Dojímáme se s Édouardem Louisem. Destilace z jeho tří knih v pražském Divadle Komedie

Dnes by se mohlo zdát, že i v tuzemsku existuje o spisovatelovi Édouardu Louisovi (* 1992) natolik široké povědomí, že dramatizace jeho próz je z hlediska pomyslné divácké atraktivity nikoliv snad naprostou sázkou na jistotu, ale také bez risku – minimálně v tom smyslu, že by se vstupovalo na zcela neznámé území. A přece se vyskytuje jeden příznačný moment: všechna dosavadní zdejší divadelní uchopení autorových textů se odehrála v Praze.

Nejprve (dnes již neexistující) soubor Depresivní děti touží po penězích zdramatizoval autorův vysloveně pamfletický text Kdo zabil mého otce; na repertoáru se inscenace držela od listopadu 2021 do ledna 2025. Švandovo divadlo má od února 2022 až dosud na repertoáru své studiové scény inscenaci knihy Dějiny násilí. Nyní tedy Městská divadla pražská (MDP). Přizvala slovenského režiséra a dramatika Dávida Pašku (* 1999), který pro inscenaci Stát se jiným „vydestiloval“ tři Louisovy knihy: tu, která inscenaci dala jméno a v níž autor líčí svoji proměnu v městského člověka, a k ní Paška přidal dva svazky o autorově matce – Boje a proměny jedné ženy a Monique na útěku.

Co si budeme namlouvat: Louis sice pochází z francouzské průmyslové a kulturní periferie, ze „zapomenutého“ severu země, a celé jeho dosavadní dílo není ničím jiným než vyrovnáváním se s touto třídní zátěží, do níž se narodil a z níž se mu v teenagerském věku podařilo vymanit, avšak jeho texty ve Francii, ale i v jiných státech téměř určitě čtou především obyvatelé velkých měst, metropolí. Neboť spisovatelovu agendu sociálních stigmat a sexuální jinakosti „řeší“ především městské vrstvy, z nichž si ovšem jen málokdo umí reálně představit nedostatek až bídu, ve kterých se Louisova rodina reálně potácela. Je přece správně uvědomělé číst si o chudých občanech a zároveň o někom, kdo o strádání napsal tak, že jej to ekonomicky vyneslo nahoru a mohl se usadit v metropoli, a tam se vypracoval v kulturní celebritu. Vidím v tomhle „louisování“, nemohu si pomoci, něco svatouškovského, nic to totiž velkoměstské publikum nestojí, může se koupat v pocitu, že prokazuje empatii a správnou občanskou rozčilenost na poměry. Morální kýč a – použijme Louisův slovník – třídní nadřazenost mají různé podoby…

Eva Salzmannová, Ivana Uhlířová a Tomáš Weisser (na plátně Petr Jeništa) v inscenaci Jak se stát jiným Městských divadel pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Teorie vs. praxe

Bratislavský rodák Dávid Paška vystudoval divadelní režii ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) a pracovně se pohybuje na mezinárodním poli, režíroval v Rumunsku, Rakousku, na Slovensku. Pro bratislavské Národní divadlo připravil inscenaci Tatarka (vloni hostovala na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni – tam jsem ji také viděl a nejen mně přišla k nepřečkání). V textu Boje a proměny: Metoda, který Paška napsal pro užitečný a dobře redigovaný dvouměsíčník Moderní divadlo, vydávaný MDP, režisér prokazuje schopnost formulovat koncept inscenace, teoreticky si ideu podepřít. Jeho text poskytuje ne úplně běžnou možnost porovnání toho, co divadelní tvůrce formuluje písemně, s tím, co natvaroval na jevišti. Takže zde zkusme učinit několik srovnání „teorie“ a „praxe“.

Paška: „Specifickou otázkou je status postav. Édouard Louis neposkytuje přístup k jejich vnitřním světům. Postavy v jeho textech nejsou psychologicky rozvinuté entity, ale spíše fragmenty vzpomínek, situací a vztahů. Označení jako ‚otec‘ nebo ‚matka‘ zde fungují jako orientační body, nikoli jako plnohodnotné charakterové struktury. Jakýkoli pokus o jejich doplnění by byl nutně fabulací. V inscenaci proto nevytváříme postavy v tradičním smyslu, ale situace a vztahová pole, která jsou neustále konstruována a rozkládána.“

Jeviště: Těžko přijmout, že v této inscenaci nepůsobí postavy v tradičním smyslu, nýbrž jako „vztahová pole, která jsou neustále konstruována a rozkládána“. Jak se stát jiným není žádný experiment ani v textové, ani v inscenační složce, nejde zde kupříkladu o radikální redukci postav ve výrazu, k níž herce vedl americký, vloni zesnulý tvůrce Robert Wilson (několikrát hostující v pražském ND). Zkrátka Evu Salzmannovou, Tomáše Daleckého, Ivanu Uhlířovou, Petru Jeništu a Tomáše Weissera režisér směruje k expresivnímu výrazu, k plnému nasazení v (někdy poněkud divokých) situacích následujících po sobě v rychlém sledu, interakce postav jsou mnohdy nepříjemně tělesné. Celá inscenace je hodně fyzická, ale ve ztvárňování postav nevybočuje tím, že by je budovala zcela jinak a divák by si toho všiml a považoval to za nevídaný přístup a novou kvalitu.

Paška: „Kamera a multimédia zde nejsou doplňkem, ale nástrojem, který umožňuje tuto konfrontaci dále strukturovat. Kamera je v inscenaci umístěna na jeřábu na kolejnici, která přesně určuje její pohyb i perspektivu. Tento princip vytváří paradox: obraz působí intimně, protože se přibližuje detailu, ale zároveň je radikálně odcizený, protože jeho konstrukce je zcela zjevná.“

Jeviště: Další inscenace s live cinema. Dnes téměř standard. Nepřišlo mi, že kamera umístěná na jeřábu, jenž se pohybuje na kolejnici, znamená zásadně jiný efekt, než když se na jevišti volně pohybuje člověk s kamerou v ruce. Pokaždé jsou v live cinema přítomny intimita i odcizení, pokaždé je „konstrukce zcela zjevná“. Podstatné je toto: přináší práce s videem v Jak se stát jiným novou kvalitu ve využití této technologie? Nikoliv. Ale jeden neobyčejně obyčejný „cinema“ moment tu přítomen je, a to za pomoci dotáčky: ke konci inscenace se na plátně nad jevištěm organicky spustí dlouhý nepřerušovaný záběr, kdy Eddy (Tomáš Dalecký) se svou matkou Monique (Eva Salzmannová) jako by odejdou z Divadla Komedie, v němž představení běží, projdou pasáží, v níž Komedie sídlí, a vydají se do přilehlé Vodičkovy ulice a objednají si jídlo v místním McDonaldu. Je v tom až překvapivý klid a jistá jímavost.

Tomáš Weisser a Petr Jeništa v inscenaci Jak se stát jiným Městských divadel pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Prší, prší, jen se leje – a zle je…

Dvě výše citované dávky z textu Dávida Pašky jsou jen zlomkem jeho textu „o metodě“, který je i není dobré si před případným zhlédnutím inscenace přečíst. Text sice informuje, ale může před návštěvou představení odrazovat svou konceptuálností, deklarováním nestandardnosti toho, co je na jevišti předváděno, přitom v Divadle Komedie je nabídnuta hutná, expresivní inscenace, v jejímž tahu teoretické nuance jednak zaniknou, jednak možná nebyly funkční ani během procesu vzniku inscenace, protože plánovaná teoretická východiska převálcovala herecká akce čili ztělesnění, a také ovšem scénografické řešení.

Režisér Paška přizval své stálé spolupracovníky z Rakouska: scénografa Julia Leona Seilera a kostýmní výtvarníci Marii-Lenu Poindl. Scéně dominuje mohutný plastový zeleno-hnědý „tunel“, položený v zadním plánu jeviště a evokující střevo i sociální kloaku. Dá se do něho vlézt, dá se prosvítit, symbolizuje prostředí, z něhož se Eddy snaží vyvléci, odtrhnout se od něho, ale současně je k němu pořád vázán, především matkou, která po letech strádání dojde k tomu, že i ona musí z kloaky pryč, a Eddy si její emancipaci vezme za svůj úkol. K tomu po většinu inscenace scéna mokvá, na herce mží a prší, na postavy se pomyslně lepí špína a sliz. Odkazuje to na severofrancouzský kraj, jehož deštivý a větrný nečas Louis ve svých knihách nejednou zmiňuje. Kvintet postav – matka, otec, Eddy a jeho starší sourozenci (sestra a bratr) – představuje ono v autorových knihách tolikrát probírané rodinné peklo; k plné rodinné sestavě ještě schází dva mladší Eddyho sourozenci, dvojčata. (Ale jim se spisovatel ve svých prózách věnuje střídmě, ta nepatřila k hlavním řezným nástrojům, které mu vyryly do duše rány.)

Jak se stát jiným je reprezentativní, inscenačně současný a intenzivní „výcuc“ z Édouarda Louise. Zrovna jsem v den premiéry dočetl autorovu nejnověji přeloženou knihu Zhroucení a chvílemi mě v hledišti jímal intenzivní dojem, že součástí toho, co na jevišti sleduji, je už i ona. Tak propletené a repetitivní autorovy texty jsou. Dramatizace Dávida Pašky demonstruje, že k Louisově literárnímu dílu se dá najít relativně adekvátní inscenační klíč, kdy si po divadle řeknete: Ano, to vystihuje svět jeho knih. Ale to je také vše. Žádný výrazný a překvapivý posun v interpretaci toho, co francouzský spisovatel tvoří, v inscenaci přítomen není; natož aby tu interpretačně šlo něco proti srsti. Jediným nepohodlím může být obtížná orientace v postavách a událostech pro toho diváka, který se s mikrokosmem Édouarda Louise potká vůbec poprvé. Střízlivě viděno: po lednové premiéře dramatizace románu Michela Houellebecqa Zničit došlo v Divadlo Komedie, jež je scénou MDP, na další dramatizaci díla současné francouzské literatury. I tentokrát z výsledné inscenace prosakuje literátskost, základní odvozenost, kterou tu více, tu méně úspěšně retušují dobré herecké výkony.