Být apolitický je dneska luxus, říká scenárista politického thrilleru Moloch
Prezident, na něhož byl spáchán atentát, vraždící ruští agenti, odvážní investigativní reportéři. To jsou protagonisté minisérie Moloch, která žánr politického thrilleru převádí do současné České republiky. Třídílný projekt pro Canal+, který tento týden vrcholí, napsal Štefan Titka.
Hybatelem děje Molochu je atentát na prezidenta České republiky. Ten se stal i zárodkem samotného projektu. Jak vás napadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít? Bylo to v době prezidentství Miloše Zemana?
Prvotní nápad vznikl už před érou Miloše Zemana. Tenkrát jsme si položili jednoduchou otázku: Jak by to vypadalo, kdyby se někdo pokusil o atentát na českého prezidenta? Bylo to něco, co jsme si vlastně nedokázali představit – do značné míry sci-fi, a právě to nás na tom asi bavilo. Řešili jsme u toho procedurálnost: Co by se dělo bezprostředně po atentátu, kdo by se postavil do čela země namísto prezidenta, jak by fungovala vláda a podobně. Bude to znít možná trochu drsně, ale Česká republika na rozdíl od USA nebo jiných zemí nemá bohudík v této disciplíně tradici, takže to pro nás byla pouhá vzrušující premisa pro zajímavý projekt. Mám ovšem pocit, že od té doby jsme se dost posunuli a dřívější jistoty se poněkud rozpadají pod rukama. Moloch už určitě nezní tak nereálně jako před lety.
Kdy jste do příběhu zakomponovali Rusko?
Dělat v dnešní době špionážní politický thriller bez zakomponování Ruska snad ani nejde. Pro náš region byla tahle velmoc velké téma – historicky i teď. Témata Molochu kombinují obě tyto časové roviny, pro hlavní postavy je minulost zdrojem konfliktu, takže se tahle varianta nabízela.
David Matásek a Barbara Lukešová v minisérii Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Moloch odkazuje na skutečné události, především na výbuch muničního skladu ve Vrběticích, v sérii se jmenují Vilímovice. Nakolik jste se inspiroval realitou?
Na začátku jsme si s producentem Vratislavem Šlajerem a režisérem Lukášem Hanulákem, spoluautory konceptu Molochu, řekli, že naší ambicí není zobrazit realitu tak, jak se stala. Chtěli jsme natočit realisticky působící seriál, ale věděli jsme, že ve skromném prostoru třídílné minisérie by bylo troufalé a popravdě i necitlivé snažit se o přesný popis toho, co znamenal výbuch muničních skladů pro Vrbětice a její obyvatele. Samozřejmě jsme kauzu studovali, projížděli reportáže a načítali články a knihy, ale naše seriálové Vilímovice nejsou Vrbětice. Je to spíš imprese toho, co Vrbětice znamenaly pro naši společnost a pro mě jako pro tvůrce, když jsem se do té tragédie ponořil. Proto je úvodní sekvence druhého dílu vyprávěna vlastně banálně a nevzrušivě, protože mě od začátku fascinovala srážka obyčejného rána s novou, drsnou realitou.
Nakolik jste si realitu zjednodušoval nebo činil atraktivnější, aby byla pochopitelná a přitažlivá?
Když člověk pracuje se žánrem politického thrilleru, vlastně s jakýmkoli žánrem, musí nutně pracovat s určitými zjednodušeními. Ale přece je v Molochu vše podložené realitou. Paradoxně jsme řešili opačný problém než zatraktivňování. Představovali jsme si věci mnohem dramatičtěji a akčněji, než nám je odborní konzultanti nebo lidé, kteří se v problematice orientují, usadili na zem. Poměrně záhy nám došlo, že jednou z výzev Molochu nejspíš bude ten „reality check”, kdy musíte dramaticky odvyprávět něco, co možná zas až tak dramatické není.
Řešili jsme třeba detaily toho, co by se dělo s prezidentem po příjezdu do nemocnice, jak by proces probíhal. Představovali si uzavření nemocnice, policejní jednotky na každém rohu, speciální lékařský tým vyhrazený výhradně pro potřeby prezidenta. Od tehdejšího ředitele Ústřední vojenské nemocnice v Praze Miroslava Zavorala jsme se dozvěděli, že nic takového by se nedělo. Prezident by přijel klasicky na triáž a tam by ho lékař, který by měl zrovna službu, poslal na oddělení podle závažnosti zranění. Žádné extra speciální zacházení nebo luxusní prezidentský apartmán. Podobných příkladů bylo víc.
Záběr z minisérie Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Jak dlouho jste si podobné věci rešeršoval?
Byl to živelný, akční projekt, takže rešeršování a psaní šly místy ruku v ruce. Moloch jsme skládali svým způsobem v reálném čase a skoro každé setkání, každá informace posbíraná po cestě, se do výsledku nějak propsala. Otázku, jak dostat hlavní postavy z místa A do bodu B ve třetí epizodě, na níž jsem se chvíli zaseknul, vyřešil třeba poslech podcastu Respektu s hostem novináře Ondřeje Kundry. Nikdy nevíte, co vás inspiruje a navede k řešení.
Jan Révai a Martina Jindrová v minisérii Moloch, foto: Anna Belková / Canal+
V rámci příprav jste navštívili i Bezpečnostní informační službu – BIS. Kolik vám toho prozradili?
Asi tolik, kolik uznali sami za vhodné. Osobně jsem měl obavy, že na naše všetečné otázky bude přicházet nejčastěji odpověď: No comment. Nicméně setkání s ředitelem BIS panem Koudelkou nám i tak spoustu věcí pomohlo pochopit, samozřejmě v obecné rovině pro nás smrtelníky. Jak tajné služby pracují, co si můžou dovolit, co ne, a co reálně mohou, anebo nemohou vědět. Mnohdy jsou to zdánlivě pouhé detaily, ale pro Moloch byly důležité.
Kolik se toho ví o archivech StB, které hned v úvodu Molochu převáží kamiony přes hranice?
Moc asi ne. Je to spíš legenda. V našem příběhu jsme se rozhodli přistoupit na hru, že archiv mohl být zachráněn a převezen z tehdejšího Československa do bezpečí před novým režimem. Legendy mívají pravdivý základ, takže – kdo ví? Třeba časem opravdu někde vyplují na povrch…
Záběr z minisérie Moloch, foto: Anna Belková / Canal+
Jak se díky Molochu proměnil váš zájem o sledování domácí politické scény?
Nejsem zásadně politicky uvědomělý člověk. Ne snad, že bych nevnímal politickou situaci, ale nikdy jsem se o politiku nezajímal do hloubky. Přišla mi nezajímavá, nudná. Jsem založením spíš snílek utíkající k příběhům, k fikci a tyhle věci jsem nechával plynout kolem mě. Nemůžu říct, že bych po Molochu procitl a otevřel oči, ale vnímám politiku víc. Ovšem asi je tomu i dobou, kterou žijeme. Dneska možnost být apolitický, tváří v tvář tomu, čemu ve světě čelíme, je luxus, který si podle mě může dovolit málokdo.
Jestli nám tvůrcům Moloch něco ukázal, tak víru v to, že přes všechny naše problémy systém v téhle zemi principiálně funguje. Máme tu skvělé profesionály napříč spektrem profesí – od těch viditelných, až po ty neviditelné, kteří pracují v zájmu České republiky.
Prezident Toman připomíná Miloše Zemana – tedy do okamžiku, než se postaví proti ruskému vlivu… Česko v Molochu vede premiérka. Zobrazuje série o něco progresivnější verzi této země?
Ona je celkově otázka, zda kromě postavy ženské premiérky ztvárněné Barbarou Lukešovou Moloch opravdu ukazuje progresivnější verzi Česka. Ženská síla v čele země by rozhodně vnesla do hry novou dynamiku, která by zemi prospěla, tak to vidím. Byl bych však zatím, po dvou odvysílaných dílech, opatrný v hodnocení postavy prezidenta jako té ideální verze hlavy státu. Aniž bych cokoliv spojleroval, prezident ještě neřekl poslední slovo.
David Matásek v minisérii Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Pořád je však váš prezident Toman někým, kdo má své hranice a určitou sebereflexi. Takže on je, dejme tomu, „lepší verzí Zemana”?
Rozumím, jak to myslíte… Ale pro mě je dost těžké o té postavě přemýšlet v definitivních kategoriích. Ostatně Tomanova mantra, kterou vmete do obličeje každému včetně novináře Martina Brauna, zní: Svět není černobílý. S tímto východiskem náš prezident pracuje – a to je zároveň způsob, jakým my pracujeme s touto postavou. Chtěli jsme, aby prezident byl ambivalentní. Aby vás překvapoval. Tematizujeme to i v dialogu, kdy prezident rozvádí myšlenku, že pro politika je nejhorší, když se stane pro ostatní, pro své příznivce i odpůrce, příliš čitelný. Sám nevím, zda Viktor Toman má, anebo nemá nějaké hranice. To je na té postavě vzrušující – překvapuje pořád i mě samotného.
Psal jste roli prezidenta pro Miroslava Donutila, s nímž se dobře znáte díky seriálům Doktor Martin, Dáma král a Záhadné případy? Je to jiné psát pro konkrétního herce?
Do role prezidenta Tomana jsme s ním počítali od začátku. Spolupracujeme spolu rádi, v (produkční společnosti) Bionautu je to naše už asi čtvrtá spolupráce. Mirek má v sobě skvělou energii, a i když by si už klidně mohl hodit nohy na stůl a užívat vnouče, chce se pořád posouvat, zkoušet nové věci. Navíc on je přesně typ herce, kterého si role prezidenta žádala. Někdo, komu stačí vejít do místnosti a ihned opanuje prostor svou pouhou přítomností. Nezdá se to, ale takových herců je dnes vlastně už málo.
Pořád ještě vnímám postavy ve scénáři jako postavy, ale je pravda, že když si při psaní v hlavě točíte svou vlastní verzi scénáře, herci se vám do toho chtě nechtě promítají a propisují. Obzvlášť u televizních věcí, kde třeba pokračujete druhou sérií a už máte dotyčné herce s postavami spjaté.
Barbara Lukešová v minisérii Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Máte zkušenosti se seriály pro ČT, HBO, Novu, Voyo (dnes Oneplay), nyní Canal+. Ovlivňuje vysílací kanál, který se stává i spoluproducentem, podmínky vaší práce?
Televize, s níž spolupracujete, určitě podmínky ovlivňuje, každá má svá specifika. Vždycky je to odvislé od konkrétních lidí. My měli štěstí, že Canal+ v čele s Ladou Dobrkovskou a Bárou Mudrovou nám dal důvěru a věřil naší vizi. Z kreativního hlediska jde o to nejpodstatnější. Televize, s níž projekt tvoříte, se stává vaším partnerem, takže je důležité, abyste si sedli i lidsky. Dobrá věc se dá udělat možná i přes zaťaté zuby, ale vždycky je příjemnější, když se postupuje kreativně a hlavně konstruktivně, což byl případ i spolupráce s Canal+.
Víte, v jaké televizi či na jaké platformě se bude výsledek vysílat, když píšete scénář?
To závisí projekt od projektu, ale u těch posledních, na nichž jsem spolupracoval, to platilo. Když se už dostanete do fáze psaní scénářů, většinou to znamená, že projekt tvoříte s nějakou televizí pro jasně dané publikum. Je důležité vědět, pro koho tvoříte, protože to nepřímo ovlivňuje i způsob vyprávění, co si můžete dovolit a co už je třeba někde přes čáru. Není to tak, že byste od základu kvůli televizi překopávali příběh, vaši vizi, ale je důležité v pozadí vnímat, koho chcete oslovit.
Jan Vondráček v minisérii Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Myslíte už při psaní na náklady či obtížnost realizace?
Neřekl bych, že se držím na uzdě. Určitě ne s posledními projekty jako Záhadné případy nebo Moloch, kde má člověk ambice udělat něco, co se tu běžně nedělá. Přijde mi to jako cesta do pekla zařazovat automaticky ve své hlavě zpátečku jen proto, že máte pocit, že něco bude moc drahé nebo nezvyklé. Potřebuju se během psaní propadnout do příběhu postav a nechat je, aby si diktovaly, co potřebují. Samozřejmě, že určitá autokorekce „realizovatelnosti” při psaní probíhá, ale u mě je to spíše intuitivní, podprahová záležitost.
Ano, někdy se nápady musí zjednodušovat a hledat cesty, ovšem beru to jako součást kreativního procesu. Možná to bude znít jako paradox, ale omezení nemusí být chápána pouze v negativním smyslu. Klást si omezení je vlastně základ kreativního procesu, který vás směřuje k cíli.
Jaké jsou vaše oblíbené politické thrillery?
Mě osobně nadchlo hlavně znovuobjevení klasiky Alana J. Pakuly podle scénáře Williama Goldmana Všichni prezidentovi muži. Je to masterclass v tom, jak se dá napínavě vyprávět i bez akčních honiček, s minimem prostředků, kdy se mezi sebou baví dvě postavy nebo dva lidé vedou rozhovor. Když máte dobře vystavěnou a vypointovanou scénu, v čemž byl Goldman mistr, dokážete diváka držet v tenzi právě jen dialogy, které se stávají určitou formou duelu mezi postavami. V Molochu jsem nejvíc hrdý asi právě na scény tohoto typu.
Hodně rád mám i film International od Toma Tykwera, na který jsem si během psaní vzpomněl. To je svým způsobem protipól Všech prezidentových mužů – akční, dynamická jízda se skvělým tempem, kde není moc příležitostí, aby se člověk pozastavil a nadechnul. Tenhle pocit naléhavosti jsme do Molochu chtěli také dostat.
Jaroslav Pížl v minisérii Moloch, foto: Richard Hodonický / Canal+
Proč u nás moc politických thrillerů ze současnosti nevzniká?
Myslím, že tu panuje obava, že politika ve skutečnosti nikoho nezajímá. Máme ji většinou spojenou s desetihodinovými záznamy z poslanecké sněmovny, co běží po půlnoci v televizi, s mluvícími hlavami do kamery a nekončícími banálními kauzami ve veřejném prostoru. Moloch tohle stigma politických thrillerů snad nabourává.
Autorka rozhovoru je filmová publicistka.
Scenárista minisérie Moloch Štefan Titka, foto: Benedikt Renč / Canal+
Štefan Titka (* 1984)
Vystudoval filmovou vědu a anglistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a pražskou FAMU – obor scenáristika a dramaturgie. Spolupracoval na seriálu Zázraky života, podílel se na inscenaci Pérák (Na jméně nezáleží. Rozhodují činy!) pražského Divadla Vosto5. Napsal scénáře k seriálům Doktor Martin, Dáma a král, Záhadné případy a k minisérii Mamon. Pracuje jako kmenový scenárista společnosti Bionaut, kde se podílí na vývoji seriálových a filmových projektů.
