladí na věci příští, na rozhled, rozmach a vůni dobrodružství. Je to většinou velké překvapení, protože Lisabon si spojujeme s jakousi zapadlostí, odlehlostí a s melancholickým fadem a saudade. Ale právě na Expu si člověk uvědomí, jak velký a široký pohled na věci má zdánlivě malé Portugalsko.
Nádraží Gare Oriente od architekta Santiaga Calatravy, foto: Edson De Souza / Zuma Press / Profimedia
Cafés Negrita
Když se chci ponořit do čtvrtí, jež nejsou příliš turistické, ale o to víc zurčí životem, vždycky zajdu z Alfamy pěšky do pražírny kávy Cafés Negrita ve čtvrti Arroios. Jde o jednu z nejstarších značek a pražíren kávy ve městě, která sídlí na stejné adrese – Rua Maria Andrade 18 – už od roku 1924. Je možné prohlédnout si areál pražírny, usadit se na pytel plný kávových zrnek a vypít si kávu, která patří k nejoblíbenějším kávovým značkám ve městě. Tahle pražírna je skutečný baristický skvost, který má za sebou dlouhou tradici a najdou ho jen zasvěcení a skuteční fanoušci.
A pak se jen tak courám městem, jež je jako stvořené pro přemýšlení a zadumání. Jeho malá náměstí, staré jacarandy s fialovo-modrými květy, středomořské vůně, do nichž se už míchá i něco vzdálenějšího a tropického. Město, které nespěchá, a přesto v něm tepe energie živená zvědavostí a nadšením pro to nové, co přijde.
Lisabon podle některých legend založil Odysseus a má v genech jeho putování a věčné proměny. Člověk se v něm cítí útulně a zároveň při pohledu za obzor či na vodní hladinu může spatřit vlastní sny proměněné ve skutečnost.
Uličky čtvrti Arroios, foto: Edson De Souza / Zuma Press / Profimedia
Markéta Pilátová (* 1973)
Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde po ukončení studia šest let působila jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie, kde učila potomky českých krajanů, kteří sem emigrovali z bývalého Československa. V současnosti pracuje v pražském Institutu Cervantes a bydlí střídavě v Praze a ve Velkých Losinách.
Publikuje v řadě českých médií a píše povídky a úvahy pro rozhlasovou stanici ČRo Vltava i písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. Napsala řadu knih pro děti – její próza Co vyprávěla gorila získala v roce 2020 ocenění Zlatá stuha. Napsala však i řadu titulů pro dospělé, například Žluté oči vedou domů (2008), Má nejmilejší kniha (2009), Tsunami blues (2014), Kulaté rámy slov (2014), Hrdina od Madridu (2016), S Baťou v džungli (2017), Senzibilové (2020) či Tažní ptáci. Příběhy českého exilu a emigrace (2025). Letos v srpnu jí vyjdou Hnízda – vyprávění o přistěhovalcích do Brazílie na konci 19. století, kteří si stavěli hnízda na stromech, aby přežili v tamním pralese.
Spisovatelka Markéta Pilátová v Divadle Šumperk 19. března 2025 na zkoušce inscenace Senzibil: Temná strana Jeseníků podle jejího románu Senzibilové, foto: ČTK / Luděk Peřina 
