Donbas – ostře dráždivá imitace pravd z YouTube

V hrané tvorbě Sergeje Loznicy (*1964), tohoto renomovaného ruskojazyčného filmaře, Ukrajince podle státní příslušnosti, avšak kosmopolity podle výčtu dosavadních bydlišť, vždy hraje válka roli zásadního společenského zlomu, procesu nenávratného rozštěpení (s)vědomí, v jehož důsledku lidskost ztrácí jakoukoli relevanci. V hraném debutu Moje štěstí (2010) Loznica skrze válku tematizoval lhostejnost ruské společnosti k hodnotě lidského života. V následujícím titulu V mlze (2012) režisér ukázal zoufalství člověka, jenž se ve střetu krvežíznivých totalit stává obětí nevykořenitelné lidské zloby. Zvrácenost války, která legalizuje právo zabíjet, přináší v režisérově pojetí absolutní morální destrukci čitelnou i v současném konfliktu na východě Ukrajiny.

V Donbasu, za nějž Loznica před pár dny získal na festivalu v Cannes cenu za režii v sekci Un certain regard, válka sice vyvolává výchozí kolizi, nicméně tentokrát nepředstavuje etický zlom. Neboť ten – dle slov režiséra – „existuje jen tam, kde jsou lidé; tam ale, kde nejsou lidé a lidství absentuje, hrají všichni role, které neodpovídají ani jejich poslání, ani tomu, kým ve skutečnosti jsou, a vše se začíná podobat maškarádě“. A právě frašce, ač spíš tragické než komediální, se Donbas přibližuje nejvíc. Režisér svůj nový snímek inscenoval na základě korpusu autentických videí svědků a účastníků válečného dění na titulním území nalezených na YouTube. Znepokojivě ambivalentní materiál zahrnující svatební veselí i bestiální pranýřování vykazoval navzdory své dokumentární podstatě takovou míru spektakulárnosti, že Loznica – jako bytostný antropolog – neodolal pokušení tyto syžety rekonstruovat.

Záběr z více než dvouhodinového dokumentu Majdan, který Loznica natočil roku 2014v ukrajinsko-nizozemské produkci, foto: http://loznitsa.com

Úvodní scéna filmu (pomineme-li kruhové zarámování příběhu), kdy lid svrhává moc a ocitá se v temných spárech svých živočišných pudů, postuluje základní myšlenku tohoto díla – myšlenku o zhoubné potenci společnosti vydané sobě napospas. Vylití kýblu výkalů na hlavu politika doprovází replika aktérky skandálu, která vyžaduje spravedlivé odčinění za pomluvu. S výhružkou, že jestli soudy ani policie nápravu nezajistí, vezme spravedlnost do svých rukou, fakticky deklaruje počátek občanské války. Od tohoto momentu se divák po boku epizodních postav ocitá v začarovaném kruhu bezpráví, výsměchu a smrtící manipulace.

Typického hrdinu Loznicovy hrané tvorby nahradila v Donbasu bezejmenná masa, s jejíž pomocí se režisérovi daří proniknout hluboko (i široko) do přízračné existence republiky přebývající na hranici fantazie a reality, snu a noční můry. Minimální dějová provázanost jednotlivých „výjevů“ dovoluje – stejně jako v autorových dokumentárních snímcích – vyprávět příběh nikoliv podle zákonů lineárního vyprávění tradiční dramaturgie, nýbrž podle subtilních pravidel vnitrozáběrové montáže a sémantických posunů v perspektivě kamery, respektive diváka. Jak to ostatně ilustruje i virtuózně fluidní jízda kamery Olega Mutua (stálého spolupracovníka Loznicy i filmařů nové rumunské vlny) sklepením obývaným desítkami bezprizorních civilistů, kde se hned několikrát mění pozice (a s ní i výpověď) diváků, postav i vypravěčů.

Loni našel režisér ve sto čtyřicet let staré novele F. M. Dostojevského Něžná inspiraci pro palčivé a aktuální vyprávění o životním údělu lidí bytostně přitahovaných mocí uzurpující jejich svobodu. Loznicovým niterným sdělením přitom nebyla obžaloba moci, nýbrž diagnóza pasivity a chorobné mentality lidu, jenž si sám utváří svého vůdce, kterým se následně nechá dobrovolně utlačovat. V amatérských videích z Donbasu zase režisér uzřel symptom fingované reality, v jejímž nejapném divadle se lidé stávají neumělými loutkami a smířenými konzumenty. Ve všudypřítomné imitaci se totiž rozplynula morálka i svědomí a zůstala jen fraška. Pro příklad nemusíme chodit až do Donbasu, stačí si pustit libovolný informační kanál, abychom se o iluzornosti mediální „pravdy“ přesvědčili sami.

Problém, který tvůrce rozpracovává v Donbasu na příkladu proruské neuznané republiky, vyjevuje podstatu i mechanismy fungování postfaktické doby, jejímiž diváky i protagonisty jsme také my. Zvídavý divák by si proto neměl nechat ujít možnost spatřit Loznicův ostře dráždivý opus na vlastní oči na některém z tuzemských letních filmových festivalů.