Čtyři umělci jemně a přirozeně překračují hranice. Výstava o svébytnosti a dialogu

Hned na úvod musím zmínit, že každý z prezentovaných umělců tvoří za pomoci relativně netradičních technik, a výstavě to jen svědčí. Karíma Al-Mukhtarová zde prezentuje obrazy/nástěnné koberce z příze a kobercové látky. Matěj Hrbek kreslí pastelkami a k vidění rovněž jsou autorovy epoxidové objekty. Barbora Vovsová u svých objektů používá širokou škálu materiálů – od vosku, drátů, sádry a dřeva až po růžový mramor, ale má tu i kresby na papír či akrylové malby. A u Martina Pondělíčka tvůrčí záběr přesahuje módní tvorbu, objekt i obraz. Už jen tato směs přístupů dodává výstavě Soft Borders neobvyklou atmosféru, nicméně i významová rovina zde hraje důležitou roli.

Jak napovídá název výstavy, chce tu jít o hledání a ohledávání jistých hranic. U každého z té čtveřice absolventů Akademie výtvarných umění v Praze (končili mezi roky 2017 a 2021) se to projevuje jiným způsobem. Vzájemné prolínání oněch „hranic“ vytváří mezi exponáty osobité napětí.

Kresby Matěje Hrbka (v pozadí) a vpravo vpředu objekt Totem Barbory Vovsové na výstavě Soft Borders v pražské Nové galerii, foto: Nová galerie

U Matěje Hrbka (* 1988) vnímám pomyslnou hranici především v monumentalitě jeho velkoformátových kreseb – pastelka je tradičně spojována s jemností, dětskými výtvory a skicovitostí, zatímco velký formát vyžaduje určitou jistotu a značnou dávku trpělivosti. Hrbek tuto hranici vědomě rozmazává a ve svém přístupu jako by se záměrně zbavoval „akademismu“ a přijímá naivitu a dětskou spontánnost coby legitimní uměleckou strategii. Obdobně fungují i jeho epoxidové objekty, na první pohled imitující sklo – balancuje tím na hranici mezi skutečností a iluzí, kterou divák může a nemusí odhalit.

Karíma Al-Mukhtarová (* 1989) zkoumá komplexní kulturní a symbolické hranice. Její práce oscilují mezi obrazem a kobercem, což lze vnímat nejen jako volbu média, ale i kulturní výpověď o identitě. Tímto spojením výtvarnice zpochybňuje hranice mezi kulturami a ukazuje, jak mohou pospolu existovat; zároveň to považuji za jeden z projevů neoddělitelnosti osobnosti umělce od samotného díla. Symbolem prostupujícím většinou autorčiných vystavených prací je rajče. Odkazuje tím na historický a kulturní kontext – sahající do irácké kulturní paměti a představující nejen důležitou zemědělskou plodinu, nýbrž také symbol kontinuity v obdobích válek a politických zlomů. Tvorba Al-Mukhtarové je příkladem, jak každodenní objekty mohou překračovat hranice své původní funkce a stávat se nositeli identity.

Z výstavy Soft Borders v pražské Nové galerii: v pozadí dílo ze souboru Sweet and Sour Karímy Al-Mukhtarové, vpředu Kolektivní vědomí Matěje Hrbka, foto: Nová galerie

Barbora Vovsová (* 1991) se pohybuje na pomezí organičnosti a umělého řádu. Objekty často vytváří z pestré směsi materiálů, ovšem jako významově „pestřejší“ mi přišly její kresby/koláže, v nichž kombinuje jednoduché ornamenty s realisticky nakreslenými skálami a horninami.

Martin Pondělíček (* 1992) zpochybňuje hranici mezi módní tvorbou a výtvarným dílem. Látka, tradičně spjatá s oděvem, designem a funkčností, se zde stává médiem obrazu a objektu – hranice mezi disciplínami jsou při autorské invenci a odvaze překročitelné. Autorovy exponáty nejen dosahují estetických kvalit, ale lákají i k fyzickému kontaktu, dostávají rozměr haptický. Například Transceiver – velká ruka z králičí kožešiny, zavěšená na zdi, k doteku přímo láká. Motiv rukou se u Pondělíčka objevuje opakovaně, ostatně dílo, jež se stalo vizuálem výstavy, je rovněž vyobrazením ruky (vytvořené za pomocí výšivky na nadýchané bavlně).

Vizuál k výstavě Soft Borders v pražské Nové galerii, zdroj: Nová galerie

K tomu na okraj: Na výstavě postrádám informaci, je-li možné se daných děl dotknout. A to mě přivádí k myšlence, zda by nestála za realizaci výstava umělců využívajících právě měkké materiály a u níž by haptický zážitek byl vysloveně dovolen. Ostatně Nová galerie, sídlící na pražských Vinohradech, má svého génia loci a unikátní architekturu, která k podobným počinům vybízí.

K prezentaci ještě pár slov. U výstavy Soft Borders není uveden/a kurátor/ka.  Při návštěvě galerie jsem postrádal texty, které by návštěvníkům pomohly orientovat se v konceptu expozice. Chce to být strategie umožňující divákovi jeho vlastní interpretaci bez vnucování výkladů? Těžko říct, ale mám za to, že spíše ne.