Dobrodružství lingvistiky v těch báječných světech fantazie

Těžko říct, zda se ve vesmíru vyskytuje další inteligentní život, zato víme, že na planetě Zemi existuje akademická organizace zabývající se studiem mimozemského jazyka. Motto Klingonského jazykového institutu zní: „qo’mey poSmoH Hol“, neboli „Jazyky otevírají světy“. Od Klingonů, tedy především válečnicky orientovaného národa z univerza Star Treku, je to překvapivá, nicméně pravdivá myšlenka, jíž nic neubírá skutečnost, že ony jazyky jsou (zatím) umělé či vázané na konkrétní fikční světy.

Novinář, lingvista a spisovatel Yens Wahlgren (*1968) působí na univerzitě v Lundu a v roce 2004 tam obhájil práci Klingonština jako lingvistický kapitál. Ve své knize Stopařův průvodce po galaxii jazyků. Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony ovšem nabízí mnohem víc, i když je pravda, že kapitola o klingonštině je asi nejlépe zpracovanou částí autorova textu z roku 2015 a drobné detaily či vtipné postřehy k tomuto jazyku se prolínají celou publikací. Zájemce o tuto knihu se může těšit na stručný historický exkurz po umělých jazycích i na obsáhlé dílčí studie k největším popkulturním fenoménům dneška.

Od Aristofana přes utopie valar morgulis

Wahlgren hned na začátku vymezuje pole, na němž se hodlá pohybovat. Nejde mu o různé pomocné jazyky, pidžiny či logické jazyky, nýbrž o typ konstruovaných jazyků spojených s popkulturou, především se světem fantastických žánrů. A ukazuje, že i tak běží o fenomén s překvapivou historií. Prvním podobným „uměleckým“ jazykem, nebo také konlangem (zkratka z constructed languages – konstruované jazyky), který se dochoval, pochází z Aristofanovy komedie Acharňané z roku 425 př. n. l. Starořecký dramatik má přitom na kontě i řeč „ptačí“ a „žabí“ z pozdějších komedií Ptáci a Žáby.

Vzhledem k množství dochovaného materiálu se jedná o pouhé zlomky, v podstatě drobné rekvizity, které spíše než co jiného dokládají lidskou potřebu a schopnost hrát si s jazykem, odhalovat v něm tajemství, a naopak tajemství do něj skrývat. Ve středověku a novověku, kdy už je pramenů – a nejen literárních – více, se tak konlangy objevují u svaté Hildegardy z Bingenu, která ve 12. století používala svůj lingua ignota dost možná jako osobní tajný jazyk. V 16. století se matematik a alchymista John Dee spolu s Edwardem Kelleym pokoušeli rekonstruovat jazyk andělů, enochiánštinu, jímž se mluvilo před prvotním hříchem a který by měl obsahovat pravá jména všech věcí a tvorů. Dodnes je záhadou tzv. Voynichův rukopis: Jan Marek Marci z Kronlandu coby rektor Karlovy univerzity žádal roku 1666 jezuitského učence Athanasia Kirchera, zda by onen rukopis nerozluštil.

Svým vlastním uměleckým jazykem přispěl i anglický právník, politik a spisovatel 16. století Thomas Moore ve své Utopii. Úrodnou půdou byly i nejrůznější cestopisy, mimo jiné satirické dílo Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. Mnohdy se při analýze takových jazyků pouštíme i do zkoumání kořenů dnes populárních žánrů, jako je sci-fi (kupříkladu díky měsíčnímu jazyku z románu Angličana Francise Godwina The Man on the Moon, který vyšel v roce 1638). Většina příkladů je spojená s evropskou civilizací, ovšem Wahlgren rovněž zmiňuje balaibalan, který v 16. století pravděpodobně stvořil Turek Muhyî-i Gülşenî a jenž dost možná sloužil k mystickým účelům.

Wahlgrenova práce – pravděpodobně kvůli jazykové bariéře – ponechává stranou otázku existence podobných jazyků například v čínském nebo japonském prostředí. Jedním z nejzajímavějších konlangů „historické“ části knihy je solresol vytvořený ve třicátých letech 19. století; je tvořen kombinacemi slabik známých z hudebních stupnic, tudíž vyjádřitelný i pomocí zvuků, jako je hvízdání, ale i barev či gest.

Zní to nějak povědomě

Pozornost Wahlgren rovněž věnuje grammelotu. Tento pojem označuje tvorbu nonsensového jazyka, jenž je schopen předávat významy a emoce, aniž by byl rozložen do vět a slova dávala smysl. Wahlgren jej popisuje coby mluvenou řeč těla. A dodává příklady: jedním takovým je řeč Antona Hynkela z filmu Diktátor, která vychází z jakési povšechné představy o němčině, aniž by s ní měla něco konkrétně společného. Grammelot se vyskytuje rovněž v dětských seriálech, jako jsou La Linea či příhody tučňáka Pingu. Zajímavá je Švédova poznámka, že grammelot byl v novověku oblíbeným nástrojem kejklířů, kteří díky němu mohli obcházet autority a cenzuru.

Nového života se grammelot dočkal v počítačových hrách, viz třeba simština, či posloužil coby základ jazyků ve světě Star Wars. Zde se původně zvuková rekvizita stvořená bez hlubších lingvistických znalostí doplňovala nejen díky fanouškům, ale i autorům příběhů takzvaného rozšířeného univerza (jehož naprostou většinu ovšem hodili v Disneyeho zábavních fabrikách na smetiště dějin; nicméně výdobytky rozšířeného univerza, například funkční huttština či ewočtina, přežily).

Zde už se ke slovu dostává zajímavá skutečnost minimálně dvojího čtení Wahlgrenovy knihy. Pro fanoušky Star Wars jde o zdroj fascinujících doplňkových informací k jejich oblíbenému fikčnímu světu, včetně určité chronologie jeho vývoje. Pro lingvisty nebo vědce obecně je spíš zajímavá popsaná metodologie tvorby těchto jazyků, včetně poznámek, proč se jejich konstruktéři raději uchylovali k nahrávkám žen a jakým způsobem je pak upravovali, aby vyvolali dojem čehosi mimozemského. Anebo: největší znalci klingonštiny se nekryjí s fanoušky Star Treku jako takového. Právě rozvoj klingonštiny se totiž dočkal vyloženě vědeckého zázemí – podobně jako Tolkienovy jazyky. Ty jsou ovšem zvláštní v tom, že hloubka této Tolkienovy lingvistické „neřesti“, jíž se oddával pro své potěšení a jejímž sekundárním důsledkem byl vznik děl jako Pán prstenů, se odhalila až po jeho smrti. Zkoumání těchto jazyků tak vychází primárně ze studia Tolkienovy pozůstalosti, nikoliv ze snahy vytvářet novou slovní zásobu či gramatiku, jako je tomu právě u klingonštiny.

Další okruh, který kniha otevírá, je odlišení jazyků apriorních (tedy vytvořených od základu) a aposteriorních (vycházejících z existující slovní zásoby). Ryze zábavně dnes zní poznatky například k umělým jazykům v komiksech o Tintinovi, pro české čtenáře může být pozoruhodná skutečnost, že ve fremenštině (jazyk z knih a filmů série Duna Franka Herberta) lze nalézt stopy srbštiny a chorvatštiny. Bez zajímavosti není poznámka, že díky seriálu Vikingové se dostala mluvená staroangličtina (nebo její pro seriály rekonstruovaná verze) k největšímu publiku v historii.

Vědci v plné zbroji

Konlangy mohou být (po)řádným intelektuálním dobrodružstvím – viz výběrová řízení HBO na tvorbu dothračtiny a valarštiny či profesionální práce na jazycích k filmům Avatar nebo Příchozí, které fungují jako gigantické intelektuální experimenty. Jedním z takových experimentů je i jazyk láadan z trilogie americké spisovatelky Suzette Haden Elginové (1936–2015). Jedná se o jazyk žen ve společnosti, v níž jim byla vzata většina práv. Skrytě se mohou realizovat pouze v lingvistice, která se stává kvůli zajištění kontaktů s mimozemskými kulturami nejdůležitější vědou. Autorka plánovala dát svému jazyku deset let, kdy se mělo ukázat, zda je zájem o podobný, genderově založený jazyk (ten reagoval například na teorii, že jazyk jako systém je mužský konstrukt).

Jakkoliv tedy Wahlgrenovou knihou líčené jazyky v naprosté většině vznikly pro potřeby nebo souběžně s fantastickými vyprávěními, mají i praktické dopady v reálném světě. Slouží nejen jako zábava, nýbrž také k rozvoji metodologie lingvistiky, fonetiky, teorie narace i společnosti jako takové. Díky tudíž pražskému nakladatelství Paseka, že tuto knihu zprostředkovalo. Stejně tak náleží pochvala redakci, která si musela poradit nejen s lingvistickými termíny, ale i s desítkami citací z děl, jejichž fanoušci patří k největším „puritánům“ sociálních sítí. Překladatelka a hlavně redakce knihy se s touto problematikou vypořádaly na jedničku, snad pouze s jediným zaškobrtnutím – seriál Star Trek: Enterprise vznikl až roku 2001, nikoliv v roce 1999.

Poznámka na závěr: bude zajímavé sledovat, jak se s problematikou Tolkienových jazyků vypořádají ve společnosti Amazon Prime, kde se chystá seriálová adaptace příběhů ze Středozemě. Bude převzat materiál připravený pro trilogie Petera Jacksona? Anebo tvůrci půjdou jinou cestou a vznikne další soubor elfích „dialektů“? A dostanou se v Netflixu ke slovu lingvisté ze střední a východní Evropy u připravovaného Zaklínače? Nechme se překvapit a doufejme, že se Wahlgrenova kniha začas dočká aktualizovaného rozšíření.

Přední strana obálky českého vydání Wahlgrenovy knihy, repro: Paseka

Yens Wahlgren: Stopařův průvode po galaxii jazyků. Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony. Přeložila Olga Bažantová. Paseka, Praha 2019, 260 stran, doporučená cena 329 korun.