Dobovky jsou od toho, aby se točily! Jak vznikal krátký film Krajan, jenž získal studentského Oscara

Na rozdíl od Ropáků a Dcery je Krajan historickým filmem, a to z druhé světové války. Se čtveřicí tvůrců Krajana – vedle režisérské dvojice (Pavel Sýkora a Viktor Horák) to byli scenárista Petr Pelech a střihač Lukáš Skalník – jsem hovořila během festivalu Finále Plzeň, který se v západočeské metropoli konal od 20. do 25. září. Letos slaví Filmová akademie Miroslava Ondříčka 20 let a u příležitosti oslav školy ve dnech 4. a 5. října bude v Písku k vidění i snímek Krajan.

Jak vás napadlo věnovat se česko-německému tématu z druhé světové války? Pocházíte ze Sudet, nebo jste se setkali s podobným tématem třeba v rodině?

Pavel Sýkora (režisér, kameraman): S námětem jsem přišel já. Sice pocházím z Plzně, ale sudetské téma nebylo inspirováno mojí rodinou. Chtěl jsem zkrátka natočit film a věděl jsem, že na něj nebude moc peněz, takže mě napadlo udělat historický film o dvou postavách a jedné lokaci. Vzápětí nastala válka na Ukrajině a říkal jsem si, že bych se k tomu rád nějak vyjádřil. Film ze současnosti by byl hodně náročný. Napadlo mě, že se invaze na Ukrajinu vzdáleně podobá tomu, co se odehrávalo v Sudetech. Oslovil jsem scenáristu Petra Pelecha, aby nám pomohl napsat scénář.

Petr Pelech (scenárista): Moje rodina nepochází ze Sudet, ale se spolužákem Ondřejem Veverkou jsem psal scénář k jeho filmu Můj drahý synovec, který se odehrává za Rakousko-Uherska, také šlo o konverzační drama. Takže mi historické téma už bylo blízké. V Krajanovi mě navíc zaujala výchozí situace, že proti sobě stojí dva sudeťáci, ale každý na opačné straně pomyslné barikády. Jeden byl ze Sudet vyhnaný a druhý těm, kteří ho vyhnali, pomáhá. Říkal jsem si, že taková situace může vyvolat řadu různých konců. To mě na tom bavilo. Navíc mě zaujal motiv toho, že člověk hledá viníka svého neštěstí.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Rozhodli jste se pro historický film, protože jste neměli moc peněz… Ale vždyť dobovka vyžaduje kostýmy, kulisy, rešerše. Není současnost z tohoto pohledu jednodušší?

Pavel Sýkora: Jasně, dobovka je mnohem náročnější než film ze současnosti, ale na druhou stranu jsem tímhle filmem absolvoval školu jako kameraman, jde vlastně o kameramanské cvičení. A dobovka je vizuálně hezčí než věci ze současnosti. Navíc, jak se říká, dobovky jsou od toho, aby se točily! Mám rád, když je v tom nádech minulosti.

Viktor Horák (režisér): Chtěli jsme si vyzkoušet dobovku a žánrový film. Je to studentská, levná záležitost, bylo nám od začátku jasné, že to musí být jednoduché, aby to šlo realizovat. Proto jsme si hned na začátku řekli, že to musí být konverzačka mezi dvěma postavami v jedné chalupě.

Dočetla jsem se, že jste se inspirovali Tarantinovými Hanebnými pancharty. V jakém směru? 

Petr Pelech: Když mi Syky, teda Pavel, vyprávěl u piva námět filmu, tak mi to zdánlivě připomnělo Hanebný pancharty, a to kvůli tomu, že tam taky v chalupě uprostřed ničeho sedí proti sobě esesák a farmář, kteří vedou napínavý dialog. Ale pak námět prošel řadou úprav a teď už to Tarantina moc nepřipomíná… Při psaní jsem pak výrazivo čerpal ze starých filmů nebo z různých deníků té doby. Spolupracoval jsem totiž se spolužákem Ondřejem Veverkou na jeho dokumentární sérii My, občané protektorátu, která běžela v České televizi, digitalizoval jsem pro tu sérii deníky. Když jde o dobovku, je nutné tomu přizpůsobit i dialogy a jazyk. S historickou věrohodností nám právě Ondřej Veverka u Krajana hodně pomáhal, dělal filmu dramaturga.

Viktor Horák: Ale pravdou je, že Hanebný pancharti jsou jedním z filmů, které nás inspirovaly, když jsme to psali a záběrovali. Atmosféra se do toho mohla propsat.

Ovšem tarantinovskou nadsázku u vás divák nenajde…

Viktor Horák: Kdepak! Náš film je čistá konverzačka.

Zmínil jste Veverkovu dokumentární sérii My, občané protektorátu. Z vašeho týmu se však pánové Horák a Sýkora podíleli i na Veverkově filmu Flucht! o kolaborantovi za druhé světové války. To skoro vypadá, jako by se vaše generace chtěla k historii nějak vztahovat…

Pavel Sýkora: Jsme všichni spolužáci a kamarádi, ale nejsme do toho nikdo tak ponořený jako Ondra! Možná nás svým zájmem o druhou světovou válku ovlivnil právě proto, že spolu trávíme dost času. Ale lidi se zjevně z minulosti pořád nepoučili, takže je potřeba si ji nadále připomínat.

Viktor Horák: I pro nás je poučení z minulosti důležitý. Vyrůstám kilometr od sudetské hranice a v těch vesnicích a rodinách je historie velké téma, dodnes tam najdete domy po sudetských Němcích. Máme tu historické kapitoly, na které bychom neměli zapomínat. Konflikt na Blízkém východě či na Ukrajině je toho příkladem.

Jak se vám spolupracovalo s herci jako je Jiří Štěpnička nebo Pavel Batěk? Neměli jste trému?

Pavel Sýkora: Trému jsme měli hroznou! Pan Štěpnička je svým způsobem český Harrison Ford! Ale tréma opadla hned při prvním setkání, kdy přišel, sedl si a zeptal se: Hoši, co pijeme? V ten moment jsme zjistili, že si budeme rozumět.

Viktor Horák: Pan Štěpnička s námi vydržel natáčet čtyři noci v březnu v chanovickém skanzenu. Točili jsme vždy 12 hodin přes noc v chalupě bez elektřiny, vody a topení a byla pořádná zima. Ani jsme netušili, jak moc se jeho životní příběh podobá osudu naší hlavní postavy, Petra Bernáta. Jejich životní cesty si jsou velmi podobné. (Poznámka redakce: V roce 1951 se herečka Jiřina Štěpničková pokusila se synem Jiřím tajně překročit státní hranice směrem na Západ, ale padla do léčky; syn Jiří, příští herec, byl po matčině zatčení umístěn v nápravném zařízení a po půl roce svěřen do péče otce.)

Čím si vysvětlujete váš úspěch na studentských Oscarech?

Pavel Sýkora: Můžeme se zatím jen domýšlet; snad je to atmosférou filmu a tím, že si na nic nehraje. Myslím, že častým problémem studentských a obecně krátkých filmů je, že se snaží dostat do malé stopáže hrozně moc věcí najednou. Studenti mají ambice dělat velké filmy. My jsme od začátku věděli, že Krajana musíme postavit hodně jednoduše. Navíc šlo o kamerové cvičení, takže jsme nechtěli předat žádné poselství, ani naše vnitřní pocity, ale udělat dobrou žánrovku.

Viktor Horák: Podle mě k ocenění přispělo celospolečenské pozadí a geopolitika, protože paralela Protektorátu Čechy a Morava a nacistického Německa s tím, co se děje na Ukrajině, není úplně malá. Sudetská otázka je navíc pochopitelná i za hranicemi. V semifinále bylo dalších čtrnáct studentských prací a šlo většinou o filmy ze současnosti o teenagerech, které řeší jejich životní problémy, hodně šlo o sociální dramata a vztahové věci. Náš svým způsobem konzervativní pohled mohl akademiky zaujmout.

Lukáš Skalník (střihač): Vyzdvihl bych atmosféru Krajana. Jde o jednu ze základních věcí, která se dotváří právě ve střižně. Ne nadarmo se říká, že střih je finální přepis scénáře. Když máte dvě postavy, které si pětadvacet minut povídají, je těžké to vybalancovat tak, aby výsledek byl pro publikum přívětivý a divák to takzvaně useděl. Jinak působí scénář na papíře, jinak natočený materiál, ale ve střižně hledáte balanc, jak vyprávět příběh tak, aby diváka zaujal. V téhle souvislosti je potřeba zmínit autora hudby Jakuba Zajíce, která filmu hodně pomohla.

Film o filmu Krajan, zdroj: YouTube

Filmová akademie Miroslava Ondříčka nese jméno po slavném kameramanovi. Dlouhodobě mají filmy z téhle školy velmi dobrou úroveň, co se týče vizuální stránky a kameramanské práce. Klade se na to během studia důraz?

Pavel Sýkora: Škola na kameru výrazně zaměřená není, ale katedra kamery na naší škole má skvělé pedagogy, například Marka Jíchu nebo F. A. Brabce… F. A. Brabec nás učil, že nevytváříme umění, ale řemeslo. Když chceme udělat židli, tak může vypadat, jak chce, ale pořád se na ní musí dát sedět. Jsme vedeni k tomu, abychom dodržovali pravidla.

Viktor Horák: A zde bych rád připomněl slova F. A. Brabce, který nám kladl na srdce, že film musí být pro diváka! Ne pro tvůrce.

Co plánujete nyní?

Pavel Sýkora: Námětů máme spoustu. Připravujeme celovečerní film, který je podobně laděný jako Krajan, taky jde o konverzační drama, primárně o dvou postavách.

Viktor Horák: Zde jsme se odpoutali od historie a vydali se ještě více thrillerovou cestou. Hlavním tématem jsou sociální sítě a internetový fenomén, který v poslední době čím dál více otřásá společností a mladou generací zvlášť.

Pavel Sýkora: A plánujeme detektivní minisérii, která se odehrává na Plzeňsku a je zasazena do sportovního, středoškolského prostředí a inspirovaná skutečnou událostí.

Právě jste absolvovali školu, máte spoustu plánů. Máte je už nějak finančně zajištěné?

Pavel Sýkora: To právě ještě úplně ne. Dostat se hned po škole do filmového průmyslu není zrovna jednoduché.

Viktor Horák: Když vyjdete ze školy, máte za sebou pár krátkých studentských filmů a víceméně nikoho nezajímáte. Snažíte se obcházet televize a producenty a sháníte peníze, partnery a podporu. Můžete také dělat na různých asistenčních pozicích. My se kromě toho snažíme něco společně vyvíjet, psát a tvořit. Jsme prostě jen parta pětadvacetiletých kluků.

Plakát k filmu, zdroj: FAMO