Avengers: Endgame korunuje velkolepou éru superhrdinů

Za obřím marvelovským univerzem se skrývá pečlivý a komplexní plán. Pro někoho se důsledná promyšlenost Infinity ságy, obřího světa tvořeného dvaadvaceti filmy, může překrývat s vychytralým obchodním kalkulem. Jenže za superhrdinským týmem Avengers stojí tolik vypravěčské energie a tolik detailní mytologie, že takové hodnocení lze pokládat za lehce ignorantské.

Kreativní producent Kevin Feige kolem sebe shromáždil úctyhodný tým spolupracovníků, kteří obří stroj uvedli do chodu v roce 2008. I když zpětně můžeme některé z filmů ohodnotit jako lehké přešlapy, Marvel se vždy rychle poučil. Jednotlivé tituly mohly zakolísat, jejich protagonisté ne. Nakonec nezáleží na neplodných diskusích, zda například první dva díly Thora nejsou náhodou jen zastaralou veteší. Zásadní je, že nordický bůh hromu na ploše celé ságy dostal smysl a vtipný charakterový oblouk. A právě flexibilita pojetí téhle postavy v epickém dvoj-finále Avengers nejlépe ukazuje, jak dokonalou rovnováhu mezi kreativitou a managementem Feige & spol. našli.

Napětí mezi rozverným humorem a dramatem, potřebami jednotlivců a zájmy celku je patrné na celé řadě jednotlivých snímků, jimž sice bylo dovoleno lehce experimentovat s tónem, ale vždy se musely včas vrátit do mantinelů vymezených logem Marvel (názorný příklad je Doctor Strange). Pro kritiky univerza jde o limity v kreativitě, ale bez nastavených bariér by nikdy nebylo možné monument v podobě dvaceti dvou filmů udržet koherentní. Individuální příběhy směřují neodvratně všechny k týmovému završení a právě v něm se zúročuje veškerá vypravěčská energie, kterou různí tvůrci do univerza vložili.

Podívejte se na trailer k snímku Avengers: Endgame, foto: Falcon, video: YouTube

V loňském Avengers: Infinity War dostal tým největších hrdinů galaxie tvrdou lekci, když vůbec poprvé čelil protivníkovi, kterému nestačil. Zenový architekt nevídané genocidy Thanos chladnokrevně uskutečnil plán k navození rovnováhy kosmu – nahodilou anihilaci poloviny jeho obyvatel. Avengers se přes všechnu snahu ocitají v pasti nevyhnutelného. V post-apokalyptickém světě, kde se zmizelým vztyčují pomníky a lidé zápasí s pocitem nepřekonatelného smutku z toho, jak se jejich blízcí rozplynuli jako chmýří pampelišek. Pomalá, tíživá první třetina filmu Avengers: Endgame, uvozená jednou z nejdrsnějších a nejlepších scén v dějinách MCU, pojednává o obtížné snaze žít s pocitem selhání, o světě, který pomalu stravuje melancholie. Jenže vzdor velkým ambicím náleží tahle část k nejproblematičtějším, protože příliš často ulpívá dlouho na věcech, které nemají ve stále odlehčeném superhrdinském světě zdaleka takovou váhu, jakou by tvůrci chtěli publiku vsugerovat.

Zkušený divák navíc podvědomě tuší, že ani Avengers se nevymaní ze zajetí nevyhnutelnosti stát se superhrdinským blockbusterem a překonat důsledně pomalé, depresivní tempo. Ovšem ani ve druhé třetině snímek neztrácí nádech překvapivosti, když do vyprávění aplikuje prvek heistu (tedy komediálního thrilleru o loupeži), který několika ústředním charakterům navíc umožní znovu čelit svým minulým traumatům – a tvůrcům velmi vtipně komentovat nejen filmy o cestování časem, ale i tituly přímo z provenience MCU. Avengers: Endgame tedy rozkvete ze smutku v dynamickou týmovku, aniž by se obě polohy tloukly; klidně to lze označit za režijní trademark Anthonyho a Joea Russových, filmařské dvojice, která do Marvelovek přinesla potřebnou porci realismu a kontroly.

Vítejte v centrále Avengers, foto: Falcon

Omílaná tříhodinová stopáž nakonec vyznívá jako nevyhnutelnost. Avengers: Endgame musí udělat řadu posledních tahů, které završí nejen osudy některých postav, ale i několika linií vyprávění, které se táhnou napříč sérií. Přesto film nepůsobí jako mechanický slepenec. Jistě, jedná se o tolik skloňovaný fan servis v nejčistší formě, to však neznamená, že Endgame působí účelově a odbytě. Právě sériovost a rozsah vyprávění poněkud mění zažitá kritéria sledování. Poslední Avengers lze stejně tak pokládat za samostatný film jako za finále seriálu, v němž se zúročuje práce napříč jednotlivými tituly.

V poslední třetině namísto pouhého monumentálního digitálního bojiště snímek nabídne vůbec nejhlubší emocionální scény, v nichž lze téměř fyzicky pocítit čas, který si divák s protagonisty odžil. Při vší epičnosti nechybí střídmost, při veškerém obřím měřítku nikdy nemizí pocit zvláštní intimity a komornosti; nepředstírané empatie k výjimečným bytostem s nadlidskými schopnostmi.

Před několika lety batmanovská trilogie vysvlékla superhrdinu z jeho symbolického brnění a ukázala obyčejného člověka. Avengers nechávají lesklá brnění nedotčená, ale ukazují, že člověk a symbol dokáží koexistovat v dokonalé symbióze. Je v tom možná větší porce naivity než v temných a realistických komiksových interpretacích, zároveň tu ovšem přežívá tvůrčí síla a čistota mýtu. Debaty o tom, do jaké míry vede MCU jen k množení šablon, se bezpochyby povedou dál. Jenže mýtus žije nasloucháním a sdílením. A velkolepé a v rámci možností mistrně ustáté finále Avengers nedává moc prostoru k pochybám, zda odkaz Captaina Americy, Iron Mana, Thora a dalších bude vitální. Jako každý dobrý příběh.

Avengers: Endgame  (USA, 2019, 182 minut)
Režie: Anthony Russo, Joe Russo, scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely, kamera: Trent Opaloch, hudba: Alan Silvestri, střih: Jeffrey Ford, Matthew Schmidt, scénografie: Charles Wood, kostýmy: Judianna Makovsky. Hrají: Robert Downey Jr., Chris Hemsworth, Mark Ruffalo, Chris Evans, Scarlett Johansson, Benedict Cumberbatch, Don Cheadle, Tom Holland, Chadwick Boseman, Jeremy Renner, Josh Brolin, Karen Gillan, Gwyneth Paltrow a další.