Artoulka: Rotterdam podle písničkáře Jaroslava Hutky. Skvělá radnice a František Škroup Rotterdamský
Devět letních týdnů, devítka evropských měst a devět průvodců a průvodkyň z řad vybraných umělců a umělkyň napříč obory, kteří vás provedou městem blízkým jejich srdci. Letošní sérii uzavírá písničkář Jaroslav Hutka, který přiblíží jednu pozoruhodnost v Rotterdamu, kde nějakou dobu žil.
Jedenáct let jsem žil v Rotterdamu. V osmdesátých letech se jednalo o největší přístav světa a město chtělo už dlouho být za každou cenu moderní, a možná nejmodernější. Já naštěstí bydlel v historické části Delfshaven. Z Delftu za mnou jezdíval český kamarád Karel, vědec přes komáry. Ale hlavně miloval vrakárny a nenáviděl dějiny. Tedy výklad minulosti, u které jsme nebyli a kterou si pouze odborně či ideologicky vykreslujeme.
„Víš, že František Škroup je pohřbený v Rotterdamu?“ řekl pohrdavě. To už jsme byli u mě doma na kafi. Předtím ležel na chodníku pod autem, které mi koupil za dvacet guldenů na vrakárně. Tedy koupil jsem ho já. To se dělá převodem papírů na poště a stálo to dvacet guldenů. Koupě a převedení auta trvalo v Holandsku asi jako vyzvednutí balíku. A já se stal na celých jedenáct let obětí Karlovy vášně nacházet a opravovat vraky a kazit dějiny. Obojímu rozuměl.
„Kecáš, opáčil jsem.“ V historii se ale vyznal stejně dobře jako v autech. Přesto jsem si to šel ověřit na radnici. Radnici jsem měl rád, protože neměla kanceláře a nechtěli „úřední“ překlady. Dokumenty si překládali sami, což bylo pohodlnější, levnější i jistější po všech stránkách.
Rotterdamská radnice je obrovský kruhový klenutý sál s nekonečným barovým pultem kolem dokola rozděleným na úseky. Každý úsek je nějaký odbor. To si člověk přečte na praporku. Termín „úřední hodiny“ radnice nezná. Je otevřena pondělí až pátek od devíti do pěti. Úředník se neschová. Uprostřed radničního sálu je schodiště do hlubin archivů.
Položil jsem dotaz. Paní se z hlubin vrátila s několika papíry. Tam byl popsán osud Františka Škroupa plus návštěva Bedřicha Smetany a jejich rozhovor se stížností, že český národ není schopen uživit své umělce. Mluvili spolu samozřejmě německy a oba byli pro radnici v kategorii politických vyhnanců. Škroup za operu Mořský geus; německy Der Meergeuse, holandsky Watergeut. Premiéra v Praze byla v roce 1851, ve Stavovském divadle. Podle holandské radnice byl Škroup za tu operu z divadla nakonec (roku 1857) z politických důvodů vyhozen. Popisuje totiž vylodění gézů v Brille v roce 1572, které iniciovalo povstání proti Habsburkům, a gézové povstání vyhráli. Jenže rok 1848 dopadl v českých zemích opačně.
Ale Rotterdam byl už v devatenáctém století neuvěřitelně bohaté město a obchodníci se rozhodli, že budou dobří i v kultuře a založí holandskou operu. Ale neměli nikoho, kdo by to dokázal. Hledali, až zjistili, že v Praze nemá do čeho píchnout František Škroup. Ten se tedy stal v roce 1860 kapelníkem nově vzniklé německé opery, dva roky ji vedl a umřel. Ovšem stačil zde také s velkým úspěchem uvést svou operu Watergeut.
Když jsem před dvěma roky chtěl kamarádu Štěpánovi a mému pětiletému synkovi Škroupův hrob ukázat, věděl jsem od poslední návštěvy pouze to, že je to vlevo od vchodu. Rotterdamský hřbitov Crooswijk je rozsáhlý. Nedaleko jsem zahlédl tři zaměstnance v oranžovém, opírající se o lopaty. Tak jsem je vyzkoušel ze jména František Škroup ve všech možných holandských výslovnostech. Nic. Na závěr jsem zoufale holandsky řekl: „Napsal hudbu k české hymně!“ Nadšeně zahulákali a rázem věděli a k hrobu nás zavedli. Je pro ně čest mít na hřbitově autora české národní hymny. Škoda, že za bolševika Zdeněk Nejedlý ten hrob zmrzačil pedofilní sochou nahé hubené předpuberťačky nesoucí v ruce lyru.
Poznámka redakce
My nevíme přesně, co praví anály rotterdamské radnice, české zdroje to vidí takto: František Škroup byl roku 1857 po třicetiletém působení ve Stavovském divadle propuštěn do penze proto, že jeho opery nebyly úspěšné, a také pro neshody s tehdejším ředitelem divadla. V Praze si otevřel pěveckou školu a vyučoval na ní, jeden rok byl i ředitelem Žofínské akademie. A roku 1860 přijal místo kapelníka u německé opery v Rotterdamu…
Písničkář Jaroslav Hutka v květnu 2023, foto: ČTK / Dušan Dostál
Jaroslav Hutka (* 1947)
Folkový hudebník, spisovatel. Studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole. Na konci šedesátých let začal vystupovat s Vladimírem Veitem, posléze sólově. V první půli sedmdesátých let spoluzaložil folkové sdružení Šafrán. V roce 1977 se zúčastnil III. festivalu druhé kultury na Hrádečku u Trutnova, signoval Chartu 77. Kvůli soustavné policejní šikaně se z Československa v říjnu 1978 vystěhoval. Žil v emigraci v Nizozemsku. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, žije v Praze. Nadále pilně koncertuje, jak lze vyrozumět z jeho internetových stránek. Z nich se také dá vyčíst, jak široká je jeho diskografie – řadu titulů mu vydala značka Galén, řadu si jich vydal sám. Publikoval rovněž plejádu knih, nejpodstatnější jsou čtyři svazky Spisů (Básně, Fejetony, Prózy I a II), které rovněž vydal Galén. Hutka se podílel také na tvorbě cyklů České televize Příběhy železné opony a V zajetí železné opony.
