Bratr předurčený k předčasné smrti. Édouard Louis je v nové knize téměř investigativcem

„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat,“ deklaroval Édouard Louis (* 1992) na začátku své knihy Boje a proměny jedné ženy, v níž psal o své matce. Jako kdyby tuto svou vytrvalost, pro někoho umanutost, chtěl ještě důrazněji podtrhnout, navázal na „Boje a proměny“ knihou Monique na útěku, v níž vylíčil pokračování matčiny emancipace od mužů-alkoholiků. V závěru této publikace zmiňuje, že měl rozepsán příběh svého vztahu se starším bratrem, ale odložil jej, neboť měl obrovskou radost z toho, jak se matka (teď již nejspíš úplně) dalším krokem vymanila ze spárů agresivních machistů, a byl puzen bezodkladně se pustit právě do Monique na útěku. Ta vyšla v originále předloni; a příběh o vztahu s bratrem, který po odevzdání rukopisu o matce dokončil, v originále rovněž nese vročení 2024.

Dodejme pro úplnost, že Zhroucení není úplně nejnovější Louisovou knihou: vloni na podzim zveřejnil rozhovor Que faire de la littérature? (Co si počít s literaturou?), v němž mu otázky pokládala novinářka Mary Kairidiová; ten do češtiny zatím přeložen není.

Fakta

Autor jednotlivé kapitoly Zhroucení nazývá fakty a čísluje je, takže kniha obsahuje Fakt číslo 1 až Fakt číslo 16. Má to svůj důvod. Vztah Louise k jeho nevlastnímu staršímu bratrovi (přišel na svět během matčina prvního manželství) byl značně odtažitý a dlouhá léta se nestýkali, naposledy jej viděl devět let před jeho smrtí. Reálně, bez kliček: Édouard bratra nesnášel, byl mu naprosto lhostejný. Takže když mu matka na počátku vyprávění oznámí, že sourozenec zemřel, je to pro Louise, jako by obdržel zprávu, že skonal nějaký jemu známý člověk, s nímž však jinak neměl téměř nic společného. Ovšem zase ta matka: to ona rozhodla, že bratr, jemuž selhaly orgány a zhasla naděje na uzdravení, bude odpojen od přístrojů (na obálce českého vydání je chybně uvedeno, že byl „nalezen mrtvý na podlaze své malé garsonky“). Právě kvůli matce, kterou synova smrt zasáhla, si autor nechá bratra znovu vstoupit do života. Začne zjišťovat, jak se to s ním vlastně mělo včetně toho, jaký byl vztah jich dvou coby sourozenců, co spolu prožili. Spisovatel se pustí do pátrání nejen ve svých vzpomínkách, ale také se na příbuzného vyptává žen, jež s ním nějaký čas žily, dohledává fakta, někdy se o vysvětlení opírá v literatuře. Jde mi, poznamenává Louis, o lepší pochopení jeho i sebe sama.

Obálka českého vydání Zhroucení co do vizuality knihy navazuje na další autorovy tituly, které v Česku vyšly v nakladatelství Paseka, repro: Paseka

Louis zjišťuje, že příběh bratra je napohled jednoduchý, ale při vnoření se do něho zatraceně složitý, že nikdo v něm takzvaně nemá pravdu. Dozvídá se, co konkrétně s ním snášely ženy, jež byly s bratrem ve vztahu i domácnosti, jejich slova svědčí o schopnosti milovat a odpouštět – vždy až po určitou míru, naštěstí. Nicméně jejich vzpomínky působí jako doklad o ženské lásce, která se jeví být velkorysejší, vytrvalejší a také ovšem zásadovější.

Portrét bratra autor skládá mozaikovitě, na rozdíl od svých knih o matce nemá až tak kde brát, nevlastní sourozenec mu ve vědomí časem odplul a spisovatel nyní bere do rukou pomyslný dalekohled a v moři času dohledává stíny po zemřelém a zkouší je zpětně proměnit v tělo a mysl dotyčného, což se daří jen zčásti. Bratr zůstává poněkud nehmotný, obkružovaný, leccos je u něho třeba spíše jen domýšlet. A dosud vyhraněně „behavioristický“ spisovatel, jímž Louis je, tedy takový, jehož vyprávění stojí na popisech chování, na vnějších projevech postav-těl, na fyzičnosti, je zde postaven před výzvou psychologické syntézy dané postavy a tato metoda mu není vlastní.

Míra naléhavosti

Dvorní překladatelka Louisových knihy do češtiny Sára Vybíralová v textu pro nejnovější číslo časopisu Moderní divadlo, který vydávají Městská divadla pražská, v laskavé „obhajobě“ autorovy tvorby píše, že ta je jí blízká pro svou pravdivost, protože „pravdivost totiž znamená naléhavost“. „Pravdivost znamená – podívejte, nepíšu proto, abych vám svým příběhem udělal radost, píšu, abych ukázal něco skutečného, něco, co se stalo, co se děje…,“ vysvětluje své pojetí romanistka. Naléhavost je pochopitelně značně subjektivní kategorie. Co vám osobně připadá naléhavé, člověk vedle vás nemusí vůbec takto vnímat.

A přece zde zkusme operovat s pojmem a aspektem naléhavosti. Podle mě je v románu přítomna v jednotlivostech – v některých formulacích, v líčení určitých situací, obecně převážně tehdy, když autor dává (ne)kontrolovaně průchod svým emocím, když projevuje svůj chlad vůči bratrovi, kupříkladu neochotu vydat standardně vysokou sumu za jeho pohřeb (sestře docela drsně namítá, že když už on má do příbuzenstva investovat, tak by peníze raději dal matce, která je potřebuje). Naléhavost rovněž můžeme pocítit v autorových přiznaných i nepřiznaných protiřečeních si, když ve vzpomínkách na bratra v jednu chvíli pro něho nemá slitování, v jiné chvíli se mu však vybaví situace, které jej samotného usvědčují z nespravedlivé generalizace, neboť bratr mu v minulosti nejednou pomohl a projevil náklonnost.

Ve vyprávění se sem tam vyskytují výborně formulované věty, s nimiž se ze své vlastní zkušenosti může potkat i nejeden čtenář, nebo které přibližují stav, jemuž se dá velmi dobře rozumět, i když se nerozezní naše vlastní zkušenost. Například: „Cítil jsem typickou únavu, kterou zažíváme jen s rodinou, při kontaktu s rodiči nebo se sourozenci…“ – „Sestra mi řekla na shledanou, ale věděla, že mi říká sbohem.“ – „Často jsem si tohoto jevu v rodinách všiml: střídavě se vám snaží pomoct a potopit vás.“ 

Ale jako celek Zhroucení naléhavost postrádá. Je to sice zkušeně zkomponovaná zpráva, ovšem připomínající kazuistiku, jakýsi podklad a předmět doličný, jako vypracování posudku, splnění (osobního) úkolu a možná prostě jen sycení trhu – zde máme vylíčení případu člověka, který pocházel ze svízelných poměrů, otec po rozvodu rodičů o něho ztratil zájem, dotyčný nikdy vlastně nedospěl, žil v iluzích, že svět by se měl zařídit podle něho, potácel se od desíti k pěti, vyhledával vztahy, blízkost a lásku, ale nebyl schopen do nich investovat, udržovat je a sytit. Kazuistiky však v knihách tvoří jen část celku, mají roli praktické složky předkládané koncepce, vedle teoretické části. Teorii ve Zhroucení „nahrazují“ autorovy letmé zmínky o tom, na co narazil v knihách spisovatelky Joan Didionové, filozofky a literární teoretičky Julii Kristevy, psychoanalytika Ludwiga Binswangera. Na několika místech nastiňuje podíl společnosti na tom, jak bratr dopadl.

Za co všechno může společnost

Ekonomicko-politické rámování je pro autora typické, v minulosti mu nejednou účinně fungovalo jako palivo pro sugestivní pamflet o „ponížených a uražených“, o zapomenutých vrstvách obyvatelstva Francie a nešlo nad tím přinejmenším právě politicky mávnout rukou. Tentokrát Louis ovšem formuluje krkolomný výklad o podílu společnosti na bratrově selhání v následujícím smyslu: „Násilí sociálního determinismu spočívalo také ve způsobu, jak vymezoval naše touhy: povýšit v továrně, koupit si větší televizi, dostat půjčku na auto. Byly-li sny mého bratra tak nedozírné a tak neúměrné jeho životu, přivedly-li ho jeho sny k onomu zoufalství, které se jednoho dne stalo základním prvkem jeho života, znamená to, že mechanismy sociálního determinismu nedokázaly jeho osobu podmínit. Společnost selhala ve své misi. Anebo ji splnila jen zčásti: prekarita, izolace, alkohol. Ale víc ne. Ohraničit jeho sny se jí nepodařilo.“

Čili: Édouard Louis tu vlastně říká, že společnost nepodchytila bratrovy osobní limity, nechovala se k nim adekvátně, vyvolala v něm touhy, jimž on nemohl osobnostně dostát. Když to jen trochu radikálněji, „louisovsky“ domyslíme, nabízí se otázka: Za co všechno by společnost – a co je v tomto případě fakticky označováno jako společnost? – měla nést odpovědnost? Za individuální schopnosti každého občana, které bude průběžně monitorovat a podle toho mu dávkovat vědomí?

Umělecký koncept Édouarda Louise se podle mě dostává k okraji svých vlastních limitů a má-li to takhle pokračovat, bude z něho čím dál víc prosakovat pouhá produkce, jejíž repetitivnost a příběhová variantnost možná uspokojí určité publikum, které se k jeho knihám bude nadále obracet asi tak, jako k x-té sezóně mnohaletého seriálu, jako do známého světa, v němž už figury všichni pěkně známe a velká překvapení nejsou žádoucí. Autorovo dílo, zdá se mi, směřuje k dějinám utvrzování se.