Česká pošta, Národní knihovna a „věčnost“ žlutého čepečku

Příští rok tomu bude deset let, co náhle zesnul architekt Jan Kaplický. A projekt budovy Národní knihovny v Praze je patrně nejdůležitějším odkazem, který téhle zemi zanechal. Na jedné straně svým neotřelým architektonickým pojetím, na straně druhé vším, co provázelo jeho ne-realizaci. Návrh a soutěž byly terčem oprávněných zpochybnění i jedovatých plivanců, předmětem vášnivých polemik i rukojmím politických kampaní. Ze stavby sešlo a soudy později potvrdily, že projekt měl být vyřazen už ze soutěže – kvůli nesplnění jejích podmínek. To zkomplikovalo byť jen hypotetické úvahy o jeho prosazení. V srdcích mnoha lidí však nadále zastává nenaplněným snem o progresivní a velkorysé architektuře v Praze.

Ona poštovní známka s motivem Národní knihovny od Kaplického je první z plánované edice Český design. Což o to, známka to je pěkná. Grafik Alan Záruba pro ni vyšel z Kaplického vlastní skicy poštovní známky (!) jednoduše kombinující charakteristickou siluetu budovy s kudrnatou linií pomyslné zeleně. Plošným grafickým pojetím se liší od dynamické fotografické známky s motivem leštěných kovových disků z fasády obchodního domu Selfridges v Birminghamu vydané před dvanácti lety Britskou královskou poštou. Jenže co naplat: pro edici Český design není co fotografovat. Poněkud absurdně tak známka propaguje „dílo, které jsme neudělali“.

Veřejnosti byla dotyčná známka představena počátkem dubna v historické budově Klementina, tedy v budově Národní knihovny v Praze. Její generální ředitel Martin Kocanda se při té příležitosti dal slyšet: „Nezpochybňuji, že naše instituce novou budovu potřebuje, ale v dnešní akci nehledejte žádný skrytý význam, smysl či nátlak na naše čelní představitele státu.“ Ředitel Národní knihovny se tak nenechal strhnout třeba ke hře provozované Andrejem Babišem: premiér v demisi, a mimo jiné stranický nadřízený pražské zastupitelky za hnutí ANO 2011 Elišky Kaplicky Fuchsové, tu hru pro hlavní pražské kulturní instituce přichystal pod názvem „Řekněte si, kolik miliard chcete, a já vám je slíbím, i když o tom rozhodne úplně jiná vláda.“ Národní knihovna tedy novou budovu potřebuje, ale za návrh Kaplického nelobbuje.

Sama Eliška Fuchsová Kaplicky již před časem projekt od manželova studia Future System nabídla bezplatně k realizaci. Lepší politickou konstelaci si přitom nemohla přát. Je však nutné otevřeně si přiznat, že reálná poptávka po projektu není. S myšlenkou na postavení budovy si čas od času někdo pohrává, vždy ovšem nezávazně. Zároveň je nutné nezastírat, že s uplývajícím časem se bude měnit pohled i tento „nesmrtelný“ Kaplického projekt. Umělecká díla stárnou, dokonce i ta vizionářská. A často nejen sama od sebe, ale také kvůli tomu, co se děje kolem nich.  Dá se proto očekávat, že ojedinělost Kaplického projektu bude stále více věcí lokálního měřítka. Jiné metropole si odvážnou architekturu postaví, pokud se tak již nestalo.

Projekt si jistě najde místo v galeriích a v architektonických publikacích. Bude inspirovat z papíru. A to je jakýsi „druhý život“, nad nímž netřeba ohrnovat nos. Dnes se dostal na poštovní známku, a najde-li absurdní humor obhájce na správných místech, možná se jednou objeví i na české bankovce. Třeba jako žlutý symbol dlouhého seznamu českých zpackaností a naší trvající neschopnosti stavět budovy, které mají potenciál být současnými ikonami měst a země.

Známka s motivem leštěných kovových disků z fasády Kaplickým navrženého obchodního domu Selfridges v Birminghamu; před dvanácti lety vydala Britská královská pošta.

Hodnota poštovní známky s Kaplického knihovnou je zastoupena písmenem E, odpovídajícím ceně obyčejné zásilky do evropských zemí. Se šířením slávy českého designu v zahraničí to ovšem nebude nijak horké. Nápis „Národní knihovna“ v ryze „národním jazyce“ naznačuje, že Česká pošta buďto spoléhá na univerzální srozumitelnost češtiny, anebo exportní symbolismus nebere zas až tak vážně. Každopádně většina cizinců uvidí spíše jakýsi žlutý čepeček než v domácím prostředí zlidovělou siluetu. Adresáty Kaplického známky tak jsme spíše my, občané České republiky. Nám známka může připomenout, že cosi je „u ledu“. Základní otázkou však zůstává, co najdeme, odvážíme-li jednou otevřít krabici se Schrödingerovou kočkou. Bude ještě živá? Záleží na čase, který mezitím uběhne.