Artoulka: Po břehu Zlaté řeky, cestou živého muzea trampingu
Cesta podél obou břehů řeky Sázavy na trati Pikovice–Kamenný přívoz připomíná návštěvu muzea stále živé trampské historie. Zveme vás na výpravu, při které budeme objevovat, čemu dal tenhle kus posázavské přírody vzniknout a jak se jeho zákruty zapsaly nejen do kulturní historie.
Vyrazit na cestu
Svého času byla páteční odpoledne na železniční stanici Praha–Braník velmi živá: Na vlak známý jako Posázavský pacifik se tu chystaly nastoupit desítky až stovky lidí dychtících po volnosti krajiny kolem Sázavy. Dnes, sto let od doby, kdy fenomén svobodného putování a táboření tramping začínal dostávat svůj obsah, potkáte ve vlaku spíš skupinu aktivních seniorek – tuláci raději volí neprobádanější kraje. Na půvabu zdejších končin se toho ale přitom moc nezměnilo. Nádražní restaurace žije a vlaky jezdí.
Cest, kudy se dostat do údolí kolem Zlatého kaňonu, jak nazval území v pouhých dvanácti letech při své první návštěvě trampský historik a praktik Bob Hurikán, je vícero. Tradiční putování najisto, plné krásných výhledů, slibuje Posázavská stezka, vybudovaná Klubem českých turistů už v roce 1924. Vydat se ale můžeme také na druhý břeh, mezi osady, které tu od prvních let trampingu budovaly komunitní, sportovní a kulturní život.
Cesta je cíl, foto: Tadeáš Polák
Z muzea k řece
Pocit exkurze do hlubin času umocníme, když svoji cestu začneme v regionálním muzeu v Jílovém u Prahy. Město, historicky spojené s těžbou a zpracováním zlata, věnuje jednu ze svých stálých expozic právě trampskému hnutí, které kdysi začalo bujet v údolích pod ním. Nadšencům srdce poskočí radostí – najdeme tu vlaječky desítek osad, přehlednou mapu a soupis důležitých aktivit, postav i myšlenek. Také s sebou můžeme přibalit Hurikánovy Dějiny trampingu – ostatně výstava z nich čerpá.
Sestup k obci Žampach a pohled na vodu protínající krajinu připomíná, co za magii sem kdysi přitáhlo různě pojmenované i bezejmenné tuláky, vzpírající se představám o tom, co se v přírodě dá a může.
Na cestě do Luk pod Medníkem narazíme na monumentální železniční viadukt Žampach, který se se svými 41 metry pyšní tituly nejvyššího kamenného mostu u nás a druhého nejvyššího železničního viaduktu ve střední Evropě (jen o metr nižšího než je Nuselský most v Praze).
Viadukt na údolím, foto: Kateřina Zemanová
Posázavský pacifik
A co samotný Posázavský pacifik, který se po viaduktu prohání? Otiskl se do trampské písňové tvorby, jméno dal i dodnes působící, ve svém žánru legendární kapele Pacifik. Ta začínala v osadě Mantrap, která ležela nedaleko, a její hlavní tváří byl hudebník Tony Linhart. Mezi zlidovělými písněmi z jejich repertoáru najdeme i jednu, která by se dala považovat za vyznání kraji kolem Zlaté řeky – Zlatý údolí. Právě loni zemřelý Linhart společně s Wabi Ryvolou jsou autory písně Pikovskej pacifik, ve které se mísí oslava kraje s melancholií a smutkem nad jeho proměnou. Ryvola dal Linhartovi text ke zhudebnění na country festivalu v Pikovicích v roce 1994 při pohledu na veselící se davy, odcizené od kořenů kraje a smyslu hnutí. Nahrávka písně je pak jednou z posledních, kde můžeme slyšet Ryvolův hlas:
je místo, který každý z trampů zná,
mnohý z nás tam u Sázavy mládí ztratili,
dnes už to tam nikdo nepozná.
Ve stráni je postavený město chatový,
hospoda U Starce zavřená,
Nevím sám, jak dlouho je to, co jsem naposled
v Pikovicích pod Medníkem stál.
Z Kamennýho Přívozu už prchli trampové,
nevešli se v knajpě ke stolům,
jenom starej Pacifik se řítí údolím
z Pikovic až k horním tunelům.
Od popularity k zapomnění
V notoricky známé písni Voskovce a Wericha z roku 1935 o udatné stoleté babičce Mary, která pádluje po toku řeky do Prahy a překonává jednu překážku za druhou, se také setkáváme se zdejším krajem:
čeří se v příboji Sázavy.
Ale za to krčmářova chata
křepčí rykem chlapské zábavy.
Když tu náhle, co se děje,
divný šelest houštím spěje.
Plch, skunk, vše utíká
po stráni od Medníka.
Krčmář zhasne, kovbojové ztichnou,
zděšen pirát tvář si zakryje.
Rudé squaw se chvějí a pak vzdychnou:
Blíží se k nám postrach prérie…
Právě duo V +W si ve dvacátých letech všimlo stoupající popularity trampské písně a do Osvobozeného divadla angažovalo Jaroslava Mottla, člena vůbec první trampské osady, povltavské Ztracené naděje, a autora první trampské písně V záři červánků. Ocitáme se v období, kdy se poprvé trampská hudba i vlivem lidí jako je Mottl začíná dostávat do repertoáru zábavových orchestrů a na gramofonové desky, stává se módní. Tento „sentimentální trend“ začíná ke konci třicátých let opět upadat, což je pro tramping a periodické střídání vzestupů a útlumů jeho popularity příznačné. V undergroundu u lesního i osadního ohně se ale nic nemění.
A my se teď vydejme dál k údolí u Luk pod Medníkem, tam, kde to pro posázavský tramping všechno začalo.
Divoká parta, tihle chlapci z Arizony!
Údolí Zlaté řeky, tedy území skalních svahů a lákavých břehů v okolí Sázavy mezi Pikovicemi a Lukami pod Medníkem hostilo své první organizované osadníky, polodivoké skauty, od roku 1918. Jak uvádí trampský magazín, místo bylo už dlouho předtím útočištěm těžařů zlata nebo více či méně organizovaných turistů. První chatu zde ale postavili až kolem roku 1921 trampové z osady Arizona, louka „U Dubu“ pak sloužila jako první místo tradičních setkání.
„Byla to divoká parta, tihle chlapci z Arizony! Sombrera, červené šátky, okované opasky, pytlové legíny. Jejich výzbroj doplňovaly kuchyňské nože a špuntovky,“ popisuje Hurikán obyvatele Arizony ve svých Dějinách. Jejich chata byla sice po roce ze msty zapálena a ve skupině zůstali jen dva lidé, prvenství už jim ale nešlo vzít a chaty se od té chvíle začaly v údolí množit. A to podobným způsobem – stavělo se bez povolení majitelů pozemků a až mnohem později se uzavíraly smlouvy o pronájmu. Se začátky trampingu jsou spojené svérázné akty občanské nekázně, kdy se divocí trampové snažili oklamat „úřednické taťky“ vydáváním se za Sdružení katolíků při obci pražské, za Stolní společnost apod., aby dostali povolení k táboření, což se jim skutečně dařilo.
Všechny osady údolí
„Dnes již tento nádherný kraj není takový, jaký býval – a přece znovu každého, i toho největšího samotáře, zláká a uchvátí,“ popisuje Hurikán okolí Zlaté řeky v roce 1940 – už tehdy to tedy „nebylo ono“, takové jako dřív. Přesto, když v létě roku 2022 přicházíte strmou cestou od rodinných domků k osadám, cítíte lehké napětí. Možná plyne z pocitu vstupu do cizího soukromí nebo překročení hranice uspořádané civilizovanosti – uklidní nás až cedule, která hlásá: „Poutníci! Procházíte trampskou osadou Dakota. Prosíme, uvažte si pejsky. Děkujeme a přejeme šťastnou cestu.“
Některá místa je opravdu lepší zažít na vlastní kůži – procházíme tedy cestu od Toronta, přes Dakotu, Spojené osady Údolí slunce a Písky. Každá z osad má trochu odlišný charakter, vzdálené jsou od sebe jednou jen přes řeku, jindy celý kilometr, někdy hranice skoro nepostřehneme. Klidný proud řeky, ostré svahy a skaliska na nich rozesetá, chaty nejrůznějších podob a vlajky, loga, nápisy projevující hrdost místních a naproti zelené oči Údolí ticha a Údolí slunce. Osadní nástěnky a setkání s lidmi dávají znát, že komunity jsou zde pestré a žijí si dál po svém, často složené z potomků původních osadníků. Osady už nejsou místy, ze kterých by vycházeli profesionální boxeři či fotbalisti jako kdysi, ale nohejbal, volejbal či ping-pong tu mají stále svoje místo. Kromě ohňů se tu dál soutěží, zpívá, žije.
Ovšem byla to spíš hudba, která osady proslavila u široké veřejnosti. Třeba osadní kapela Spojených osad údolí slunce má své zastoupení na potlachových kompilacích, které začátkem devadesátých let vydával Supraphon. Názvy písní na desce Potlach v Údolí slunce jako Jen ty, má Sázavo, Nad Medníkem, Pacifický rychlovlak nebo Až se vrátíme pod Medník dávají jasně znát, ke kterému kraji se hlásí.
Z Toronta do Pikovic
Ještě významnější zásah do popkultury se podařil osadě Toronto, k níž se hlásí bratři Jan a František Nedvědovi. Jejich rodiče tu před desítkami let postavili jednu z chat a jimi interpretovaná osadní hymna se stala ve své době součástí repertoáru Brontosaurů. Každodennost tady netvoří Nedvědi ani Brontosauři, ale každý zvlášť a všichni dohromady – osadní život není závod o popularitu.
každý, kdo musel odejít, tak vrátil by se rád,
Toronto, má osado svým krajem kouzelným,
říčko moje, Sázavo, jen u vás je dobře, to já vím.
Právě na břehu Toronta tiše nakračuju a snažím se nerušit fotografickým zaznamenáváním, když potkám pana Zdeňka. Na Torontě žije osm let, ale v jeho okolí už šedesát. Vypadá a mluví jako duše místa. Vypráví mi o jednom z původních osadníků, úspěšném lyžařském závodníkovi v trampských přeborech Františku Jirasovi, který jako nejstarší obyvatel osady zemřel letos v lednu. O chřadnoucích chatách i o živoucích ohních. O osadě Ajax naproti.
Čas během hovoru u Sázavy plyne líně – po nějaké době mi pan Zdeněk doporučuje, ať se vydám cestou dál a, chci-li si ověřit, zda legendární hospoda U Starce už opravdu není zavřená, nechť přebrodím řeku s batohem nad hlavou. Kousek za osadou Písky, jejíž dominantou je univerzální sportovní hřiště s vysloužilou hospůdkou, kde svahy a útesy kolem působí jako sportovní tribuny, docházím opravdu k místu, kde pobřežní cestu ukončuje skála. Vstupuji do řeky, batoh nad hlavou, ale situace má potenciál hrozivého mokrého konce – mou nahnutou batožinu naštěstí zachraňuje dobrý muž z protější osady a já bos a mokrý pokračuju dál. A cítím, jak s údolím příjemně srůstám.
Starcova lesní restaurace
Dnešní Klub Starcovy restaurace, slovy Ryvoly a Linharta U Starce, je dřevěná chata, která sedí na úpatí Medníka, na začátku Posázavské stezky u Pikovic. Náleží k Osadě Orang a vážou se k ní vzpomínky především starších generací. V posledních desetiletích, od zavření jejího okénka v roce 1975, vyvolávala svojí pustotou smutek a nostalgii. V roce 2018 se za velkého nadšení znovu otevřela, přečkala i těžké dva roky za pandemie a funguje dodnes.
Jejím provozovatelem je pan Martin – potomek bývalého zdejšího hospodského – který tu jako dítě trávil čas mezi štamgasty a návštěvníky a provozem si plní dávný sen. Otevřeno má nepravidelně, povětšinou od pátku do neděle, pivo a další občerstvení převáží vzhledem k terénu stezky raději proti proudu řeky na lodi. Když s ním později telefonuji, prosí mě, abych sdělil veřejnoprávnímu čtenářstvu, že cyklistům je podle zákona na Posázavskou stezku vstup zakázán a že ji svým užíváním poškozují.
Když stále lehce mokrý doputuji k restauraci, ještě není otevřeno, a tak ani atmosféry, ani piva neochutnám. Stíny už se pomalu večerně prodlužují, a tak se, spacákem nevybaven, vracím podél řeky pomalu zpět k nádraží, přes občerstvovnu U Kelímka až na Davelské nádraží. Opouštím to zvláštní magické údolí a opouštím Pikovice, město, kde se v létě bude konat už dvacátý osmý ročník festivalu věnovaného trampské hudbě – Trampské Pikovice. Cestu podél břehu lemuje ticho zástupu sázavských rybářů.
Nádražní restaurace jako odměna
Vlak jede až za nějakou dobu, a tak v davelské nádražní restauraci piju pivo. Na zahrádce u kolejí vysedává skupina mužů ve středním věku a povídá si. Všude kolem nevybalené nástroje – hle, blíží se koncert. Avizovaná osmá hodina jako začátek koncertu, odbije a v publiku sedíme dva, tři, když počítám i barmanku. Ale skupina hraje, foukací harmonika zní, basa tvrdí muziku. Nechávám ujíždět vlak a objednávám další pivo. Cesty toulavý, já vím, že se vás už nikdy nezbavím, zpívá kapela, a, i když nás tu později sedí aspoň dvojnásobek, kapela vypadá, že by hrála i bez posluchačů. Síla zvyku, síla party.
Posázavský Pacifik se se mnou vrací zpět k Braníku, proráží západ slunce a já myslím na všechny ty drobné komunity, party, které velké historii navzdory udržují tohle zvláštní posázavské společenství živé a hodnotné.
Koncert místních v nádražní restauraci, foto: Tadeáš Polák
Samozřejmě, že jsou stovky a tisíce neprobádaných a tajemných, nepopsaných cest, které má cenu prozkoumat. Údolí kolem Zlaté řeky, všechny chaty a osady v okolí jsou živým mýtem, stokrát popsaným a prošlapaným, ale přesto pořád fascinujícím.
Letos v lednu soud ukončil dlouholetý spor o trase dálnice D3 propojující Prahu a České Budějovice v neprospěch Posázaví, a pokud se stavbě nepodaří ještě nějakým způsobem zabránit, zdejší krajinu prořízne už do několika let asfaltová rychlotrasa s dálničním mostem nad řekou. Kochejme se tedy, dokud je to možné, a až to přijde, vzpomeňme na zbraně prvních trampů: občanskou neposlušnost v zájmu pokojného osadního života.
Autor je hudebník a člen skupiny Severní nástupiště.
